neděle 14. ledna 2024

PERU: Tahle země není pro bábovky

Dýchá se těžko. Noha nohu mine a vždy došlápne o něco výš. Pomalu, ztěžka, unaveně. „A co sis jako myslela?“ ozývá se mi hlavě už po několikáté. V tu dobu ještě netuším, že to bude věta, která mě bude po Peru provázet.

Hrozně mě to sem táhlo. Ani nevím, co přesně. Peru jsem automaticky nominovala jako první stát Jižní Ameriky, který chci navštívit. Střední a Severní Ameriku mám prozkoumanou, teď přišla řada na jih. Lákala mě divoká příroda, vysoké hory, lidi s indiánskou krví. Peru mi to všechno splnilo. Ale nedalo nic zadarmo. Byla to “dovolená”, po které potřebujete další. A možná i panáka.

Arequipa

Otevřeným oknem do místnosti pronikají sluneční paprsky. Snídáme v krásném hotelu a já mám chuť tančit. Džus z manga, španělština a reggaetón. Jsem zase v Latinské Americe! Miluju to tady. Procházíme si malebné koloniální městečko s bílými fasádami, nad kterým se jakoby mimochodem tyčí sopka Misti. Působí tak neuvěřitelně, že si jí zpočátku ani nevšimneme. Víc nás zaujme ženský klášter Monasterio de Santa Catalina v rudých barvách, kde ženy a dívky (ne)dobrovolně zasvěcovaly svůj život bohu. Roman mě upozorňuje, že podle místních zvyklostí bych tady jako druhorozená dcera skončila taky. Je otázkou, pro koho z nás by to byla větší škoda.

šťastná v Latinské Americe

Jedeme si na opojné vlně jet lagu, dokud ovšem nemusíme zařídit simkarty. Zdánlivě jednoduchý úkol na pár minut nám zabere několik hodin. Vždycky zapomenu, jak špatný nápad je, snažit se s místními „latinos“ cokoliv vyřídit. A jak nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Na druhou stranu je obdivuhodné, že tyhle státy i přes svoji všeobecnou neschopnost nějakým záhadným způsobem stále fungují.

Cañon del Colca

Jsou tři ráno a my překvapivě čiperně nasedáme do nacpaného mikrobusu. Poměrně brzy nám dochází, že čím déle si budeme udržovat jet lag, tím lépe s ohledem na brzké startovací časy výletů). Vyrážíme směr Cañon de Colca, čtvrtého nejhlubšího kaňonu světa. Cestou se zastavujeme na vyhlídce Patapampa a ve vesničce Chivay, kde nám místní dělají ve svých krojích divadélko pro turisty. Neodolám a vyfotím se s bejby lamou. A okamžitě ji začnu chtít domů. Roman mi to zakáže, takže si aspoň kupuju svetr z její vlny a jedeme na vyhlídku Cruz del Condor. Kondor je národní pták Peru a tady se jich předvádí hned několik v celé své parádě. Nad hlubokým kaňonem krouží svými ohromnými křídly a hledají mršinu, kterou by sežrali. Obávám se, že vypadáme jako snadná kořist.



„Je to čtvrtý nejhlubší kaňon světa. Na dno to je sedm kilometrů, dalších osm půjdeme do oázy, kde přespíme. Vezměte si klacek, kolena dostanou zabrat,“ doporučuje nám průvodce. „A ráno si to celé vyšlápneme zase nahoru?!“ ptá se s neskrývanou panikou Roman. „Co bude zítra, neřeš. Dnes je dnes,“ odbyde ho průvodce. Možná jsme si mohli předem zjistit, jak náročný to bude výlet. Ale teď už nejde couvnout zpátky. To přece nějak dáme. Okolní hory jsou nádherné. Příroda se po uplynulém období dešťů zelená, bzučí, kvete, voní. Dokonce kvetou i obrovské kaktusy. Přiznávám, že udržet si nadšení celých patnáct kilometrů vyžaduje určitou mentální práci. Pomáhá žvýkat lístky koky. Konečně se po sedmi hodinách dostáváme k oáze, kde na nás čeká předražené pivo a studený bazén. A také nevyhnutelná otázka, jak se dostaneme zpátky nahoru. Odpověď není třeba říkat nahlas.



