sobota 29. června 2019

Cesta bez plánu: 5 měsíců ve Střední Americe

Strašně rychle to uteklo. 5 měsíců mi připadá jako 5 týdnů. To už je konec? Možná není...


V únoru jsem absolutně netušila, do čeho jdu a co mě čeká. Během necelého půl roku solo cestování jsem si ale našla vlastní tempo a takový způsob trajdání, který mi nejvíc vyhovoval. Možná proto se domů nevracím uštvaná, nemocná nebo švorc. 


Jakým stylem jsem si projela Střední Ameriku?


1. Nic jsem si neplánovala

... a nechávala všechno tak nějak plynout. Byla v tom hrozná svoboda, radost a klid, že nakonec všechno dopadne, jak má. 




2. Nebookovala jsem si ubytování

... více jak den předem. Někdy ani to ne. V záloze jsem měla hamaku, ve které se mi spalo stejně nejlíp. 




3. Vařila jsem si v hostelu

... z potravin koupených na trhu. Ze zeleniny, tropického ovoce a samozřejmě avokáda jsem kouzlila levná, zdravá a chutná jídla, která by mi záviděli všichni hipsteři v Praze.

 



4. Na restaurace jsem se ptala místních

... vždy se stejnou otázkou, kde se můžu najíst “rico y barato”, tedy dobře a levně. Většinou mě poslali do lokální jídelny, kde jsem za pár korun mohla ochutnat tradiční pokrmy.




5. Vlastně jsem se ptala na všechno místních

... při čemž španělština byla samozřejmě nutností a nedocenitelnou výhodou. 




6. Navštěvovala jsem místa podle doporučení ostatních cestovatelů

... s podobným stylem trajdání. Recenze jsem moc nepročítala, raději jsem dala na osobní radu.




7. Nevybírala jsem si víc jak 5000 korun

... a i ty jsem si rozdělila do menších peněženek. 




8.  Vždy jsem se snažila mít v záloze dolary

... aspoň $20 jako pojistku, kdybych zůstala bez peněz. Američany sice latinos nesnáší, ale jejich dolary milujou. 




9. Nepila jsem

... do opilosti. Jedno, dvě piva a dost. Ani ne tak kvůli úspoře, i když co si budem, alkohol je drahý všude. Spíš jsem vůbec neměla chuť pít, a když jsem se trochu picla, necítila jsem se bezpečně. 




10. Cvičila jsem hodně jógu

... protáhla jsem si zkracené tělo a bolavá záda po nošení těžkého bahohu, případně krkolomných polohách v autobuse. Srovnala jsem si myšlenky a uklidnila rozjitřené smysly, na které byl denně kladený velký nápor. :)




11. Nemalovala jsem se

... vůbec. Make-up jsem na sobě neměla ani jeden den. Cítila jsem se tak líp, přirozeněji, svobodněji a vlastně mi přišlo úplně zbytečný se malovat. Zajímavý rozdíl oproti tomu, když jsem doma.




12. Nemusela jsem vidět za každou cenu všechno

... v čem mě “stará” Adéla nepoznávala. Zážitky jsem samozřejme lačně hltala, ale fanaticky jsem je nevyhledávala. To, že jsem neměla žádný seznam věcí, co chci vidět a zažít, tomu určitě pomohlo. 




13. Raději jsem delší dobu zůstala na jednom místě

... a skamarádila se s místními, dala si pohodu, nikam nespěchala, dobře jedla, cvičila a pracovala. Ne jako když člověk uštvaně lítá z místa na místo jen proto, aby si něco povinně vyfotil do albíčka. 




14. Dala jsem na intuici a vlastní tělo

... jo, je to klišé jako z časopisu. Jenže já se na nikoho jiného než sama na sebe spolehnout ani nemohla. A fungovalo to. Cítíš se dobře? Pecka. Jsi unavená? Odpočiň si. Je ti někde, s někým, při něčem divně? Jdi od toho. Takhle jednoduchý to je.




15. Snažila jsem se být offline

... někdy se mi to dařilo více, někdy méně. Pokud jsem zůstala sama, neviset na telefonu bylo docela těžké. Jakmile jsem byla mezi lidmi, na telefon jsem často úplně zapomněla. Klidně několik dní. 




