Letní brigáda na Kostarice

Bývaly doby, kdy jsem v létě za pár drobných umývala okna aut na benzínce. Nebo pracovala u stroje na směny. Teď sedím na houpačce na své oblíbené pláži Cocles, popíjím vychlazené pivo a pozoruji dění kolem. V koruně stromu nade mnou visí lenochod, lidé různých národností hrají volejbal nebo chodí po slacklině, divoké vlny sjíždí zkušení surfaři. Tohle je hodně hezká letní brigáda, pomyslím si.

Rozhodnutí odjet téměř na půl roku se samozřejmě pojilo s otázkou, z čeho svoje dlouhé prázdniny zaplatím. A z čeho budu platit výdaje, které mi budou naskakovat doma, jako třeba sociální a zdravotní, které nebylo rozumné na těch pár měsíců pozastavovat. Domluvila jsem se tak opět s CK Alvarez, že celý únor strávím na Kostarice jako průvodkyně dvou zájezdů. Mezi nimi jsem neměla ani půl hodinu pauzu. Zájezdy samozřejmě nepokryly všechny moje výdaje, ale byl to alespoň závazek, abych ze své cesty na poslední chvíli nevycouvala.

Poprvé jsem byla na Kostarice sama s batohem, jako průvodkyně jsem jela trasu po Národních parcích Kostariky už čtyřikrát. Občas to je placená dovolená v ráji, občas dost dřina, řehole a mateřská školka. Pořád je to práce s lidmi, že. A ti jsou různí. Ale mít možnost se znovu podívat na tak nádherná místa (v tak drahé zemi), obejmout staré kamarády a poznat nové, a taky být svědkem nadšených reakcí účastníků zájezdu, kteří “to tady čekali hezký, ale ne až tak”, je přece jen hodně pěkná letní brigáda. 

Nebudu vám popisovat jednotlivé části programu, ačkoliv okem již protřelým cestováním a prací v cestovní kanceláři musím konstatovat, že jsou to fakt šikovně poskládané dva týdny, během kterých se projede skoro celá Kostarika bez toho, aniž by se ztratil mood “pura vida”. 

Raději vypíchnu jen tři za mě největší highlighty, které si dejte klidně soukromě, až na Kostariku pojedete (což fakt musíte).

Opalovák, repelent, pláštěnka

Za ty roky, co jezdím, jako průvodkyně, se mi osvědčil poměrně jednoduchý systém. Každý večer dělám skupince briefing na následující den, kdy si řekneme, zda ráno jedeme se sbalenými kufry nebo v ubytování zůstáváme i další noc, nastíním plán dne a připomenu, ať v batůžku mají stále sbalenou tzv. svatou trojici. Opalovák, repelent, pláštěnku. Na Kostarice totiž panuje dvanáct různých klimatických pásem a k tomu tisíce mikroklimat, takže věčná otázka: „Jaké bude počasí?” je při nejmenším úsměvná. Může být jakkoliv v různých kombinacích. 

Buď prší, nebo hodně prší

První týden v centrální části země je nicméně zpravidla chladnější a deštivý, což ne všichni, kteří přijedou do tropické Kostariky, nesou dobře. I přesto, nebo možná právě proto je za mě oblast mlžného lesa Monteverde, konkrétně osada Santa Elena určitě prvním highlightem zájezdu. Říká se, že zde panují jen dva druhy počasí: a to že buď prší, nebo hodně prší. Těm, co si dokáží sundat klapky na očích a nevidí jen kapky (dobře, kaluže) deště a zataženou oblohu, se však otevře nesmírně bujná, šťavnatě zelená příroda, kde všechny rostliny bojují o světlo a hlava nehlava rostou jedna přes druhou, tisíce různých živočichů se nelítostně snaží navzájem sežrat a celý prales doslova překypuje životem. 

Máme zde skvělého místního průvodce s neuvěřitelnými znalostmi, který má prochozený každý metr mlžného lesa. Dokáže jeho spletitost vysvětlit velmi poutavě, identifikovat a napodobit zvuk jakéhokoliv ptáka a z náhodné díry vyšťourat třeba tarantuli. Pokaždé je to obohacující, leč velmi vlhký zážitek.

Podobně jako návštěva soukromé zahrady La Paz s nádhernými obřími vodopády, kde se mi vždy aktivuje vnitřní Pocahontas.