Vyrážíme o půl páté ráno. Čeká nás 1100 metrů převýšení na šesti kilometrech. Očekávaná doba výstupu čtyři hodiny. „Jděte pomalu, čím budeme výš, tím hůř se bude dýchat,“ upozorňuje nás průvodce. Navzdory tomu nasazuje svižné tempo. Suneme se za ním jako housenka. Kužely světla z čelovek se pravidelně pohupují v rytmu našich kroků. Možná by ani nebyly potřeba. Hvězd máme nad hlavami rozseto na tisíce a měsíc září jako reflektor. Povídat si nejde. Kyslík je v těchto výškách cennou komoditou. Nakonec se rozdělujeme a každý ze skupiny jde podle své síly. Noha nohu mine a vždy došlápne o něco výš. Pomalu, ztěžka, unaveně. „A co sis myslela?“ směju se ve své hlavě. „Že to bude jednoduché? Že ten kopec po téměř měsíční nemoci vyběhneš jako laňka? Jen hezky šlapej, jiná varianta neexistuje,“ odpovídám sama sobě. Jak tma začíná šednout a hory nabírají ostřejší kontury, tím lépe se mi jde. Rozbřesk mě nahodí jak spadené pojistky. Jako by moje tělo jelo na solární energii a někdo ho teď konečně dobil. Na vrchol se dostávám za tři hodiny jako jedna z prvních, chvíli po mně přichází Roman. „A za tohle jsme dokonce platili!“ smějeme se zpocení a šťastní. Máme to za sebou. Namožené svaly následně necháme prohřát v termálních jezírkách a domů se vracíme přes národní rezervaci Salinas y Aguada Blanca kolem obrovského stáda alpak. Vyřízení, ale pyšní. Dali jsme to!


 Jezero Titicaca

„Kde máme ty lístky koky? Nebo prášky?“ ptáme se jeden druhého v rytmu kodrcání autobusu cestou k jezeru Titicaca. Překonáváme dalších tisíc výškových metrů a tlak v hlavě se opět stupňuje. Nejvýš položené jezero světa ve 3 800 metrech nad mořem se po několika hodinách stoupání před námi rozprostře jako obří louže. Vyhladovělí po dlouhé cestě zamíříme do jedné z místních restaurací, kde nabízí tříchodové menu asi za čtyřicet korun. Super deal, pochvalujeme si, než přede mě číšník postaví játro velké jako moje předloktí. „Co to je?“ ptám se zděšeně. „Co sis objednala!“ smečuje. Ačkoliv svoji španělštinu považuji za plynnou, na slovní zásobě týkajících se vnitřností a podobných odporností musím evidentně ještě zapracovat.

Na jezeře vyrážíme na unikátní plovoucí ostrovy Uros. Lidé na uměle vytvořených ostrovech z rákosí žijí už stovky let a přirozeně je musejí stále obnovovat, jak spodní vrstva ve vodě postupně uhnívá. Navštěvujeme několik z nich a cítíme se tak trochu v turistické pasti. Jedna indiánka nás dokonce zavleče do své chýše, chytí mě za ruku a nutí mi své výrobky. Pod nátlakem kupujeme předražený hliněný popelníček a až v lodi zpátky si uvědomíme, že vlastně nekouříme. To už ale indiánka chytá za ruku někoho jiného...


Amantaní

Přespáváme na ostrově Amantaní, které je po turistických Uros jako pohlazení po duši. Až sem tolik turistů nejezdí, takže tu nejsou žádné hotely a ubytování poskytují jen místní rodiny. My máme štěstí, že naše rodina je otevřená a přátelská. Pan domácí nás učí pár slov v původním indiánském jazyce kečuánštině, kterým na ostrově mluví většina obyvatel, a jeho žena nám na svém tkalcovském stavu ukazuje, kolik práce dá ručně utkat typickou pestrobarevnou látku. 


