Koukám na jezero před sebou, vlastně i pod sebou, jenž obklopují zelené svahy sopek. Mraky a slunce na nich spolu hrají stínové divadlo. Sedím na terase takové té kavárny, kde se dá prosedět klidně celé odpoledne, a přemýšlím, kdy přišel ten zlom. Kdy jsem Guatemalu zkrotila, kdy ke mně začala být hodná. Nebo ještě předbíhám?
Do Guatemaly jsem se strašně těšila. Nějak mě to sem táhlo a nevěděla jsem přesně proč. Možná proto, že jsem před dvěma lety měla malou ochutnávku v mexickém státě Chiapas, který býval kdysi její součástí. Zelené hory, chladnější podnebí, indiáni a divoká historie regionu mě fascinovali už tenkrát.
Když mi navíc moje Nikolka oznámila, že si sem koupila letenku, těšení a očekávání ještě vzrostlo. To první bylo naprosto v pořádku. To druhé bylo mimo mísu. Guatemala mi ukázala, že je všechno, jen ne předvídatelná. O to silnější ve mně zanechala dojem.
Dva týdny spolu
Z Nicaraguy se mi odjíždělo těžko. Přilnula jsem k ní víc, než bylo zapotřebí. Během 19 hodin v autobuse jsem přefrčela Salvador i Honduras (oba si nechávám na příště), posbírala razítka do pasu a konečně dorazila do Guatemaly. Dva dny, které jsem měla náskok před Nikolkou, jsem strávila hledáním fungujícího bankomatu. Drobný zádrhel na začátku, říkám si. Když jsem tím strávila i třetí den, kdy dorazila Niky, a místo vyprávění nad kafíčkem jsme běhaly po bankách, moje pozitivní předsudky vůči Guatemale značně zbledly. Lidé tu navíc byli oproti ostatním zemím Střední Ameriky nějak zvlaštně odtažití, studení.
Naštěstí jsem nemohla mít vedle sebe lepšího parťáka jak na chmurné chvíle, tak hlavně na ty radostné.
Jen co jsme konečně vypadly z hlavního města s kapsami plnými peněz, vše se v lepší obrátilo. Za ani ne dva týdny jsme toho protrajdaly v úctyhodném tempu spoustu. Nejdůležitější ale bylo, že jsme byly spolu. Psala jsem o tom TADY.
Co jsme si stihly projet?
Río Dulce
Rušná vesnice pod mostem, kterou každou chvíli projíždějí obrovské kamiony. Kvůli tomu jsme sem jely devět hodin? Zmateně jsme chodily sem a tam a hledaly, čím se toto místo probojovalo do výběru toho nejlepšího z Guatemaly. Odpověď jsme dostaly druhý den, když jsme na lodi poskakovaly na řece Río Dulce. Zelená džungle okolo vytvářela nádherné kulisy, ze kterých se tu a tam vyloupla bambusová obydlí. Na okamžik jsme u některého takového domečku zatoužily vypnout motory a loď odstrčit daleko od břehu.
Livingston
Z lodi jsme vystoupily až v městečku Livingston. Jinak se do něj dostat ani nedá, silnice sem nevedou. Obyvatelstvo tvoří potomci černých otroků a celá vesnice má zvláštní, od zbytku Guatemaly zcela jinou atmosféru.
Narvaly jsme se do tuk tuku spolu s batožinou a paní se dvěma dětmi. Ta mi na klín bezostyšně posadila čtyřletou holčičku, které nová upocená teta pranic nevadila.
No a potom? Potom jsme bydlely v plažovém resortu se soukromým molem jako královny. Za nejnižší cenu na Bookingu. On se člověk snaží žít jako vandrák a stejně se mu to nedaří.
Udělaly jsme si výlet až téměř k belizským hranicím na pláž Playa Blanca, aby Nikolka poprvé uviděla pravý Karibik. Bohužel ji hnedka žahla medúza a nakonec ještě musela odnášet tašky plné odpadků, co jsem sesbírala. Aneb #dovolenasTrashHero
Las Flores
Po třech hodinách stání v autobuse na jedné noze (a ještě k tomu ne na vlastní) jsme dorazily do Las Flores. Malinkatý ostrůvek na jezeře Petén Itzá vypadá jak vystřižený z dovolenkového katalogu. Jezero bývalo hlavním sídlem mayské moci a působí opravdu impozantně. Navíc je nádherné ke koupání.
