RAJA AMPAT: Uprostřed korálového trojúhelníku i ráje

„A kde to vlastně je?“ slýchali jsme s kamarády vždy, když jsme s pohnutím v hlase vyslovili dvě slova. Raja Ampat. Pokaždé to znělo skoro jako zaklínadlo. Kouzlo. A ono možná právem. Na Raje člověk, jak mávnutím palmového listu, zapomene na čas, datum, stres, boty i nosit spodní prádlo. Slovo „ráj“ není v Raja Ampat beztak náhodou. Krásnější místo na planetě nenajdete. A jestli jo, dejte mi vědět.

A kdeže to teda je? Souostroví Raja Ampat je součástí provincie Západní Papua, která leží v nejvýchodnější části Indonésie. Z Čech se sem letí tři dny, 12 000 kilometrů. Ano, je to daleko. Ale to, co se zde nachází, neuvidíte nikde jinde na světě. Raja totiž leží uprostřed tzv. korálového trojúhelníku, což je oblast v jihovýchodní Asii s největší podmořskou biodiverzitou na planetě. To znamená, že většinu živočichů, co jsou doma pod vodou, můžete vidět zrovna tady. Žijí zde tři čtvrtiny všech známých korálů, přes tři tisíce druhů ryb, žraloků, rejnoků, želv a bezpočet dalších živočichů. Prostě Avatar pod vodou. Při první návštěvě jsem vykřikovala do šnorchlu nadšením. Teď jsem se už jen smála.

Ze všeho nejvíc jsem se ale těšila na měsíc strávený s partou buzerantů, jak se láskyplně oslovujem s touhle bandou. I když s nima je jedno, kde jsem, tak příslib těch nekrásnějších kulis na světě pro naše blbiny zněl více než dobře. A možná i díky těmto kulisám jsme veškeré fuck-upy, které nás potkaly, brali s naprostým klidem a věcným konstatováním „to je prostě Papua“.

Ztraceni uprostřed oceánu

První přišel hned po příletu do Sorongu, odkud jsme měli jet naší pronajatou lodičkou na ostrov Misool. Sorong je poslední civilizace, kde si můžeme vybrat peníze, zařídit simkarty a nakoupit pár drobností jako bednu whisky, několik kartonů cigaret, colu a olej do lodi. Každý tento úkol je bojovka na pár hodin, takže do přístavu se dostaneme až k pozdnímu odpoledni. „Musíme počkat, v tomhle na moře nemůžeme,“ ukazuje na temná mračna náš kamarád Papuánec Peter, se kterým jsme se tady seznámili před čtyřmi lety. Vyklubal se z něj fajn týpek, co s námi plánuje strávit další týdny. Přichází strašný slejvák. Otevíráme tak první lahev whisky a ladíme ukulele. Když déšť trochu ustane, rozhodneme se vyrazit.

Z toho, co následovalo poté, možná jednou napíšu knížku.

Na Misool máme přijet zhruba za pět hodin. Cesta je náročná, na vlnách to strašně houpe a já půlku cesty prozvracím s hlavou vykloněnou z lodi. Do toho se opije půlka posádky včetně Papuánců, kteří se mají o nás starat. „Za hodinku tam jsme,“ někdo zahlásí a všem se nám uleví. Jeden Papuánec se totiž právě málem porval s druhým, běhal s nožem po lodi a teď se svlíká donaha. Navíc už je asi devět večer, všude je tma a na lodi nám nefungují světla. Za další dvě hodiny motory konečně zhasnou, ale kapitán nevypadá zrovna nadšeně. Při pohledu do mapy pochopíme proč. Od ostrova Misool jsme asi tři hodiny lodí. Od chvíle, kdy jsme se naposledy dívali do mapy, jsme se nějakým záhadným způsobem otočili a jeli přesně na druhou stranu. Tedy tam, odkud jsme vyjížděli. „Sorry, kapitánovi se vybil mobil a neměl tak GPS,“ vysvětluje nám Peter, který se zrovna probudil. Po několikadenním cestování a dlouhé plavbě jsme unavení a hladoví. To konstruktivnímu řešení nastalé situace moc nepřispívá. Padají silná slova a atmosféra se vyostřuje. Nakonec se rozhodneme nouzově přistát na nedalekém ostrově, kde snad v životě neviděli bílý.