Ostrov celkově působí, jako by se tu zastavil čas. Při procházce potkáváme ženy v tradičních krojích, které se zrovna vracejí z trhu v přístavu. Auta na Amantaní nejsou, po kamenitých cestách občas projede jen někdo na koni. Všude vládne klid a ticho. My v pozdním odpoledni zatím pomalu stoupáme ke dvěma nejvyšším vrcholům ostrova. Nachází se na nich dvě prapůvodní svatyně Pachamama (Matka Země) a Pachatata (Otec Země). Kdo podle legendy svatyni Pachamama při západu slunce třikrát obejde proti směru hodinových ručiček, tomu se splní tři přání. Neváháme. Tiše jdeme podél zdi z kamenů, které zapadající slunce postupně zbarvuje do oranžovo-červena, a šeptáme jim svá přání. Slunce se mezitím rozpouští v jezeře Titicaca.



Cuzco

Vracíme se do rušnější civilizace a přijíždíme do bývalého hlavního města Inků, Cuzca. I přesto, že jeho tempo dnes určuje hlavně turistický ruch, město si hrdinně zachovává své tajuplné kouzlo. Místní prodejci to dobře vědí a snaží se jej jakkoliv zpeněžit. Unikáme jim do postranních uliček, kde nám Cuzco nerušeně ukazuje svou pravou krásu. 


Dlouho se tu však nezdržíme. Minibusem se přesouváme do vesničky Ollantaytambo, jejíž název je pro mě dodneška jazykolamem (schválně, zkuste si třikrát za sebou říct [ojantajtambo], pozor “ll” se čte jako “j”). Vesnice je významným inckým nalezištěm, které se nachází přímo ve Valle Sagrado de los Incas, tedy Posvátném údolí Inků, a je jedním z posledních dodnes obývaných inckých sídel. Atmosféru vesnice umocňují okolní zelené hory s terasovitými políčky, a hlavně impozantní incké chrámy, které se nad ní tyčí jako nesporný důkaz dávné kultury. 

Cesta k Machu Picchu

My jsme nicméně více mainstream a přijeli jsme sem kvůli něčemu jinému. Vesnice je totiž ideálním výchozím bodem, jak se dostat k Machu Picchu, pokud chce člověk low cost variantu a nechce jet předraženým turistickým vlakem za 3 000 Kč. Low cost varianta, která vyjde v přepočtu tak na dvě stovky, znamená jet z Ollantaytamba autobusem do stanice Hidroeléctrica, kde končí silnice. A odsud jít pěšky asi dvě hodiny do vesnice Aguas Calientes, která leží přímo pod Machu Picchu. Easy. Jenže to bychom my, trdla, museli předem zjistit, v kolik autobusy odjíždějí. Místo toho ráno stojíme na prázdném náměstí Ollantaytamba a zoufáme si, co dál. Večer nutně musíme být v Aguas Calientes, protože na druhý den brzy ráno máme koupené lístky na Machu Picchu. Zbývá stopovat. Po několika autech, která kolem nás projedou prázdná s nechápavým výrazem řidiče, mi dojde trpělivost. A před další auto, která se k nám blíží, se nekompromisně postavím. Řidiči nezbývá nic jiného, než nás nabrat. Evidentně se nás chce i co nejdřív zbavit, nebo ho jen baví hazard na hraně života a smrti, a serpentinami to s námi krosí v 80kilometrové rychlosti. Dokonce předjedeme i autobus, který jsme ráno o hodinu zmeškali. Celou cestu mám zavřené oči a jen prosím žaludek, aby po několikadenní nevolnosti zrovna dnes zůstal na svém místě. Záhy však zjišťujeme, že tohle ještě zdaleka nebyla jízda smrti. Ta nastává, když nás chlapík kdesi vyhodí a bereme si taxíka už přímo ke stanici Hidroeléctrica. Borec se ani neobtěžuje s námi jet po asfaltce a stařičkou Toyotou Corollou s nájezdem tak milion kilometrl to bere zkratkou přes nezpevněnou prašnou cestu kolem nějaké hory, kde Čínani staví tunel. Na milimetry přesně v úzkých serpentinách couváme nebo se o chlup míjíme s obrovskými náklaďáky. Modlíme se, aby se sráz po námi neurval. Přežili jsme. Poslední dvě hodiny pěšky podél kolejnic železnice jsou už jako za odměnu. Ta pravá však přichází až večer, když konečně dorazíme do vesnice Aguas Calientes. Vyčerpaní se necháváme rozpustit v termálních lázních a doufáme, že celá ta štreka stála za to. 



