Ciudad Perdida: Ztracené město indiánů v horách
Představte si posvátné indiánské město ukryté hluboko v horách ještě zhruba o 650 let starší než Machu Picchu. Ráno zahalené v mlžném oparu, kterým pronikají první paprsky slunce, a ticho, kterým začne znít zpěv ptáků. Představte zelené terasy ve tvaru dokonalých kruhů. A pozůstatky oltářů a obydlí indiánů. Představte si, že se zde probudíte.
Baví Tě moje články? Pozvi mě na kafe! ☕
Všechny reportáže píšu ve volném čase a sdílím je zdarma. Pokud Tě moje cestovatelské historky baví, můžeš mě TADY symbolicky pozvat na kafe a finančně mě podpořit v dalším psaní. Děkuju!
Když jsem po otravě hecla potápění, jak jsem psala v článku o Kolumbii, hecnu čtyřdenní trek v horách, říkala jsem si. O Ciudad Perdida, tedy Ztraceném městě, jsem toho slyšela a četla hodně. Rozsáhlý komplex kamenných teras indiáni využívali jako posvátné ceremoniální místo a drželi jej v tajnosti až do roku 1972, kdy jej objevili lovci pokladů a začali nalezené zlaté předměty prodávat na černém trhu. Je to nejstarší předkolumbovská památkou v Kolumbii, zhruba ještě o 650 let starší než Machu Picchu v Peru.

V recenzích lidi psali, že nikdy nešli náročnější trek. Má 46 kilometrů a kvůli strmému stoupání a klesání v extrémních teplotách a spaní v džungli je klasifikovaný úrovní 6, tedy tou nejtěžší. A celá tahle legrace je navíc dost drahá, vyjde zhruba na 500 dolarů, tedy asi 10 tisíc Kč. I přesto to pro většinu lidí byl jeden z nejlepších zážitků v životě. Víc jsem vědět nepotřebovala.
Vybrala jsem si agenturu AncesTrails a byla to skvělá volba, Ačkoliv všechny agentury mají úplně stejné ceny, program i kempy, liší se jejich majitel a velikost skupin. Tahle jako jedna z mála podporuje místní komunity a peníze tak nejsou jen jedné bohaté rodině jako v případě ostatních agentur. Má i menší marketing, takže naše výprava byla pouze čtyřčlenná, zatímco v ostatních skupinách chodilo až patnáct lidí. A aby toho nebylo málo, měli jsme naprosto báječného, energií nabitého průvodce s neuvěřitelnými znalostmi, díky jehož tajné nabídce jsme měli šanci Ciudad Perdida zažít jen jako hrstka vyvolených na světě.
Projít zeleným peklem
Trek byl fakt brutální. Je na čtyři dny a tři noci s tím, že se standardně třetí den dojde k Ciudad Perdida a čtvrtý se vrací zpět. První den byl zpětně ještě pohodička, i když se šlo celou dobu do kopce na přímém slunci v 35 stupních. Večer jsme se ubytovali v prvním kempu, kde jsme se potkali se skupinkami ostatních agentur. Kempy jsou překvapivě pohodlné a poskytují dobré zázemí. Sice jsou otevřené uprostřed džungle, ale jsou vybavené dřevěnými palandami s moskytiérami, sprchami a toaletami. Navečeřeli jsme se, chvíli hráli karty a v devět hodin nás všechny nahnali do postelí.
Další den jsme vstali na 4 ráno, nasoukali se do mokrých zpocených věcí, které přes noc ve vlhké džungli neuschly, nasnídali se a před pátou vyrazili na celodenní trek. Krajina se střídala v pravidelném rytmu srdce zastavujícího stoupání, na které hned navazovalo kolena drásající klesání. Šli jsme úzkými blátivými pěšinkami v džungli, procházeli jsme indiánskými vesnicemi a mávali bosým dětem, které s hrdým výrazem ani nezvedly ruku a přímým pohledem si nás měřily. Škrábali jsme se strmými serpentinami v horách, abychom se aspoň na chvíli pohledem proletěli po nádherných výhledech, koupali se ve vodopádech a v křišťálově čisté laguně. Byli vděční za pár kilometrů „colombian flat“, tedy „kolumbijské rovinu“, kterou posměšně průvodci označovali zvlněný terén, lačně se zakusovali do melounů na jedné z mála zastávek a pak zase pokračovali v rytmu brutálního stoupání a brutálního klesání. Mojí oblíbenou částí tohoto dne byla „happy hour“, tedy hodina stoupání do takového kopce, že musíte jít po špičkách, abyste udrželi balanc. Po této šťastné hodince to polovina naší výpravy chtěla vzdát. A asi nikdy nezapomenu jejich pohled, když jsem řekla, že jsem to čekala ještě krapet horší. Oblíbená ve skupině jsem moc nebyla. Jako jediná jsem si pohyb, kterého jsem nebyla několik dní schopná, opravdu užívala.