Z prvního osvětleného domu vychází Papuánka odhadem ve dvanáctém měsíci těhotenství a překvapeně si naši bandu patnácti lidí prohlíží. Rukama nohama se jí ptáme, kde bychom mohli přespat. Po chvíli pochopí a ukáže na svůj dům. Vážně? Holkám vyklidí svoji ložnici, kluci spí ve vedlejším pokoji na zemi. Venku připraví lavor na omytí. A ráno nám udělá instantní nudle. Všechno dobře dopadlo. Jako vždycky.

Misool

Palmy, bílé pláže, bambusové chatičky na kůlech ve vodě, dlouhé molo. A pod vodou nádherné koráli a hejna ryb. Tak jsem si pamatovala, že vypadá Raja. A tak vypadá i ostrov Misool, kam konečně přijíždíme. Každý nával endorfinů zpracovává po svém. Někteří mizí pod hladinou a je z nich vidět jen šnorchl, jiní se věší do hamaky, ostatní skáčou do vody salta a šipky. A někdo, jako třeba Alfonz, si rozřízne a natřikrát zlomí palec na noze. První „oficiální“ den na Raje. Tomu se říká štěstí. (Je to ale hrdina a funguje s ním po zbytek výletu.)

Několik dní prozkoumáváme Misool a jezdíme na nádherné výlety. Třeba k laguně plné nežahavých medúz. Plavat mezi jejich oranžovými závoji v tyrkysové vodě je životní zážitek. Nebo k Love Lake, laguně ve tvaru srdce. Větší kýč jsem v životě neviděla. Na Misolu, jako na jednom z mála míst, máme také šanci nahlédnout do života vesničanů na našem i vedlejším ostrově. Jak to tak v tropických oblastech bývá, jejich vesnice se od turistického ubytování drasticky liší. Hranice mezi našimi světy se snažíme alespoň na chvíli zbořit a vyzýváme místní na volejbal. Ostatně, hřiště tu mají. Jedno dokonce těsně sousedí se hřbitovem a míč létá mezi náhrobky. Místňáky jsme však evidentně podcenili. Nasazují proti nám tým, co je nejspíš papuánská volejbalová reprezentace, a s přehledem nás rozsekají. Potřeseme si rukou a raději si zase jdeme hrát jen s toulavými štěňaty.

Rufas

„Rufaaas,” vydechnu něžně. Jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Vjíždíme do laguny, jíž obtáčí prstenec ostrova. Počítáme chatičky, je jich tu víc než minule. Na ostrov se jich naštěstí i tak moc nevejde, takže je stále velká šance, že tu budeme sami jako naposledy. První kroky míří na legendární molo. Šibalské úsměvy střídá zklamání. Zbylo z něj jen pár polámaných prken. Ostatní ale zůstalo při starém. Mimina žraloků v laguně. Želva, které chybí jedna ploutev. Vyhlídková věž, odkud jsou východy a západy slunce až urážlivě krásný. Korálová zeď padající do temné hlubiny na západní straně ostrova. Kolem dokola nekonečný oceán. V noci hvězd tolik, že skoro nejde najít tmavé místo…
Zase si to tady se mnou hraje. Tohle místo, tahle jeho energie. Jednou mě vynáší na vrchol, jindy otevírá staré šrámy a mrskne se mnou na dno. S pokorou to přijímám. Jako antibiotika, které si už musím neodkladně nasadit, jinak mi bolest v uchu probodne hlavu.

 

Arborek

Arborek bramborek, jak tomuhle ostrůvku láskyplně říkáme, je malinkatá placka uprostřed oceánu, na které žije asi 200 lidí. Obejít se dá do půl hodinky, ale kdo by to měřil. Čas je tady dost nepodstatná veličina. Celé dny provozujeme ultimátní chilling, hrajeme karty a my, co se nám už v prvním kole zánětů uzdravily uši, chodíme šnorchlovat na zdejší neuvěřitelný reef. Večer všichni společně pozorujeme neskutečné západy slunce a v noci plaveme ve světélkujícím planktonu.