Nechaly jsme se unést líným tempem ostrova a moje narozeniny oslavily posedáváním na teráskách, procházkou na trh a večerním mojitem.
Tikal
Slavné pyramidy. Must see z Guatemaly. Jenže nám se sem strašně nechtělo. Co noha nohu mine jsme procházely džunglí k jednotlivým pyramidám a ve stínu těžce oddychovaly. Celý komplex je ale nádherný a díky tomu, že jsme se úspěšně vyhýbaly turistickým skupinkám, jsme narazily třeba na právě obědvající rodinku v korunách stromů. A to jsme si celou dobu myslely, že jediný opice široko daleko jsme my dvě!
Semuc Champey
Málem jsme jej vynechaly. A byla by to hrozná škoda. Překrásná kaskádovitá jezírka s tyrkysovou vodou uprostřed džungle byla laskonka pro tělo i duši.
Bydlely jsme navíc v krásném novém rezortu přímo u řeky a po večerech jsme se bavily chytáním pavouků do krabiček. Ti se s námi chtěli kamarádit natolik, že nás ráno přišel jeden dokonce vzbudit do postele.
Antigua
Naše společné putování jsme zakončily ve městě Antigua. Koloniální město s barevnými nízkými baráčky bylo několikrát zbořeno zemětřesením nebo výbuchem okolních sopek, ale vždy vstalo doslova z popela. Na rozdíl ode mě. Něčím jsem se otrávila a Nikolce zamávala domů cestou na záchod. Několik dní jsem vyřizovala urgentní papírování a modlila se, ať ještě někdy budu moct sníst něco jiného než suchou housku a banán.
Acatenango
Jakmile se mi udělalo trochu lépe, nenapadlo mě nic lepšího, než se vydat na dvoudenní trek na vulkán Acatenango. Co jsem ztratila na síle, to jsem doháněla vůlí. Šestihodinový výšlap do téměř 4000 metrů nad mořem nebyl zrovna jednoduchý, ale to, co nás čekalo nahoře, rozhodně stálo za tu námahu a plíce plné prachu.
Aktivní sopka Fuego, která byla přímo před námi, nás přivítala masivní erupcí a dál vybuchovala v několikaminutových intervalech. Sledovat, jak se s hlasitým hřmotem uvolňuje energie přímo ze středu naší Země a vytrysknutá láva stéká po svazích doutnající sopky, byl neuvěřitelný, životní zážitek. Psala jsem o tom TADY.
Jezero Atitlán
Můj žaludek se vybuchující sopkou evidentně inspiroval a zdravotní problémy se mi vrátily. No, Guatemala se mnou jako v rukavičkách zrovna nezacházela. Ale na závěr pro mě měla připravenou krásnou lahůdku.
Díky Australance Sharně z výšlapu na sopku jsem se dozvětěla o resortu Wachalal u vesnice San Pedro La Laguna u jezera Atitlán. Wachalal je ve všech mayských jazycích jméno pro rodinu, blízkého člověka, dobrého přítele. A já v něm tady u jezera svou “rodinu” na následující dva týdny.
Tři skvělí kluci - majitelé a kamarádi - mi nabídli práci na recepci za postel a jídlo, což jsem s nadšením přijala. Hlavně jsem se odtamtud nechtěla hnout! U jezera jsem prožila nádherné dny, cvičila jógu, chodila běhat, s ostatními wachalales se koukala na filmy nebo hrála karty, psala články, učila se na bongo a žonglovat, seděla u ohně... nebo prostě nedělala nic.
Navštívila jsem okolní vesničky San Marcos, které je rájem pseudo i těch pravých hippíků, a San Juan, kde jsem viděla, jak se ručně tkají látky, zpracovává kakao, med nebo se malují obrázky z ptačí či mravenční perspektivy.
Splnilo se mi tady taky jedno z mála přání, které jsem měla ještě před cestou. Zúčastnila jsem se pravého indiánského rituálu s mayským šamanem. Byl to pro mě velmi intenzivní zážitek se zajímavou dohrou. Psala jsem o tom TADY.
.
.
.
Ač to z počátku nevypadalo, z Guatemaly se mi po měsíci nakonec odjíždělo taky těžko. Nevím, kdo koho nakonec zkrotil. Jestli já Guatemalu, nebo ona mě. Asi spíš to druhé. Dala mi lekci pokory a připomněla mi, že ne všechno nemusí být vždy růžové. A že jsem doposud měla sakra štěstí.
0 komentářů:
Okomentovat