úterý 25. června 2019

Na skok doma. Na skok v MEXIKU

Chuť chile. Tacos. Muzika, všude. Nádherná příroda. Usměvavé tváře. Tequila. A mezcal. Hodně mezcalu.

“¡No mames, wey!”


Po dvou letech jsem se do Mexika vrátila a bylo to jako přijet domů. Známá místa, známé chutě, známý slovník... a hlavně známé tváře! Setkala jsem se s lidmi, se kterými jsem se před dvěma lety se smutkem loučila a neurčitě jim slibovala, že se určitě znovu uvidíme. A svůj slib dodržela. 




Na která místa jsem se vrátila a která nová objevila?


Mazunte

Před dvěma lety jsem se tu naučila pít tequilu ze šnorchlu a litrové mojito za 70 pesos. Dříve divokou, teď poklidnou vesničku u Pacifiku s hippie atmosférou jsem si zamilovala. Stejně jako mě její komáři, ve kterých teď koluje česká krev. 



Západ slunce na Punta Cometa



Potkala jsem trojici izraelských kluků a sdíleli jsme spolu líné chvíle na slunci s lahví piva v ruce. Škoda jen, že jsem v ní neudržela i svůj telefon a zapomněla ho v restauraci na pláži San Augustinillo



Dokud věci neztratím, tak se o ně nestarám. 


Měla jsem ale více štěstí než rozumu a pozornosti. Pozdě v noci jsem se na zavřenou restauraci dobouchala, majitelka mi telefon předala a já ji samou radostí zulíbala. Vypadala, že si ztráty a nálezy příště rozmyslí. 



Mezcal, sůl z červů a pomeranč jako pozornost podniku na pláži Playa Mermejita.


Tuhle pozornost, opečené mravence chicatana, si mohl majitel už odpustit. Bez toho mezcalu předtím bych to nedala. Ale bylo to dobrý!



Puerto Escondido

Před pěti měsíci mi dva Brňáci, se kterými jsem strávila noc v panamské džungli, vyprávěli o Puertu Escondidu s láskou a steskem. Básnili nejen o velkých vlnách, o restauraci Bunker s nejlepšími sashimi z čerstvého tuňáka, ale hlavně o hostelu Puerto Dreams, kde našli sobě podobné blázny, jen v mexickém provedení. 



Chybí Carlito, Edher, Johny, Terco, Ismael a další!



Celý tým skvělých kluků mě vzal hned mezi sebe jako starou známou jen proto, že jsem před pár měsíci kdesi v Panamě potkala jejich kamarády. 




Adelita u pláže Carizanillo. 

Chacahua

Udělala jsem si výlet k laguně Chacahua a k mému překvapení u ní byla i nádherná, téměř liduprázdná pláž. Místní restaurace nechávají baťůřkáře zadarmo přespat v hamakách nebo ve stanu jen s podmínkou, že u nich budou jíst. Já si svou hamaku pověsila u paní Luisy, která dělala nejlepší tlayudy široko daleko. 





Takovou si jednou taky sjedu. 


Nejlepší kino nad restaurací, kde jsem přespávala. 

Původně jsem chtěla v Chacahue zůstat dva dny. Nakonec jsem se tam zasekla na pět. Internet tam skoro nebyl a stejně bych na něj neměla čas. Kromě surfování a jógy jsem jen celé dny zírala na oceán, hodně spala a nechávala se žrát od komárů. Jak mně bylo hezky!






Na pár dní jsem se vrátila do Puerta Escondida, kde jsem se setkala se svou Terezkou. Moravačka, která nepije, koštuje. Při západu slunce myslí na flákotu masa. 


Vděčím jí za mnohé, ale zejména za to, že mi před dvěma lety dohodila mexickou rodinu, u které jsem strávila nádherný půl rok. Sama Terezka se v Mexiku i do Mexika zamilovala a už tady zůstala.



Možná bude i Trash Hero México!


Ožehnuté od sluníčka jsme si zašly na legendární Pepe’s Tacos. Šílený Pepe se zná s kuchařkou Kamu a hned druhý den nás svoje vyhlášené tacos s rybou obalenou v kokosu osobně učil dělat. Údajně tajnou recepturu nám prozradil po jednom mojitu a mangové margaritě, ale bylo to draze vykoupené. Tři hodiny jsme musely poslouchat, že Země je placatá a ovládají nás mimozemšťani. Málem jsem si podřezala zápěstí. 



Čerstvá ryba se obalí v mouce, namočí do speciální omáčky podle tajné receptury, obalí v kokosu a usmaží.


Pepe je trochu blázen, ale jeho tacos jsou fantastický. 

Zpátky v betonové džungli

Mám sucho v puse, škrábe mě v krku. Kůži na celém těle mám nepříjemně napnutou, motá se mi hlava. Na hrudi mám stísněný pocit a to nejen proto, že se mi strašně špatně dýchá. Jak jsem tu mohla přežít půl roku?


Přijet po 5 měsících v přírodě do Mexico City byl docela drsný šok. V kontaminovaném městě ve 2000 metrech nad mořem jsem musela opět zaktivovat hybernujíci receptory strachu, opatrnosti, nedůvěřivosti, neustálé pozornosti. 



Šedý opar nejsou mraky, ale smog. 

Od toho, abych se náhlým přívalem úzkosti nezačala kymácet zepředu dozadu, mě zachraňovali kamarádi, se kterými jsme dva roky čekali na shledání. S Moni jsme zavzpomínaly na hodiny francouzštiny, s Karen a Edgarem jsme zašli na naše milované sushi a tancovat salsu, Terezka mě protáhla po české ambasádě, s blázny z ipumas jsem oprášila “perreo” na reggeaton party...








Nejvíc jsem se ale těšila na víkend s mexickou rodinou. Bylo to jako přijet domů. Mexická maminka Martha se o mě zase s láskou starala, babičky vtipkovaly, pes mě po paměti očuchával, všichni mě objímali, olíbávali... 

Moje mexická láska, tříletý Sebastian, si mě sice už nepamatoval, ale jeho nový sourozenec Oliver na mě koukal velkýma očima jako on tehdá. 



S rodinkou po nedělní snídani.

.

.

.

Mexiko si mě zase získalo a opět jsem si slíbila, že brzy budu zpět. Snad.





Share:

0 komentářů:

Okomentovat

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi budu sdílet svoje zážitky, fotky, strasti a slasti. Tentokrát mě toulavý boty nesou do: Střední Ameriky.

Začínám v Panamě a skončím…možná v Mexiku. Možná taky někde úplně jinde.

Jedu sama. Mám jednosměrnou letenku, 5 měsíců, batůžek a taky ukulele jménem Alvaréz. Nemám moc peněz, počítač, plán, očekávání ani strach.

A strašně se těším!