Idylka, ačkoliv opět řešíme pár fuck-upů. Nejdříve se ztratí Peter. Na Arborek za námi nedorazil a nikdo neví, kde je. Když se neozývá už několikátý den, znejistí i jeho místní kámoši a hlásí ho na policii jako pohřešovaného. Kuba se vydává ho hledat do nejbližšího města. A večer se úplně vyřízenej vrací i s Peterem. Našel ho. Sice prý okradenýho, ale živýho a zdravýho.

Z původně plánovaných tří dnů jsme tady asi pět. Nebo šest? V den odjezdu se totiž ráno vzbudíme a… naše loď je pryč. Věděli jsme sice, že její majitel je trochu magor, ale že nám ji odveze v noci, zatímco spíme, to jsme nečekali. Spolu s lodí zmizel i kapitán. A taky naše prachy a benzín, co jsme zaplatili. Nevadí, prostě Papua. Odjezd musíme tak o pár dní posunout, než kluci seženou náhradní plavidla. Aspoň máme víc času na to hledat Michalův telefon, který se nějak záhadně ztratil…

Batanta

„To je nádhera!“ šeptáme si navzájem, když přijedeme na pustý ostrůvek Dayan kousek od Batanty. Není na něm vůbec nic kromě jednoho ubytování a místní rodiny. Dlouhé molo spojuje ostrov s jídelnou, ze které v mžiku uděláme takový menší squat a společenskou místnost v jednom. Spíme na matracích na molu a koukáme se buď na hvězdy nad námi, nebo na dokumenty na plátně, které si natáhneme mezi sloupy jídelny. Přes den hrajeme šachy, chodíme šnorchlovat, dokonce se i potápět nebo plavat s mantami, které jsou jen kousek odsud.

Prožijeme zde také změněný stav vědomí. Intenzivní šestnáctihodinový zážitek, na který nestačí slovní zásoba. A na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Kri

Když nám cestou na poslední ostrov Kri dojde v lodi benzín uprostřed oceánu, už nám to ani nezrychlí tep. Zažili jsme tady toho tolik, že nás takový drobný zádrhel přece nerozhodí. Naštěstí si nás všimne naše druhá loďka, na které plují naše batohy, a vydá se do nejbližší vesnice pro benzín. Během čekání máme možnost vidět nádherný západ slunce přímo na moři. Celé nebe hoří ve zlatých, růžových a fialových plamenech. Na Kri přijíždíme ve chvíli, kdy se kotouč slunce na obzoru zrovna dotýká hladiny. Spontánně tleskáme. Nemáme telefony, všechno si fotíme jen očima.

Využiju vzácné chvíle, kdy mě nebolí uši nebo mi není blbě, a jdu se potápět. Jde to překvapivě dobře. Patnáct metrů. Dvacet metrů, pětadvacet. Proud nás s bojkou odnáší od ostrova, ale nevadí, cestou zpátky si stopneme nějakou loď. „Ty vole, já ve dvaceti potkal žraloka. A nebyl to ten malý!“ vynořuje se Igorek s neskrývaným rozrušením. Teď se mi pod hladinu fakt znovu nechce. Ale když už jsem tady…Zhluboka se nadechnu a posílám tam třicítku. Trochu na ego, ale je tam. Žralok naštěstí už ne.

Než se přesuneme do druhého ubytování, stane se zábavná věc. U břehu přistane naše loď. Ta, kterou nám její majitel „ukradnul“, ačkoliv jsme ji měli pronajatou a zaplacenou. Happy end se však nekoná. S Papuánci není domluva a nechceme riskovat, že vytáhnou mačety.

Poslední dny plynou na místní poměry rychle. Na našem denním rytmu to však nic nemění. Z palmy rostoucí nad vodou si děláme cirkusové šapitó a zkoušíme, kdo se na ní vydrží nejdýl houpat. Přes džungli a obří pavučiny se vydáváme na druhou stranu ostrova, abychom jej mohli obeplavat zpátky. Pod vodou se loučíme se želvami i žraloky. A na souši s místními rozděláme obrovský oheň a tancujeme kolem něj až do rána.

Zase příště?