16. Když jsem měla strach, skamarádila jsem se

... nejčastěji s pouličními džentlmany, kteří se nebáli mi projevit svoje sympatie a touhy. Ignorace nepomáhala. Jakmile jsem jim na hlasité pozdravy a povyky odpověděla, rázem sklapli. 



17. Pracovala jsem za ubytování

... a někdy i za stravu jako dobrovolnice. První dobrovolničení jsem si našla přes WorkAway, pak už mi nějak samo padalo do klína. 




18. Tahala jsem co nejmíň věcí

... ale i tak jsem se po 2 měsících naštvala a půlku věcí vyházela. Paradoxně přesně ty věci, které jsem si před cestou koupila. Ale protože #zerowaste, darovala jsem je jednomu pánovi na trajektu, ať udělá radost třeba svojí vnučce. 




19. Nikdy jsem nebyla sama

... když jsem zrovna sama být nechtěla. Možná to je mojí náturou, že si hned se všema povídám, ale osamoceně jsem se za celou dobu necítila snad ani jednou. Poznala jsem skvělé lidi s dobrou energií a vždy mi trhalo srdce, když jsme se museli rozloučit. 




20. Připomínala jsem si, jak ohromné mám štěstí

... a snažila se být za každý den vděčná. 












Share:

úterý 25. června 2019

Na skok doma. Na skok v MEXIKU

Chuť chile. Tacos. Muzika, všude. Nádherná příroda. Usměvavé tváře. Tequila. A mezcal. Hodně mezcalu.

“¡No mames, wey!”


Po dvou letech jsem se do Mexika vrátila a bylo to jako přijet domů. Známá místa, známé chutě, známý slovník... a hlavně známé tváře! Setkala jsem se s lidmi, se kterými jsem se před dvěma lety se smutkem loučila a neurčitě jim slibovala, že se určitě znovu uvidíme. A svůj slib dodržela. 




Na která místa jsem se vrátila a která nová objevila?


Mazunte

Před dvěma lety jsem se tu naučila pít tequilu ze šnorchlu a litrové mojito za 70 pesos. Dříve divokou, teď poklidnou vesničku u Pacifiku s hippie atmosférou jsem si zamilovala. Stejně jako mě její komáři, ve kterých teď koluje česká krev. 



Západ slunce na Punta Cometa



Potkala jsem trojici izraelských kluků a sdíleli jsme spolu líné chvíle na slunci s lahví piva v ruce. Škoda jen, že jsem v ní neudržela i svůj telefon a zapomněla ho v restauraci na pláži San Augustinillo



Dokud věci neztratím, tak se o ně nestarám. 


Měla jsem ale více štěstí než rozumu a pozornosti. Pozdě v noci jsem se na zavřenou restauraci dobouchala, majitelka mi telefon předala a já ji samou radostí zulíbala. Vypadala, že si ztráty a nálezy příště rozmyslí. 



Mezcal, sůl z červů a pomeranč jako pozornost podniku na pláži Playa Mermejita.


Tuhle pozornost, opečené mravence chicatana, si mohl majitel už odpustit. Bez toho mezcalu předtím bych to nedala. Ale bylo to dobrý!



Puerto Escondido

Před pěti měsíci mi dva Brňáci, se kterými jsem strávila noc v panamské džungli, vyprávěli o Puertu Escondidu s láskou a steskem. Básnili nejen o velkých vlnách, o restauraci Bunker s nejlepšími sashimi z čerstvého tuňáka, ale hlavně o hostelu Puerto Dreams, kde našli sobě podobné blázny, jen v mexickém provedení. 



Chybí Carlito, Edher, Johny, Terco, Ismael a další!



Celý tým skvělých kluků mě vzal hned mezi sebe jako starou známou jen proto, že jsem před pár měsíci kdesi v Panamě potkala jejich kamarády. 




Adelita u pláže Carizanillo. 

Chacahua

Udělala jsem si výlet k laguně Chacahua a k mému překvapení u ní byla i nádherná, téměř liduprázdná pláž. Místní restaurace nechávají baťůřkáře zadarmo přespat v hamakách nebo ve stanu jen s podmínkou, že u nich budou jíst. Já si svou hamaku pověsila u paní Luisy, která dělala nejlepší tlayudy široko daleko. 





Takovou si jednou taky sjedu. 