Překvapivě se mi šlo totiž celou dobu dobře. Jíst už jsem mohla normálně a byla vděčná svému tělu, jak po nemoci zvládá tak neuvěřitelný nápor. „Máš tolik energie!“ opakoval mi s úžasem náš průvodce, když jsem několikrát předběhla různé skupiny a čekala na ostatní na domluvených zastávkách. Jenom jsem se smála. Kdyby mě viděl ještě před pár dny, kdy jsem se nemohla zvednout z postele. Hlava je ale silnější než tělo a já si zkrátka nepřipouštěla, že už nemůžu. Raději jsem si udržovala pozitivní přístup a dobrou náladu, která možná ostatní štvala víc než nekonečná cesta. Jenže pro mě to byla jediná forma, jak to celé zvládnout.
V pozdním odpoledne jsme došli do posledního kempu trasy. Ráno jsme měli konečně dojít do Ciudad Perdida. „Mám pro vás návrh, ale nesmíte o tom nikomu nikomu říct,“ vzal si nás stranou průvodce. „Můžeme do Ztraceného města dojít už dneska. A přespat v chatce archeologů. Oficiálně to je zakázané, ale znám se dobře s tamním správcem. Tím, že jsme malá skupinka, by nám to za menší poplatek povolil. Ostatní skupiny a průvodci by o tom však nesměli vědět.“
Nerozmýšlela jsem se ani vteřinu. Věděla jsem, že za směšných v přepočtu asi za 600 Kč je to nabídka, která se neodmítá. Museli jsme se však ve skupině rozhodnout jednohlasně. Manželský pár byl pro, ale Britka si nebyla jistá. Nakonec souhlasila. Zpětně mi jí je trochu líto, jaké všechny manipulační techniky jsem na ni použila.
1200 zakletých schodů
Těsně pod Ciudad Perdida nás čekala poslední výzva. Zdolat 1 200 schodů. Strmých, prorostlých džunglí, nekonečných. Po celém, velmi náročném dni, jsem si připadala jako v počítačové hře, kdy musíte splnit poslední úkol. Libůstku na závěr. Nohy se mi už klepaly a slibovala jsem si, že za touto zatáčkou už schody určitě skončí. Dobře, tak za tou další. Nebo tou nad ní. Také ne?! Když už jsem tomu přestávala věřit a smiřovala se s tím, že jsme tam zakletí jako v pohádce, vyšla jsem poslední schod a přede mnou se otevřelo Ztracené město.
Na fotkách vypadalo, že se skládá jen z několika kruhových teras a je poměrně malé. Ve skutečnosti je to obrovský, rozsáhlý prostor členěný do několika sekcí. A velká část Ztraceného města je prý ještě stále pokrytá džunglí.
Nečekala jsem na nic a vyběhla jsem na nejvyšší terasu. Slunce zrovna zapadalo okolní hory se začaly halit do dramatických obrysů. Kolem vládlo dokonalé ticho, ve kterém se občas ozvalo jen křiknutí ptáků nebo zabzučení komárů. Energie tohoto místa byla neskutečná. Sálala, všeobjímala, pohlcovala. Pocit naprosté pokory z vlastní titěrné existence v tomto tichém, ale mocném místě ještě zesiloval Měsíc, který se vyhoupl na nachovou oblohu v doprovodu několika hvězd.