Odjet z Raji provázel silný pocit vyhnání z ráje. Po měsíci si člověk naprosto zvykne na pomalé tempo ostrovanů. Na to, že dny jsou ohraničené pouze dechberoucím východem slunce a dramatickým západem. Na to, že i když z evropského pohledu nic neděláš, tak naprosto stačí, že jen jsi… A hlavně na bandu přátel, se kterými nikdy není nuda ani „v úplný prdeli tam někde vedle Papuy“. Tak kdy pojedem příště?

.
.
.

Pár dalších fotek:

Číst více

ALJAŠKA: NA PRVNÍ POHLED (A)LÁSKA

Anglicky se Aljaška řekne Alaska. A láska to opravdu je. Na první, druhý i tisící pohled. Ani už nevím, jak sen jet na Aljašku vzniknul. Možná za to může onen film Into the Wild, díky kterému jsme asi každý na chvíli zatoužili utéct do divočiny. Možná se to stalo ještě dřív, když jsem prstem cestovala po dětském atlasu a úplně vlevo, na samém okraji mapy světa byl namalovaný grizzly. Tahle část světa se zdála být nedostižně daleko.

Reálné obrysy začala mít až jednoho zimního večera díky spolužačce ségry Janě, která se na Aljašku přestěhovala před deseti lety. Janču jsem během její ojedinělé návštěvy Čech požádala o rozhovor do časopisu a po dvou hodinách jejího vyprávění jsem měla jasno. Na Aljašku chci. Musím. Brzy.

AHOJ MEDVĚDE

„My jsme na Aljašce“ zaječím chvíli před půlnocí, když jen s příručními batůžkami sbalenými na měsíc s Romanem konečně vystoupíme na letišti v Anchorage. Dohopkali jsme sem přes Dublin, New York a Chicago. Trvalo vám to čtyři dny, ale vzhledem k superlevným letenkám jsme si řekli, že i cesta je cíl. Dali jsme si Guinesse v irském baru, zašli jsme na muzikál na Broadway, vyfotili se u slavné chicagské fazole. A teď na nás z vitríny cení zuby obrovský vycpaný medvěd. Vypadá přesně jako můj grizzly z dětského atlasu. Pár let jsem o tom snila, pár týdnů to plánovala, pár dní sem letěla. Ale jsem tady. Na Aljašce.

Fotka pořízená při odletu, ze samého nadšení jsem to po příletu nestihla.

Vyzvedne nás sympaťák Miloš, partner Jany. Procestoval celý svět, ale Aljaška mu připadala jako nejlepší místo k životu. „Když potkáte medvěda, tak hlavně neutíkejte. Udělejte se co největší, promluvte na něj hlubokým hlasem třeba "Ahoj medvěde", aby věděl, že jste lidi. A pokud by zaútočil, použijte tohle,” ukazuje nám pepřový sprej na medvědy. „Je mnohonásobně silnější než normální pepřák. Člověka by to dokázalo udusit, medvěda to alespoň zaplaší,“ vysvětluje. „No hele! Támhle zrovna běží!“ zvolá vzápětí k našemu překvapení i zděšení a šlape na brzdu. Přes cestu nám houpavým krokem přeběhne černý méďa a ztrácí se mezi baráky sousedů. „Tohodle tu potkávám často, je to jeho rajón“ pochvaluje si Miloš.

Na druhý den nás rovnou dvěma spreji vybaví a připojuje další rady: „V lese dělejte hlavně hluk. Medvěda nesmíte vyplašit nebo se dostat mezi medvědici a mláďata. Pak je to blbý,“ dodává nám odvahy. „Útoky se stávají málo, ale pokud by na vás zaútočil černý medvěd a nestihli jste použít pepřák, tak s ním bojujte. Pokud to bude grizzly, lehněte si na zem a dělejte, že jste mrtví,” doporučuje Miloš. Za pár chvil nás už vysazuje u lesní cesty a přeje příjemnou procházku.

