sobota 29. června 2019

Cesta bez plánu: 5 měsíců ve Střední Americe

Strašně rychle to uteklo. 5 měsíců mi připadá jako 5 týdnů. To už je konec? Možná není...


V únoru jsem absolutně netušila, do čeho jdu a co mě čeká. Během necelého půl roku solo cestování jsem si ale našla vlastní tempo a takový způsob trajdání, který mi nejvíc vyhovoval. Možná proto se domů nevracím uštvaná, nemocná nebo švorc. 


Jakým stylem jsem si projela Střední Ameriku?


1. Nic jsem si neplánovala

... a nechávala všechno tak nějak plynout. Byla v tom hrozná svoboda, radost a klid, že nakonec všechno dopadne, jak má. 




2. Nebookovala jsem si ubytování

... více jak den předem. Někdy ani to ne. V záloze jsem měla hamaku, ve které se mi spalo stejně nejlíp. 




3. Vařila jsem si v hostelu

... z potravin koupených na trhu. Ze zeleniny, tropického ovoce a samozřejmě avokáda jsem kouzlila levná, zdravá a chutná jídla, která by mi záviděli všichni hipsteři v Praze.

 



4. Na restaurace jsem se ptala místních

... vždy se stejnou otázkou, kde se můžu najíst “rico y barato”, tedy dobře a levně. Většinou mě poslali do lokální jídelny, kde jsem za pár korun mohla ochutnat tradiční pokrmy.




5. Vlastně jsem se ptala na všechno místních

... při čemž španělština byla samozřejmě nutností a nedocenitelnou výhodou. 




6. Navštěvovala jsem místa podle doporučení ostatních cestovatelů

... s podobným stylem trajdání. Recenze jsem moc nepročítala, raději jsem dala na osobní radu.




7. Nevybírala jsem si víc jak 5000 korun

... a i ty jsem si rozdělila do menších peněženek. 




8.  Vždy jsem se snažila mít v záloze dolary

... aspoň $20 jako pojistku, kdybych zůstala bez peněz. Američany sice latinos nesnáší, ale jejich dolary milujou. 




9. Nepila jsem

... do opilosti. Jedno, dvě piva a dost. Ani ne tak kvůli úspoře, i když co si budem, alkohol je drahý všude. Spíš jsem vůbec neměla chuť pít, a když jsem se trochu picla, necítila jsem se bezpečně. 




10. Cvičila jsem hodně jógu

... protáhla jsem si zkracené tělo a bolavá záda po nošení těžkého bahohu, případně krkolomných polohách v autobuse. Srovnala jsem si myšlenky a uklidnila rozjitřené smysly, na které byl denně kladený velký nápor. :)




11. Nemalovala jsem se

... vůbec. Make-up jsem na sobě neměla ani jeden den. Cítila jsem se tak líp, přirozeněji, svobodněji a vlastně mi přišlo úplně zbytečný se malovat. Zajímavý rozdíl oproti tomu, když jsem doma.




12. Nemusela jsem vidět za každou cenu všechno

... v čem mě “stará” Adéla nepoznávala. Zážitky jsem samozřejme lačně hltala, ale fanaticky jsem je nevyhledávala. To, že jsem neměla žádný seznam věcí, co chci vidět a zažít, tomu určitě pomohlo. 




13. Raději jsem delší dobu zůstala na jednom místě

... a skamarádila se s místními, dala si pohodu, nikam nespěchala, dobře jedla, cvičila a pracovala. Ne jako když člověk uštvaně lítá z místa na místo jen proto, aby si něco povinně vyfotil do albíčka. 




14. Dala jsem na intuici a vlastní tělo

... jo, je to klišé jako z časopisu. Jenže já se na nikoho jiného než sama na sebe spolehnout ani nemohla. A fungovalo to. Cítíš se dobře? Pecka. Jsi unavená? Odpočiň si. Je ti někde, s někým, při něčem divně? Jdi od toho. Takhle jednoduchý to je.




15. Snažila jsem se být offline

... někdy se mi to dařilo více, někdy méně. Pokud jsem zůstala sama, neviset na telefonu bylo docela těžké. Jakmile jsem byla mezi lidmi, na telefon jsem často úplně zapomněla. Klidně několik dní. 




16. Když jsem měla strach, skamarádila jsem se

... nejčastěji s pouličními džentlmany, kteří se nebáli mi projevit svoje sympatie a touhy. Ignorace nepomáhala. Jakmile jsem jim na hlasité pozdravy a povyky odpověděla, rázem sklapli. 



17. Pracovala jsem za ubytování

... a někdy i za stravu jako dobrovolnice. První dobrovolničení jsem si našla přes WorkAway, pak už mi nějak samo padalo do klína. 




18. Tahala jsem co nejmíň věcí

... ale i tak jsem se po 2 měsících naštvala a půlku věcí vyházela. Paradoxně přesně ty věci, které jsem si před cestou koupila. Ale protože #zerowaste, darovala jsem je jednomu pánovi na trajektu, ať udělá radost třeba svojí vnučce. 




19. Nikdy jsem nebyla sama

... když jsem zrovna sama být nechtěla. Možná to je mojí náturou, že si hned se všema povídám, ale osamoceně jsem se za celou dobu necítila snad ani jednou. Poznala jsem skvělé lidi s dobrou energií a vždy mi trhalo srdce, když jsme se museli rozloučit. 




20. Připomínala jsem si, jak ohromné mám štěstí

... a snažila se být za každý den vděčná. 












Share:

0 komentářů:

Okomentovat

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi budu sdílet svoje zážitky, fotky, strasti a slasti. Tentokrát mě toulavý boty nesou do: Střední Ameriky.

Začínám v Panamě a skončím…možná v Mexiku. Možná taky někde úplně jinde.

Jedu sama. Mám jednosměrnou letenku, 5 měsíců, batůžek a taky ukulele jménem Alvaréz. Nemám moc peněz, počítač, plán, očekávání ani strach.

A strašně se těším!