Machu Picchu

Stála. K Machu Picchu vyjíždíme prvním autobusem v 6 ráno a jeden z divů světa se před námi tak rozprostírá v čerstvém ranním oparu. Čekala jsem, že uvidím typickou fotku Machu Picchu ve 3D. To, co však vidím kolem sebe, žádná fotka zachytit neumí. Rozsáhlý komplex chrámů a budov, kterými si hledají cestu první sluneční paprsky uprostřed vysokých peruánských hor. Čekala jsem davy turistů. My jsme tu však téměř sami. 




Vydáváme se na svůj zaplacený okruh, během kterého bychom měli vystoupat i na horu Machu Picchu. Z té bychom celý komplex měli vidět ještě lépe. Jsme však unavení, bolaví a v půlce nekonečných strmých schodů tak usoudíme, že lepší výhled už mít stejně nebudeme. Nejsme tu přece pro ego z vystoupaného vrcholu. Raději si pořádně projdeme ruiny chrámů a tajně odposloucháváme průvodce turistických skupin. Dokonce se nám podaří se dostat i na okruh, na který nemáme lístek, a Machu Picchu si tak procházíme skoro celé. Inkové nám to snad odpustí. Svůj dluh vůči peruánskému turistickému ruchu splácíme alespoň cestou zpátky a do Ollantaytamba jedeme oním předraženým turistickým vláčkem. To, co nám při cestě tam trvalo celý den, vlakem zvládneme za dvě hodinky. Klikatou trasu skrze krásnou peruánskou krajinu užíváme snad jako jediní ve vláčku. Navzdory ceně jízdenky ostatní pasažéři klimbají a celou cestu prospí. Taková marnotratnost!



Vinicucna

Mám toho akorát tak dost. Jednou máme špatné sedadlo v autobuse, podruhé není džem k snídani, potřetí chce polívku Pho (v Peru!), počtvrté, popáté…podesáté nezapnu dostatečně rychle batoh a je z toho melodrama. Drahý evidentně nabral dojmu, že jsem kromě překladatelky ze španělštiny i delegátka. Ještě včera jsme byli na Machu Picchu, teď stojíme v 5 000 metrech nad mořem, sotva popadáme dech, a přesto na sebe štěkáme jak v latinskoamerické telenovele. „Co sis jako myslela?” ozývá se mi snad po sté v hlavě. „Že si dáte romantiku?” divím se sama sobě. Ostrá výměna názorů je však kvůli nedostatečnému přísunu kyslíku poměrně rychlá a naštěstí i následné usmíření. Krok za krokem se škrábeme před Duhovou horu Vinicucnu, zatímco kolem nás běhají místní indiáni vedle oslů, kterými vozí nahoru pohodlnější turisty. A ani se nezadýchají. Konečně jsme nahoře. Úlevu vystřídají rozpaky. Na fotkách to vypadalo jaksi…výraznější. Barevné pruhy sice vidíme, ale asi nebyly vyprané v Perwollu. Nevadí, potom na svých fotkách vytáhneme kontrast a sytost, jako to evidentně dělají všichni, žejo.


Každý krok v 5 000 m. n. m. je pořádná fuška.

Lima

Hnusné, rušné velkoměsto. Víc k tomu nemám. Jo, vlastně – je zde pár dobrých restaurací. Do jedné předražené jsme zašli na fenomenální ceviche. Ještě v noci se Romanovi z nich udělalo blbě.