Jsme poprděný až za ušima. Každý v ruce křečovitě svíráme sprej a s vytřeštěnýma očima nejistě našlapujeme lesem. Z domova jsme naučení se v přírodě chovat tiše. Teď si z donucení povídáme, tleskáme, zpíváme, i když nám do zpěvu zrovna není. Nenapadá mě lepší písnička než: „Medvědi, nevědí, že tůristi nemaj zbraně.“ Během následujících dvou týdnů ji budeme zpívat minimálně stokrát. „Co to bylo?“ nervózně se ptáme u každého zašustění ptáků v listí. Detailně zkoumáme stopy zvířat v blátě. Poznáme vůbec medvědí stopu? Procházku nakonec k našemu překvapení přežijeme a na jejím konci mě skoro mrzí, že jsme žádného medvěda nepotkali. Však ono to přijde, doufám v duchu.

PORTAGE GLACIER

Za burácení našeho obrovského karavanu následující den vyjíždíme z Anchorage a míříme nejprve směrem na jih k městu Seward. Už klikatá cesta podél zátoky moře, které obklopují zasněžené hory, je zážitek. Po různých dokumentech a reportážích, které jsem o Aljašce viděla, je těžké nemít velká očekávání. Nepředpokládat, že to bude pecka. Realita přináší úlevu. Je to pecka. Aljaška je daleko krásnější, divočejší, drsnější a nevinnější, než jsem si dokázala představit.

První zastávkou je ledovec Portage Glacier. Cestou k němu mrknem ještě do přístavného městečka Whittier, ke kterému se jezdí jednosměrným tunelem za třináct dolarů. Nic zajímavého v tomto od světa odříznutém místě dle mého názoru není kromě jednoho prapodivného paneláku. V budově bývalých amerických kasáren totiž žije celé město. Doslova. Bydlí zde všech dvě stě obyvatel, je zde policejní stanice, škola, nemocnice, kostel, hotel, tělocvična i prádelna. Dovnitř se nicméně nepodíváme. Je pozdě večer a přece jsem nepřijela na Aljašku, abych obdivovala panelák.

Přespíme na nedalekém parkovišti a probudíme se do krásných dvou stupňů nad nulou. Sezóna zde teprve začíná a podmínky jsou tu stále poněkud drsné. Při výšlapu k ledovci nás popohání ledový vítr, po kolena se boříme do sněhu. V teniskách. Tiše kleju, že jsem dala na slovo muže a pohorky nechala doma. I tak jsme stále lépe vybaveni než slečna z Floridy, kterou si málem spletu s medvědem. V oblečení do města, foťákem pověšeným na krku a lahví vody v ruce se drápe do kopce před námi. Nemá sprej na medvědy, lékárničku ani batoh, natož svačinu. Vděčně se na nás pověsí a společně jdeme nekonečnou, zasněženou krajinou. Na konci trasy se nám otevírá nádherný výhled na okolní hory a tyrkysový ledovec. Na svém chvostu se tříští do blýskavých krystalů a mizí v zamrzlého jezeře pod ním.

TŮŇKA

Konečně jsem si ji vybojovala. Tůňku. Chtěli jsme spát u ní už předešlou noc, ale není tu signál a Roman zrovna potřeboval něco o půlnoci řešit v Čechách, kde je o deset hodin více. Tuhle noc ale přespíme tady. U nádherného jezírka v závětří na úpatí hor, kterému jsme láskyplně začali říkat tůňka. Odpoledne se na klidné v hladině odráží slunce, občas je slyšet křiknutí ptáků. Rozděláme si oheň, pijeme pivo a stále se kolem sebe rozhlížíme, jako bychom nevěřili, že je okolní scenérie skutečná. Z celé té krásy na pár hodin usnu. Probudím se až k večeru, kdy se okolní hory zbarvují do růžova a společně s bílým měsícem se v jezeře prohlíží jako v zrcadle. Znovu usínám, když se měsíc schovává za jednu z hor a nebe se obléká do purpurové.

VELRYBY

„Támhle je!“ zakřičí někdo z davu a všichni pasažéři se nahrnou na pravobok. Loď se trochu nahne. Bedlivě sledujeme hladinu, dokud z ní konečně nevytryskne gejzír vody. Poté se z vody zvedá černá ploutev ikonického tvaru. Lidé jásají. Zatajuji dech, zakazuji si mrkat. Tyhle vteřiny jsou vzácné. A v tomto období zejména. Velryby bývají k vidění až mnohem později, ale my máme štěstí. V zátokách národního parku Kenai Fjords jich vidíme hned několik, někdy se na hladině zaleskne jen jejich hřbet, jindy vztyčí celou ocasní ploutev. Kdyby se teď vedle mě ozval hlas Davida Attenborougha z dokumentů BBC, ani bych se nedivila.