Nejlepší kino nad restaurací, kde jsem přespávala. 

Původně jsem chtěla v Chacahue zůstat dva dny. Nakonec jsem se tam zasekla na pět. Internet tam skoro nebyl a stejně bych na něj neměla čas. Kromě surfování a jógy jsem jen celé dny zírala na oceán, hodně spala a nechávala se žrát od komárů. Jak mně bylo hezky!






Na pár dní jsem se vrátila do Puerta Escondida, kde jsem se setkala se svou Terezkou. Moravačka, která nepije, koštuje. Při západu slunce myslí na flákotu masa. 


Vděčím jí za mnohé, ale zejména za to, že mi před dvěma lety dohodila mexickou rodinu, u které jsem strávila nádherný půl rok. Sama Terezka se v Mexiku i do Mexika zamilovala a už tady zůstala.



Možná bude i Trash Hero México!


Ožehnuté od sluníčka jsme si zašly na legendární Pepe’s Tacos. Šílený Pepe se zná s kuchařkou Kamu a hned druhý den nás svoje vyhlášené tacos s rybou obalenou v kokosu osobně učil dělat. Údajně tajnou recepturu nám prozradil po jednom mojitu a mangové margaritě, ale bylo to draze vykoupené. Tři hodiny jsme musely poslouchat, že Země je placatá a ovládají nás mimozemšťani. Málem jsem si podřezala zápěstí. 



Čerstvá ryba se obalí v mouce, namočí do speciální omáčky podle tajné receptury, obalí v kokosu a usmaží.


Pepe je trochu blázen, ale jeho tacos jsou fantastický. 

Zpátky v betonové džungli

Mám sucho v puse, škrábe mě v krku. Kůži na celém těle mám nepříjemně napnutou, motá se mi hlava. Na hrudi mám stísněný pocit a to nejen proto, že se mi strašně špatně dýchá. Jak jsem tu mohla přežít půl roku?


Přijet po 5 měsících v přírodě do Mexico City byl docela drsný šok. V kontaminovaném městě ve 2000 metrech nad mořem jsem musela opět zaktivovat hybernujíci receptory strachu, opatrnosti, nedůvěřivosti, neustálé pozornosti. 



Šedý opar nejsou mraky, ale smog. 

Od toho, abych se náhlým přívalem úzkosti nezačala kymácet zepředu dozadu, mě zachraňovali kamarádi, se kterými jsme dva roky čekali na shledání. S Moni jsme zavzpomínaly na hodiny francouzštiny, s Karen a Edgarem jsme zašli na naše milované sushi a tancovat salsu, Terezka mě protáhla po české ambasádě, s blázny z ipumas jsem oprášila “perreo” na reggeaton party...








Nejvíc jsem se ale těšila na víkend s mexickou rodinou. Bylo to jako přijet domů. Mexická maminka Martha se o mě zase s láskou starala, babičky vtipkovaly, pes mě po paměti očuchával, všichni mě objímali, olíbávali... 

Moje mexická láska, tříletý Sebastian, si mě sice už nepamatoval, ale jeho nový sourozenec Oliver na mě koukal velkýma očima jako on tehdá. 



S rodinkou po nedělní snídani.

.

.

.

Mexiko si mě zase získalo a opět jsem si slíbila, že brzy budu zpět. Snad.





Share:

sobota 8. června 2019

GUATEMALA: Divoška Střední Ameriky

Koukám na jezero před sebou, vlastně i pod sebou, jenž obklopují zelené svahy sopek. Mraky a slunce na nich spolu hrají stínové divadlo. Sedím na terase takové té kavárny, kde se dá prosedět klidně celé odpoledne, a přemýšlím, kdy přišel ten zlom. Kdy jsem Guatemalu zkrotila, kdy ke mně začala být hodná. Nebo ještě předbíhám?


Do Guatemaly jsem se strašně těšila. Nějak mě to sem táhlo a nevěděla jsem přesně proč. Možná proto, že jsem před dvěma lety měla malou ochutnávku v mexickém státě Chiapas, který býval kdysi její součástí. Zelené hory, chladnější podnebí, indiáni a divoká historie regionu mě fascinovali už tenkrát. 