Mezi nebem a zemí
Po studené sprše jsme se se skupinkou sešly v základně archeologů. Čekala zde na nás už horká čokoláda a teplý popkorn. Mezitím, co nám kuchařka vařila hrnec těstovin k večeři na praskajícím ohni, bylo čas na vyprávění. O historii indiánů, o opuštění Ztraceného města, o jeho drancování lovci zlata, o černém trhu, o prvních archeologických expedicích až po odkrytí džungle a odhalení obrovské části Ztraceného města. Není však pochyb, že mnohem rozsáhlejší část je ještě stále pohřbená pod zemí.
Přespali jsme v dřevěné chatce se třemi patry a jednou žárovkou. Zavřela jsem oči a unavené tělo začalo se vděčně vypínat. V tom mě jako by něco sevřelo. Okamžitě jsem se probrala a otevřela do tmy oči. Sevření nepolevovalo. Cítila jsem, že v místnosti nejsem sama. Že tam je poměrně plno. Jak kdyby velká sešlost, co si mě zvědavě prohlíží, zkoumá. „Jsem tu jen na návštěvě. S pokorou a v míru. Díky za to, že tu můžu být,“ vysílala jsem myšlenky do prostoru. Sevření polevilo. Sešlost sice zůstala, ale nechala mě spát.
V noci jsem se vzbudila a už tam nikdo kromě oddechujících členů skupiny nebyl. Vyšla jsem před chatku a zaklonila hlavu. Na černém nebi bylo rozseto asi milion hvězd. Mezi nimi zářil měsíc jako reflektor a vykresloval obrysy okolních hor. Ztracené město v měsíčním svitu vypadalo, jako by levitovalo mezi nebem a zemí. Po chvíli oblohu zahalily mraky, že prý stačilo, a poslali mě na pár hodin zpět do postele.
Probudit se tady…
V pět ráno jsem byla opět na nohách. Město bylo ještě schované ve tmě, ale v jídelně už bylo rozsvíceno. „Buenos días,“ pozdravila jsem našeho průvodce, co zrovna rozdělával oheň na ranní kávu. Po chvíli mi již podával teplý hrneček. Osmělila jsem se a řekla mu o svém noční zážitku. Hned jsem se ale zastyděla a jedním dechem dodala, že šlo určitě o výplod mojí fantazie. „Nene, to je tady běžné. Jsme na neuvěřitelně silném spirituálním místě. Mám odsud takových zážitků nespočet,“ odpověděl s naprostou samozřejmostí.
Tma venku mezitím začala blednout. Vyšla jsem ven bosá a opatrně našlapovala na studené kameny schodů. V rukou mě stále hřál hrneček s kávou. Posadila jsem se opět na tu nejvyšší terasu a zhluboka se nadechla. Chladného vzduchu, ranní rosy, vůně kávy a tohoto neskutečného místa. Jeho ticha, klidu a síly.
První sluneční paprsky zatím vyšplhaly nad vrcholky hor a začaly probouzet okolní přírodu. Ptáci spustili svůj cvrkot v korunách stromů, hmyz s bzučením vylétl na svou ranní obhlídku a všudypřítomná zelená se ve sluneční záři rozsvítila celou paletou odstínů. Ztracené město se připravovalo na svůj další den. Brzy jej zaplní skupiny turistů, co se pravděpodobně právě teď škrábají do nekonečných schodů. Brzy už tu nebudou slyšet ptáci, ale hlasy lidí, pokyny průvodců, cvakání foťáků a bzučení dronů.
Dopila jsem svou ranní kávu a sešla k naší skupině. Poslední vzácnou hodinku, co tu máme o samotě, využijeme tomu, abychom si Ztracené město prošli nerušeně, sami, v tichosti. Navštívili šamana, který tu žije se svou rodinou. A nechali si od něj přivázat na ruku bavlněný náramek ochrany. Boty si dávat nebudu.
Chci tohle místo cítit pod nohama při každém kroku.
Baví Tě moje články? Pozvi mě na kafe! ☕
Všechny reportáže píšu ve volném čase a sdílím je zdarma. Pokud Tě moje cestovatelské historky baví, můžeš mě TADY symbolicky pozvat na kafe a finančně mě podpořit v dalším psaní. Děkuju!



Komentáře