Paracas

Poté, co jsme se po dvou týdnech putování po vnitrozemí Peru, vrátili zpátky na pobřeží do Limy, jsme zatoužili si dát pohodičku na pláži a oslavit zde zde i moje narozeniny. Peru však nemá pláže jako z Karibiku a drsný Pacifický oceán nic nedává zadarmo. Ačkoliv se z hlavního města přesouváme o kousek na jih na dovolenkový poloostrov Paracas, vítá nás větrem a studeným mořem. Opalovačku a koupání si rovnou můžeme škrtnout. „Co sis jako…” zaplaším zbytečné myšlenky. Místo toho se jdeme vyblbnout na nafukovací opičí dráhu na moři a objevujeme místní restauraci, kde majitele učíme dělat guacamole. Pokrm nezná, ale je ochotný dojít do nejbližšího obchodu, koupit avokádo, červenou cibuli a tortilla chips, a guacamole nám připravit. Za pár korun do velké mísy. Druhý den k němu jdeme znovu a pán se opět vydává do sámošky. Me gusta!


Islas Ballestas

Galapágy pro chudé. Nelichotivá přezdívka ostrovů Ballestas je vlastně spíše kompliment. Na ostrovech, které jsou od vesnice Paracas vzdálené asi půl hodinky lodí, lze pozorovat stejné druhy zvířat ve volné přírodě jako na Galapágách, aniž by člověk musel prodat ledvinu. Tisíce druhů ptáků, pelikány, tuleně, lachtany… Viděli jsme všechno a dosyta si užili i smradu z guána, trusu mořských ptáků, které se zde jednou ročně těží jako cenné přírodní hnojivo. Děkuji, na Galapágy snad už nemusím!

Huacachina

Poslední výlet, který v Peru absolvujeme, je do oázy Huacachina. Leží uprostřed pouště, uprostřed má jezírko a kolem něj vysoké palmy. Balená voda je tu třikrát dražší, přitom hotely mají vlastní bazény. Huacachina je plná protikladů, ale jisté kouzlo se jí musí nechat. Zelené palmy okolo jezírka v jinak vyprahlé poušti dávají cenný stín i pocit jistoty a bezpečí. To ale rázem zmizí když nastupujeme do konstrukce buginy. Nevím, co mám čekat, a vlastně se dost bojím. A vůbec za to nemůžou dva (!)  bezpečnostní pásy, kterými je každý pasažér připoutaný! Nakonec je to super zábava. Lítáme v duchách pouště a nakonec zkoušíme i sandboarding. Jednoduše sjíždíme prudké duny na prkně po břiše. Písek pak máme sice všude, ale tady chybět rozhodně nebude.




.

.

.

Peru. Země mnoha extrémů, se kterou jsme se nakonec poprali snad obstojně. Nic nám nedalo zadarmo a ukázalo nám, že jakékoliv domněnky můžou být naprosto mimo. A člověku nezbyde nic jiného, než přijímat realitu takovou, jaká je. Ať je náročná, nebo krásná. Tahle země totiž není pro bábovky. 







Share:

neděle 11. prosince 2022

RAJA AMPAT: Uprostřed korálového trojúhelníku i ráje

„A kde to vlastně je?“ slýchali jsme s kamarády vždy, když jsme s pohnutím v hlase vyslovili dvě slova. Raja Ampat. Pokaždé to znělo skoro jako zaklínadlo. Kouzlo. A ono možná právem. Na Raje člověk, jak mávnutím palmového listu, zapomene na čas, datum, stres, boty i nosit spodní prádlo. Slovo „ráj“ není v Raja Ampat beztak náhodou. Krásnější místo na planetě nenajdete. A jestli jo, dejte mi vědět.

A kdeže to teda je? Souostroví Raja Ampat je součástí provincie Západní Papua, která leží v nejvýchodnější části Indonésie. Z Čech se sem letí tři dny, 12 000 kilometrů. Ano, je to daleko. Ale to, co se zde nachází, neuvidíte nikde jinde na světě. Raja totiž leží uprostřed tzv. korálového trojúhelníku, což je oblast v jihovýchodní Asii s největší podmořskou biodiverzitou na planetě. To znamená, že většinu živočichů, co jsou doma pod vodou, můžete vidět zrovna tady. Žijí zde tři čtvrtiny všech známých korálů, přes tři tisíce druhů ryb, žraloků, rejnoků, želv a bezpočet dalších živočichů. Prostě Avatar pod vodou. Při první návštěvě jsem vykřikovala do šnorchlu nadšením. Teď jsem se už jen smála.

