Ekvádor: Země špatného vkusu a dobrého surfování
Mám to tak často. Vždy, když mě to do nějaké země nějak táhne, tak pak přijde lehké rozčarování. Ani mám moc vysoká očekávání. Stalo se mi to už tehdy v Peru, a teď i v Ekvádoru. Obě země jsou nádherné. Ale jiné, než jsem si je představovala. Nikdy si nedělat iluze a domněnky platí při cestování dvojnásob.
Baví Tě moje články? Pozvi mě na kafe! ☕
Všechny články píšu ve volném čase a sdílím je zdarma. Pokud Tě moje cestovatelské historky baví, můžeš mě TADY symbolicky pozvat na kafe a finančně mě podpořit v dalším psaní. Děkuju!
Možná, že za to může i Kolumbie, která nastavila laťku fakt vysoko. Ekvádor tak za ní pokulhával už od samého začátku. Na druhou stranu jsem zde měla o polovinu méně času a měla zde trochu jiné priority.
Abych ale nebyla k Ekvádoru příliš přísná, jednotlivá místa byla pěkná a nakonec mi vždy nějak dokázala učarovat. Co mě ale v Ekvádoru naprosto vystřelilo z trenek, byly Galapágy. Naschvál jim věnuji samostatný článek, protože dojem z pevniny a těchto neuvěřitelných ostrovů byl hodně odlišný.
Pevninská část Ekvádoru totiž nějak celkově postrádala šmrnc. Byla cítit nižší rozvinutost země, lidé byli odtažitější, počasí chladnější a příjemnému dojmu nenahrávala ani zhoršená bezpečnostní situace, na kterou mě všichni upozorňovali.
Dojem bizarní země potom umocňovaly i otřesné, naprosto kýčovité sochy, které se objevovaly na každém rohu, každé vyhlídce, každém kruhovém objezdu. S jejich fotodokumentací jsem začala bohužel pozdě, ale tady je aspoň malá ukázka.
Quito
Abych ale Ekvádoru nekřivdila, má několik opravdu pěkných míst. Hlavní město Quito je roztomilé, a to města, natož ta velká opravdu nemusím. Vypadá, že je poskládané jenom ze samých malých náměstíček, mezi kterými jsou všelijaké pouliční krámky. Na každém z těchto náměstí stojí kostel a v otevřených dveřích se mi naskytl pohled na další ekvádorský bizár: Mnich tu s jeptiškami tančil reggaeton. Myslím, že s klidným srdcem můžu říct, že jsem už v životě viděla úplně všechno.
Cotopaxi
Z hlavního města to není daleko do národního parku Cotopaxi, kde se ční i stejnojmenný vulkán s výškou 5 897 m.n.m. Naivně jsem si myslela, že si sem udělám pěkný trek, však jsem se po svých zážitcích z Kolumbie už oklepala a chtělo to nové dobrodružství.
Národní park je ale extrémně rozlehlý a k úpatí vulkánu je třeba jet autem. Já jeho návštěvu však málem vynechala z jiného důvodu. Několik dní jsem čekala, až se vyjasní a bude stát za to se na sopku vydat. Stále však byla schovaná v mracích, takže jsem to skoro chtěla vzdát. Místní taxikář mě ale přesvědčil, ať se s ním k vulkánu druhý den vydám, nehledě na počasí. Prý nebudu zklamaná. Měl pravdu. Vulkán stačilo jen objet a z druhé strany byla nádherně blankytná obloha, kterou svým vrcholem protínal tento velikán a pod ním se pásli divocí koně.
Taxikář mě vysadil na parkovišti a já se mohla vydat na zhruba dvouhodinnový výšlap pod vrchol vulkánu do 5 000 m. n. m. Až úplně nahoru na zamrzlý vrchol je možné jít jen s profesionálním horolezeckým vybavením a průvodcem. I turistická varianta, která končila u horské chaty, byla dost výživná. Sice jsem to “vyběhla” za asi hodinku a půl, ale každý krok v pěti tisících metrech byla fakt ufuněná dřina.
Baňos
Malebné městečko Baňos na východě Ekvádoru je obehnané strmými svahy vysokých hor a mnoha příšenými vyhlídkami. Jako by nestačil panoramatický pohled na hřebeny. Ekvádorci tam raději vždycky plácnou ruce Pacha Mama, andělská křídla nebo dinosaura. Anebo houpačku, což je ještě ta lepší varianta.
Do hor jsem se ale přece jen vydala, protože po jejich svazích zde teče několik bujných vodopádů.Ten největší Vodopád ďábla dosahuje výšky okolo 80 metrů a prudce chrlí obrovské množství vody, která doslova vře a bublá jak pekelném kotli. Zážitek ještě umocňuje možnost prolézt úzkou štěrbinou za ohromný proud hučícího vodopádu a stát mezi skálou a valící se vodou. Krůpěje vodopádu k tomu vytváří prakticky permanentní déšť, takže pláštěnky jsou nutností i zároveň zbytečností, protože jste stejně celí promočení.
Baňos je často označované jako brána do Amazonie. Do té jsem se ale nevydala, protože všechny nabízené jednodenní výlety vypadaly jako turistická past, jejíž vrcholem by bylo, že bych se pomazala bahnem a kolem krku by mi dali hada. Na expedici do Amazonie si ráda počkám, až bude stát opravdu za to.
Na jednu turistickou atrakci jsem se však přece jen nechala zlákat a pak 45 minut litovala nejen svého rozhodnutí, ale hlavně koně, na kterém jsem jela. Měla to být krásná projížďka na koni k vodopádům. Realita byla taková, že jsme 20 minut šli se znuděným průvodcem do kopce po silnici, za městečkem jsme se mezi pastvinami otočili, protože na vodopád najednou už nebyl čas, a 20 minut scházeli zpátky dolů opět po asfaltu. Chudák kůň, jeho klouby a můj zadek.
Montañita
Čistá frustrace, esence zoufalství. Tak bych popsala moje pokusy o surfování během posledních dvou týdnů v Ekvádoru u pacifického pobřeží ve surfařských vesnicích Montañita a Ayempe. Jenže pak se člověk konečně postaví. A hned nespadne. Dokonce jede. Cítí, jak ho vlna tlačí až ke břehu. Až sebou šťastně plácne do vody. A chce to zažít znova.
Neznám těžší sport. A návykovější. Absolutní fyzické vyčerpání se mísí s tím psychickým. Ale nějak se stane, že si člověk stejně druhý den ráno zase kolem kotníku zapíná leach a jde vstříc vlnám a svému strachu.
A tak je to se vším. Člověku se můžou dít různá pekla. Může mít pocit, že už to nedá. Že už ho to semlelo tolik, že už se nenadechne. Že tohle nemá šanci přežít. Jenže pak odkudsi sebere poslední zbytky sil a nějak to dá. Zase ucítí sluneční paprsky na tváři a je rád, že to nevzdal. Zase se postaví. Chytí druhý dech a časem třeba i novou vlnu. Na oceánu i v životě.
Baví Tě moje články? Pozvi mě na kafe! ☕
Všechny články píšu ve volném čase a sdílím je zdarma. Pokud Tě moje cestovatelské historky baví, můžeš mě TADY symbolicky pozvat na kafe a finančně mě podpořit v dalším psaní. Děkuju!



Komentáře