Když mi navíc moje Nikolka oznámila, že si sem koupila letenku, těšení a očekávání ještě vzrostlo. To první bylo naprosto v pořádku. To druhé bylo mimo mísu. Guatemala mi ukázala, že je všechno, jen ne předvídatelná. O to silnější ve mně zanechala dojem.


Dva týdny spolu

Z Nicaraguy se mi odjíždělo těžko. Přilnula jsem k ní víc, než bylo zapotřebí. Během 19 hodin v autobuse jsem přefrčela Salvador i Honduras (oba si nechávám na příště), posbírala razítka do pasu a konečně dorazila do Guatemaly. Dva dny, které jsem měla náskok před Nikolkou, jsem strávila hledáním fungujícího bankomatu. Drobný zádrhel na začátku, říkám si. Když jsem tím strávila i třetí den, kdy dorazila Niky, a místo vyprávění nad kafíčkem jsme běhaly po bankách, moje pozitivní předsudky vůči Guatemale značně zbledly. Lidé tu navíc byli oproti ostatním zemím Střední Ameriky nějak zvlaštně odtažití, studení.


Naštěstí jsem nemohla mít vedle sebe lepšího parťáka jak na chmurné chvíle, tak hlavně na ty radostné. 




Jen co jsme konečně vypadly z hlavního města s kapsami plnými peněz, vše se v lepší obrátilo. Za ani ne dva týdny jsme toho protrajdaly v úctyhodném tempu spoustu. Nejdůležitější ale bylo, že jsme byly spolu. Psala jsem o tom TADY


Co jsme si stihly projet?

Río Dulce

Rušná vesnice pod mostem, kterou každou chvíli projíždějí obrovské kamiony. Kvůli tomu jsme sem jely devět hodin? Zmateně jsme chodily sem a tam a hledaly, čím se toto místo probojovalo do výběru toho nejlepšího z Guatemaly. Odpověď jsme dostaly druhý den, když jsme na lodi poskakovaly na řece Río Dulce. Zelená džungle okolo vytvářela nádherné kulisy, ze kterých se tu a tam vyloupla bambusová obydlí. Na okamžik jsme u některého takového domečku zatoužily vypnout motory a loď odstrčit daleko od břehu.




Livingston

Z lodi jsme vystoupily až v městečku Livingston. Jinak se do něj dostat ani nedá, silnice sem nevedou. Obyvatelstvo tvoří potomci černých otroků a celá vesnice má zvláštní, od zbytku Guatemaly zcela jinou atmosféru. 

Narvaly jsme se do tuk tuku spolu s batožinou a paní se dvěma dětmi. Ta mi na klín bezostyšně posadila čtyřletou holčičku, které nová upocená teta pranic nevadila. 

No a potom? Potom jsme bydlely v plažovém resortu se soukromým molem jako královny. Za nejnižší cenu na Bookingu. On se člověk snaží žít jako vandrák a stejně se mu to nedaří. 




Udělaly jsme si výlet až téměř k belizským hranicím na pláž Playa Blanca, aby Nikolka poprvé uviděla pravý Karibik. Bohužel ji hnedka žahla medúza a nakonec ještě musela odnášet tašky plné odpadků, co jsem sesbírala. Aneb #dovolenasTrashHero




Las Flores

Po třech hodinách stání v autobuse na jedné noze (a ještě k tomu ne na vlastní) jsme dorazily do Las Flores. Malinkatý ostrůvek na jezeře Petén Itzá vypadá jak vystřižený z dovolenkového katalogu. Jezero bývalo hlavním sídlem mayské moci a působí opravdu impozantně. Navíc je nádherné ke koupání. 




Nechaly jsme se unést líným tempem ostrova a moje narozeniny oslavily posedáváním na teráskách, procházkou na trh a večerním mojitem. 




Tikal

Slavné pyramidy. Must see z Guatemaly. Jenže nám se sem strašně nechtělo. Co noha nohu mine jsme procházely džunglí k jednotlivým pyramidám a ve stínu těžce oddychovaly. Celý komplex je ale nádherný a díky tomu, že jsme se úspěšně vyhýbaly turistickým skupinkám, jsme narazily třeba na právě obědvající rodinku v korunách stromů. A to jsme si celou dobu myslely, že jediný opice široko daleko jsme my dvě!