Ze všeho nejvíc jsem se ale těšila na měsíc strávený s partou buzerantů, jak se láskyplně oslovujem s touhle bandou. I když s nima je jedno, kde jsem, tak příslib těch nekrásnějších kulis na světě pro naše blbiny zněl více než dobře. A možná i díky těmto kulisám jsme veškeré fuck-upy, které nás potkaly, brali s naprostým klidem a věcným konstatováním „to je prostě Papua“.


Ztraceni uprostřed oceánu

První přišel hned po příletu do Sorongu, odkud jsme měli jet naší pronajatou lodičkou na ostrov Misool. Sorong je poslední civilizace, kde si můžeme vybrat peníze, zařídit simkarty a nakoupit pár drobností jako bednu whisky, několik kartonů cigaret, colu a olej do lodi. Každý tento úkol je bojovka na pár hodin, takže do přístavu se dostaneme až k pozdnímu odpoledni. „Musíme počkat, v tomhle na moře nemůžeme,“ ukazuje na temná mračna náš kamarád Papuánec Peter, se kterým jsme se tady seznámili před čtyřmi lety. Vyklubal se z něj fajn týpek, co s námi plánuje strávit další týdny. Přichází strašný slejvák. Otevíráme tak první lahev whisky a ladíme ukulele. Když déšť trochu ustane, rozhodneme se vyrazit.

Z toho, co následovalo poté, možná jednou napíšu knížku.

Na Misool máme přijet zhruba za pět hodin. Cesta je náročná, na vlnách to strašně houpe a já půlku cesty prozvracím s hlavou vykloněnou z lodi. Do toho se opije půlka posádky včetně Papuánců, kteří se mají o nás starat. „Za hodinku tam jsme,“ někdo zahlásí a všem se nám uleví. Jeden Papuánec se totiž právě málem porval s druhým, běhal s nožem po lodi a teď se svlíká donaha. Navíc už je asi devět večer, všude je tma a na lodi nám nefungují světla. Za další dvě hodiny motory konečně zhasnou, ale kapitán nevypadá zrovna nadšeně. Při pohledu do mapy pochopíme proč. Od ostrova Misool jsme asi tři hodiny lodí. Od chvíle, kdy jsme se naposledy dívali do mapy, jsme se nějakým záhadným způsobem otočili a jeli přesně na druhou stranu. Tedy tam, odkud jsme vyjížděli. „Sorry, kapitánovi se vybil mobil a neměl tak GPS,“ vysvětluje nám Peter, který se zrovna probudil. Po několikadenním cestování a dlouhé plavbě jsme unavení a hladoví. To konstruktivnímu řešení nastalé situace moc nepřispívá. Padají silná slova a atmosféra se vyostřuje. Nakonec se rozhodneme nouzově přistát na nedalekém ostrově, kde snad v životě neviděli bílý.

Z prvního osvětleného domu vychází Papuánka odhadem ve dvanáctém měsíci těhotenství a překvapeně si naši bandu patnácti lidí prohlíží. Rukama nohama se jí ptáme, kde bychom mohli přespat. Po chvíli pochopí a ukáže na svůj dům. Vážně? Holkám vyklidí svoji ložnici, kluci spí ve vedlejším pokoji na zemi. Venku připraví lavor na omytí. A ráno nám udělá instantní nudle. Všechno dobře dopadlo. Jako vždycky.

Misool

Palmy, bílé pláže, bambusové chatičky na kůlech ve vodě, dlouhé molo. A pod vodou nádherné koráli a hejna ryb. Tak jsem si pamatovala, že vypadá Raja. A tak vypadá i ostrov Misool, kam konečně přijíždíme. Každý nával endorfinů zpracovává po svém. Někteří mizí pod hladinou a je z nich vidět jen šnorchl, jiní se věší do hamaky, ostatní skáčou do vody salta a šipky. A někdo, jako třeba Alfonz, si rozřízne a natřikrát zlomí palec na noze. První „oficiální“ den na Raje. Tomu se říká štěstí. (Je to ale hrdina a funguje s ním po zbytek výletu.)