Černá ploutev velryby se objevila vždy jen na sekundu.

Mohl by okomentovat třeba i bobry, které splývají na zádech, drbou se na bříšku a ukazují nám, jak navzdory studené vodě vypadá pravá pohoda. Nebo kosatky, které se přímo vedle naší lodi zjeví jakoby nic a vesele s námi závodí, tancují, předvádějí se. Stále však nemají na jiný přírodní úkaz. Kanadské turisty, věkově tak nějak na střední. Zatímco my jsme nabalení ve všem, co s sebou máme, oni i přes ledový nárazový vítr po lodi lítají jen v tričkách. Zatímco my na přídi nevydržíme déle jak pár minut na fotku, oni jsou na zábradlí pověšeni několik hodin. A vypadají téměř zklamaně, že se v ledovém oceánu nemohou svlažit. Davide, jak to vysvětlíš?

 

EXIT GLACIER

Městečko Seward je dobrým výchozím bodem nejen pro výlety lodí. Dostupný je z něj i populární ledovec Exit Glacier. Vydáváme se k němu rovnou dvakrát. Nejprve k jeho úpatí, kde odhaluje svoje tyrkysové skuliny, poté jej obcházíme, abychom se dostali nad něj a naskytl se nám pohled na ledovcovou pláň. Jsme však jedni z prvních turistů, které se sem tuto sezónu vydali. Pustá krajina má svoji poetiku, ale všude jsou stále ještě závěje sněhu, které zatajují, kudy vede cesta. Nevzdáváme to, ačkoliv každý krok znamená zabořit se po koleno do sněhu. Na druhou stezku se už vybavujeme lépe a na nohy si navlečeme odpadkové pytle. Nejdříve jsme za exoty, ale jak sníh taje, v očích ostatních turistů s promočenými pohorkami se zračí závist.

K ledovcové pláni dojít nakonec přes zasněžené skály nešlo a museli jsme to otočit těsně před koncem. I tak stála panorámata za to.

Jeden je asi stále v suchu, protože nám předává převratnou informaci. „Asi za sto metrů dál uvidíte vlevo sráz a pod ním potok. Hraje si u něj medvědice s medvídětem.“ Srdce se mi sevře. Je to tady. Přidávám do kroku, až mi pytle na nohou šustí. „Nemělo by to být už někde tady?“ pátrám očima skrze křoví ve srázu nad řekou. „Tiše! Tamhle je!“ sykne na mě Roman. A opravdu, ze vzdálenosti asi třiceti metrů pozorujeme medvědici u řeky pod námi. Drbe se za uchem, válí se ve sněhu na zádech, černý kožich se jí leskne ve slunečních paprscích. Zpozoruje nás, zavětří, ale jinak si nás nevšímá. „Počkej, jsme si jistí, že to není velké medvídě?“ znejistí Roman, když se za námi ozve šramot. Nejsme. Potkat teď medvědici a ocitnout se mezi ní a jejím mládětem, tak je s námi ámen. Pepřové spreje stiskneme ještě pevněji, ale černý čumák se odnikud naštěstí nevynoří. Přesto se raději klidíme. Adrenalin střídá pocit radosti a štěstí. Viděli jsme medvěda v divoké přírodě!

Ten černý flek uprostřed je medvědice, která se chladí na sněhu.

ZE ZIMY DO JARA

Obracíme kurz a z jihu míříme na sever. Cestou nemůžeme uvěřit vlastním očím. Okolní příroda, která byla před pár dny ještě v zimním, šedivém hábitu, je teď v rozpuku. Stromy se bleskově obalily zeleným listím, tráva jako by rostla před očima, ptáci zpívají jak šílení. Odkudsi se objevili motýli. Příroda má evidentně naspěch. Teď, v druhé polovině května, na Aljašce začíná teprve jaro. Léto potrvá jen červen a červenec a v srpnu už přichází podzim. Zbytek roku zahalí mrazivá zima.