Semuc Champey

Málem jsme jej vynechaly. A byla by to hrozná škoda. Překrásná kaskádovitá jezírka s tyrkysovou vodou uprostřed džungle byla laskonka pro tělo i duši. 




Bydlely jsme navíc v krásném novém rezortu přímo u řeky a po večerech jsme se bavily chytáním pavouků do krabiček. Ti se s námi chtěli kamarádit natolik, že nás ráno přišel jeden dokonce vzbudit do postele. 




Antigua

Naše společné putování jsme zakončily ve městě Antigua. Koloniální město s barevnými nízkými baráčky bylo několikrát zbořeno zemětřesením nebo výbuchem okolních sopek, ale vždy vstalo doslova z popela. Na rozdíl ode mě. Něčím jsem se otrávila a Nikolce zamávala domů cestou na záchod. Několik dní jsem vyřizovala urgentní papírování a modlila se, ať ještě někdy budu moct sníst něco jiného než suchou housku a banán. 






Acatenango

Jakmile se mi udělalo trochu lépe, nenapadlo mě nic lepšího, než se vydat na dvoudenní trek na vulkán Acatenango. Co jsem ztratila na síle, to jsem doháněla vůlí. Šestihodinový výšlap do téměř 4000 metrů nad mořem nebyl zrovna jednoduchý, ale to, co nás čekalo nahoře, rozhodně stálo za tu námahu a plíce plné prachu.




Aktivní sopka Fuego, která byla přímo před námi, nás přivítala masivní erupcí a dál vybuchovala v několikaminutových intervalech. Sledovat, jak se s hlasitým hřmotem uvolňuje energie přímo ze středu naší Země a vytrysknutá láva stéká po svazích doutnající sopky, byl neuvěřitelný, životní zážitek. Psala jsem o tom TADY








Jezero Atitlán

Můj žaludek se vybuchující sopkou evidentně inspiroval a zdravotní problémy se mi vrátily. No, Guatemala se mnou jako v rukavičkách zrovna nezacházela. Ale na závěr pro mě měla připravenou krásnou lahůdku. 




Díky Australance Sharně z výšlapu na sopku jsem se dozvětěla o resortu Wachalal u vesnice San Pedro La Laguna u jezera Atitlán. Wachalal je ve všech mayských jazycích jméno pro rodinu, blízkého člověka, dobrého přítele. A já v něm tady u jezera svou “rodinu” na následující dva týdny. 



Jet, Andoni and Chapi missing!


Tři skvělí kluci - majitelé a kamarádi - mi nabídli práci na recepci za postel a jídlo, což jsem s nadšením přijala. Hlavně jsem se odtamtud nechtěla hnout! U jezera jsem prožila nádherné dny, cvičila jógu, chodila běhat, s ostatními wachalales se koukala na filmy nebo hrála karty, psala články, učila se na bongo a žonglovat, seděla u ohně... nebo prostě nedělala nic.




Navštívila jsem okolní vesničky San Marcos, které je rájem pseudo i těch pravých hippíků, a San Juan, kde jsem viděla, jak se ručně tkají látky, zpracovává kakao, med nebo se malují obrázky z ptačí či mravenční perspektivy. 




Splnilo se mi tady taky jedno z mála přání, které jsem měla ještě před cestou. Zúčastnila jsem se pravého indiánského rituálu s mayským šamanem. Byl to pro mě velmi intenzivní zážitek se zajímavou dohrou. Psala jsem o tom TADY



.

.

.

Ač to z počátku nevypadalo, z Guatemaly se mi po měsíci nakonec odjíždělo taky těžko. Nevím, kdo koho nakonec zkrotil. Jestli já Guatemalu, nebo ona mě. Asi spíš to druhé. Dala mi lekci pokory a připomněla mi, že ne všechno nemusí být vždy růžové. A že jsem doposud měla sakra štěstí. 





Share:

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi budu sdílet svoje zážitky, fotky, strasti a slasti. Tentokrát mě toulavý boty nesou do: Střední Ameriky.

Začínám v Panamě a skončím…možná v Mexiku. Možná taky někde úplně jinde.

Jedu sama. Mám jednosměrnou letenku, 5 měsíců, batůžek a taky ukulele jménem Alvaréz. Nemám moc peněz, počítač, plán, očekávání ani strach.

A strašně se těším!