Několik dní prozkoumáváme Misool a jezdíme na nádherné výlety. Třeba k laguně plné nežahavých medúz. Plavat mezi jejich oranžovými závoji v tyrkysové vodě je životní zážitek. Nebo k Love Lake, laguně ve tvaru srdce. Větší kýč jsem v životě neviděla. Na Misolu, jako na jednom z mála míst, máme také šanci nahlédnout do života vesničanů na našem i vedlejším ostrově. Jak to tak v tropických oblastech bývá, jejich vesnice se od turistického ubytování drasticky liší. Hranice mezi našimi světy se snažíme alespoň na chvíli zbořit a vyzýváme místní na volejbal. Ostatně, hřiště tu mají. Jedno dokonce těsně sousedí se hřbitovem a míč létá mezi náhrobky. Místňáky jsme však evidentně podcenili. Nasazují proti nám tým, co je nejspíš papuánská volejbalová reprezentace, a s přehledem nás rozsekají. Potřeseme si rukou a raději si zase jdeme hrát jen s toulavými štěňaty.




Rufas

„Rufaaas,” vydechnu něžně. Jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Vjíždíme do laguny, jíž obtáčí prstenec ostrova. Počítáme chatičky, je jich tu víc než minule. Na ostrov se jich naštěstí i tak moc nevejde, takže je stále velká šance, že tu budeme sami jako naposledy. První kroky míří na legendární molo. Šibalské úsměvy střídá zklamání. Zbylo z něj jen pár polámaných prken. Ostatní ale zůstalo při starém. Mimina žraloků v laguně. Želva, které chybí jedna ploutev. Vyhlídková věž, odkud jsou východy a západy slunce až urážlivě krásný. Korálová zeď padající do temné hlubiny na západní straně ostrova. Kolem dokola nekonečný oceán. V noci hvězd tolik, že skoro nejde najít tmavé místo…
Zase si to tady se mnou hraje. Tohle místo, tahle jeho energie. Jednou mě vynáší na vrchol, jindy otevírá staré šrámy a mrskne se mnou na dno. S pokorou to přijímám. Jako antibiotika, které si už musím neodkladně nasadit, jinak mi bolest v uchu probodne hlavu.


 

Arborek

Arborek bramborek, jak tomuhle ostrůvku láskyplně říkáme, je malinkatá placka uprostřed oceánu, na které žije asi 200 lidí. Obejít se dá do půl hodinky, ale kdo by to měřil. Čas je tady dost nepodstatná veličina. Celé dny provozujeme ultimátní chilling, hrajeme karty a my, co se nám už v prvním kole zánětů uzdravily uši, chodíme šnorchlovat na zdejší neuvěřitelný reef. Večer všichni společně pozorujeme neskutečné západy slunce a v noci plaveme ve světélkujícím planktonu.


Idylka, ačkoliv opět řešíme pár fuck-upů. Nejdříve se ztratí Peter. Na Arborek za námi nedorazil a nikdo neví, kde je. Když se neozývá už několikátý den, znejistí i jeho místní kámoši a hlásí ho na policii jako pohřešovaného. Kuba se vydává ho hledat do nejbližšího města. A večer se úplně vyřízenej vrací i s Peterem. Našel ho. Sice prý okradenýho, ale živýho a zdravýho.

Z původně plánovaných tří dnů jsme tady asi pět. Nebo šest? V den odjezdu se totiž ráno vzbudíme a… naše loď je pryč. Věděli jsme sice, že její majitel je trochu magor, ale že nám ji odveze v noci, zatímco spíme, to jsme nečekali. Spolu s lodí zmizel i kapitán. A taky naše prachy a benzín, co jsme zaplatili. Nevadí, prostě Papua. Odjezd musíme tak o pár dní posunout, než kluci seženou náhradní plavidla. Aspoň máme víc času na to hledat Michalův telefon, který se nějak záhadně ztratil…