Ráj na konci světa v NP Corcovado

Druhým a možná tím největším highlightem je místo na konci světa, konkrétně ubytování Poor Man’s Paradise u Národního parku Corcovado na poloostrově Osa. Oázu s prostými, ale útulnými lodgemi u liduprázdné pláže vybudoval majitel Pincho před 25 lety doslova z ničeho. Legenda a Pincho rád vypráví, že se jednoho dne na jeho pozemku objevili dva cestovatelé z Aljašky, které zde tehdy ještě jako „poor man“, tedy chudý muž, nechal přespat. Na oplátku mu dvojice věnovala svůj stan, který Pincho začal pronajímat. Postupně přibyl další stan, vznikla první chatka a o čtvrt století později se zde rozkládá rozlehlý areál, jemuž vládne pevnou rukou Pinchova druhá žena Ania a kde pracuje celá jejich početná rodina.

Dostat se sem dá jen motorovou lodí a po hodině a půl plavby kolem pacifického pobřeží se vystupuje do vody na konci pláže. Molo tu nemá během období dešťů a silných vln prý šanci přežít. Personál hotelu (většinou nějak spříznění bratři a bratranci) naloží zavazadla z lodi na čtyřkolku a odvezou do hotelu. Hosté si do něj musí dojít pěšky. 

Už samotná dvacetiminutová procházka po liduprázdné pláži je však zážitek. Většinou vyjde na západ slunce, které začíná hrát svoje každodenní představení v opulentním zlatavo-růžovém hábitu. Pacifik jemně omývá pobřeží a nad vysokými palmami, na jejichž větvích se houpají opice, tu a tam s křiknutím přeletí papoušci ara

Ty čtyři dny, které tu strávíme, jsou pro mě taková malá dovolená uprostřed nabitého zájezdu. Místní rodina už mě dobře zná a vřele vítá. Program tu je kromě jednoho výletu za šnorchlováním u ostrova Caňo a procházce po neuvěřitelném Národním parku Corcovado, volný a mám tak i chvíli času pro sebe a nevšední zážitky.

Jeden rok mě místňáci třeba vzali na západ slunce na loď, kde jsme wakesurfovali na laně za lodí, a druhý den mi ukázali tajné vodopády v džungli. Letos jsem zde poznala holčinu z Chile a vzniklo z toho přátelství jak hrom. Objevily jsme jednu tajnou pláž a seznámily jsme se tu i fajn Francouzem, co na Kostarice žije a také pracuje jako průvodce, a který nám nabídl, že nás vezme na noční safari. Nejdříve jsem si dělala legraci, jaké hada nám chce za chatkami asi ukázat, ale nakonec z toho byla fakt zajímavá procházka noční džungli, kde jsme viděli spoustu jedovatých žabiček, hadů, pavouků a dalších živočichů. Na oslavu přežití jsme nato vypili pár tequil a udělali velký oheň pod hvězdami na pláži. 

(Nejenom já, ale většinou všichni klienti tenhle ráj opouštíme se slzou v oku. Pro mě to je určitě jedno z míst, kvůli kterému se na Kostariku vracím.)

Pura vida v Puerto Viejo

K malé vesničce na karibském pobřeží Kostariky mám zvláštní vztah. V roce 2019 jsem v Puerto Viejo strávila měsíc a už tehdy jsem říkala, že být tu o týden déle, tak se tu zavěsím na jeden ze stromů jako lenochod, kterých tu je spousty, a zůstanu tu už navždy. Tehdy jsem uzavřela i nejlepší barter v životě s místním postarším surfařem Williamem, který mi nabídl, že když ho naučím na ukulele, tak mě naučí surfovat. Vzniklo z toho moc hezké, čisté přátelství a pokaždé, když ho v jeho surfařské škole na pláži Cocles překvapím, tak skáče radostí a nadšeně mě objímá. 

U Karibiku zájezd končí a máme tu dvě volné odpoledne. Okamžitě si tak půjčuju zpravidla značně zrezivělé kolo, do jeho košíku hážu pár vychlazených piv a mířím na Cocles za Williamem. Za ty roky se pláž Cocles proměnila a v podvečer bývá nabitá k prasknutí. Lidé tu chytají poslední paprsky slunce, skáčou v divokých vlnách, chodí po slacklinách, hrají volejbal nebo jen tak chillují, poslouchají reggae, pokuřují všudypřítomnou trávu a nechávají na sebe působit uvolněný, až skoro jamajský vibe, 

Jestli někde zažít pravé „pura vida“, tedy ryzí život bez stresu a v pozitivní energii, tak je to právě tady. 

Přátelství a vibe zůstává. Jediné, co se mění, je počet zubů Williama.

PS: 

Kostarika skrývá mnoho dalších pokladů. Třeba poloostrov Nicoya, který je rájem surfařů a patří do tzv. blue zone, tedy oblasti, kde se lidé žijí šťastně a dožívají se vysokého věku. Nedivím se.

Na Kostarice se člověku chce žít opravdu věčně.