Batanta

„To je nádhera!“ šeptáme si navzájem, když přijedeme na pustý ostrůvek Dayan kousek od Batanty. Není na něm vůbec nic kromě jednoho ubytování a místní rodiny. Dlouhé molo spojuje ostrov s jídelnou, ze které v mžiku uděláme takový menší squat a společenskou místnost v jednom. Spíme na matracích na molu a koukáme se buď na hvězdy nad námi, nebo na dokumenty na plátně, které si natáhneme mezi sloupy jídelny. Přes den hrajeme šachy, chodíme šnorchlovat, dokonce se i potápět nebo plavat s mantami, které jsou jen kousek odsud.

Prožijeme zde také změněný stav vědomí. Intenzivní šestnáctihodinový zážitek, na který nestačí slovní zásoba. A na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho.



Kri

Když nám cestou na poslední ostrov Kri dojde v lodi benzín uprostřed oceánu, už nám to ani nezrychlí tep. Zažili jsme tady toho tolik, že nás takový drobný zádrhel přece nerozhodí. Naštěstí si nás všimne naše druhá loďka, na které plují naše batohy, a vydá se do nejbližší vesnice pro benzín. Během čekání máme možnost vidět nádherný západ slunce přímo na moři. Celé nebe hoří ve zlatých, růžových a fialových plamenech. Na Kri přijíždíme ve chvíli, kdy se kotouč slunce na obzoru zrovna dotýká hladiny. Spontánně tleskáme. Nemáme telefony, všechno si fotíme jen očima.

Využiju vzácné chvíle, kdy mě nebolí uši nebo mi není blbě, a jdu se potápět. Jde to překvapivě dobře. Patnáct metrů. Dvacet metrů, pětadvacet. Proud nás s bojkou odnáší od ostrova, ale nevadí, cestou zpátky si stopneme nějakou loď. „Ty vole, já ve dvaceti potkal žraloka. A nebyl to ten malý!“ vynořuje se Igorek s neskrývaným rozrušením. Teď se mi pod hladinu fakt znovu nechce. Ale když už jsem tady…Zhluboka se nadechnu a posílám tam třicítku. Trochu na ego, ale je tam. Žralok naštěstí už ne.

Než se přesuneme do druhého ubytování, stane se zábavná věc. U břehu přistane naše loď. Ta, kterou nám její majitel „ukradnul“, ačkoliv jsme ji měli pronajatou a zaplacenou. Happy end se však nekoná. S Papuánci není domluva a nechceme riskovat, že vytáhnou mačety.

Poslední dny plynou na místní poměry rychle. Na našem denním rytmu to však nic nemění. Z palmy rostoucí nad vodou si děláme cirkusové šapitó a zkoušíme, kdo se na ní vydrží nejdýl houpat. Přes džungli a obří pavučiny se vydáváme na druhou stranu ostrova, abychom jej mohli obeplavat zpátky. Pod vodou se loučíme se želvami i žraloky. A na souši s místními rozděláme obrovský oheň a tancujeme kolem něj až do rána.


Zase příště?

Odjet z Raji provázel silný pocit vyhnání z ráje. Po měsíci si člověk naprosto zvykne na pomalé tempo ostrovanů. Na to, že dny jsou ohraničené pouze dechberoucím východem slunce a dramatickým západem. Na to, že i když z evropského pohledu nic neděláš, tak naprosto stačí, že jen jsi… A hlavně na bandu přátel, se kterými nikdy není nuda ani „v úplný prdeli tam někde vedle Papuy“. Tak kdy pojedem příště?


.
.
.

Pár dalších fotek:













Share:

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi sdílím svoje zážitky, fotky, strasti a slasti z cest. Půl roku jsem žila v Mexiku, potápěla se na nejkrásnějším místě na světě na Raja Ampat, potom mě toulavé boty zavedly na 5 měsíců do Střední Ameriky, kde jsem cestovala sama s batůžkem a ukulelem jménem Alvaréz bez jakéhokoliv plánu, očekávání či snad strachu... a #adelaprezila. Trajdám dál. Díky, že vás to baví sledovat a číst! *Adelita*