Spontánně se rozhodneme, že ještě jednou přespíme u tůňky. Je to sice zajížďka, ale neodoláme. Stojí to za to. Tůňka je stejně krásná, i podruhé klidná a magická. Naposledy si ji fotíme očima i objektivem a svatosvatě si slíbíme, že nikdy nikomu neřekneme, kde je. A jednou se sem určitě zase vrátíme.

Dobrým parťákem na cestách byl kromě mého Romana i voděodolný, nezničitelný zápisník Rite in the Rain. Unesl moje záznamy rozjitřených pocitů z okolní nádhery i méně veselé údaje o průběžných výdajích.

DENALI

Viděli jsme tolik krásných míst a to údajně hlavní nás teprve čeká, pomyslím si na cestě do Národního parku Denali. Cestou navštěvujeme Wildfife Conservation Center, kde se starají o opuštěná nebo zraněná zvířata. Zblízka vidíme prakticky všechny druhy, které se na Aljašce vyskytují. Mimo jiné losy, soby, bizony, pižmoně, rysa, vlky a samozřejmě medvědy. Největším zážitkem je být metr od grizzlyho, se kterým nás odděluje jen tenký plot. Rázem přehodnocuji původní představu, jak by bylo skvělé ho potkat v divoké přírodě. Zatím.

Po čtyřech hodinách se dokodrcáme naší obytnou krabicí, co vypadá jako lednice na kolech, až do národního parku. Krátce se potkáváme s Janou, která zde přes sezónu pracuje v hotelovém komplexu, a smějeme se, že jsem po našem rozhovoru do časopisu svoje rozhodnutí dodržela a fakt jsem tady. A záhy zjišťujeme, že zase máme štěstí. Dnes je poslední den, kdy můžeme sami dojet až na 34. míli, od zítra park zahajuje sezónu a cesta bude přístupná jen drahým turistickým autobusem. V národním parku sice jsou turistické trasy, ale je tak rozlehlý, že nejlepší způsob je si ho projet po jeho jediné silnici tam a zpátky. Výhledy z klikaté cesty jsou neuvěřitelné. Nekonečné hřebeny hor se lesknou na slunci tak, jako by byly právě natřené glazurou. Zástupy stromů na zasněžených pláních stojí ve vojenském pozoru a tiše hlídají nedotčenou přírodu. Nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (dříve Mt. McKinley) se svými 6 190 m. n. m. se nad mohutným pohořím tyčí s nesrovnatelnou převahou.

U silnice nás překvapí los. Pár jsme jich sice už zahlédli, ale tento fešák se pase přímo u krajnice. Vzpomínáme si, jak nám Miloš říkal, že losi jsou strašně hákliví na svůj osobní prostor a nemáme se k nim moc přibližovat. Potíž je v tom, že jsou to velmi tvrdohlavá a prý i dost natvrdlá zvířata a na cestě mohou stát bez hnutí i několik hodin. Tento naštěstí po chvíli odchází do lesa a my můžeme jet dál. Pár losů ještě potkáme, ale mě samozřejmě nejvíc zajímají medvědi. Potkáme konečně grizzlyho?

„Zastav!“ zapištím nepříčetně. Asi dvacet metrů od silnice leží něco, co vypadá jako béžový chlupatý hřbet. Bezmyšlenkovitě vystřelím z auta a jdu se podívat blíž, jestli to je vážně spící grizzly nebo jen trs trávy. Než Roman zalapá po dechu, jestli jsem jako pitomá nebo co, tak už stojím u krajnice a koukám na tu bakulu. „Okamžitě se vrať!“ volá na mě. Nevnímám. Vedle mě zastavuje auto s jinými turisty. „Měla byste se ihned vrátit. Jestli to je fakt medvěd a vzbudí se, tak je po vás. Dokáže být velmi rychlý,“ varují mě se značným znepokojením v hlase.  Neochotně se vracím ke karavanu. Od Romana schytávám čouda, že jsem se asi úplně zbláznila. Až teď mi dochází, že má pravdu. Zbytečně jsem riskovala. Moje posedlost medvědy překročila hranice bezpečnosti. A nic na tom nemění fakt, že cestou zpátky dalekohledem zjišťujeme, že to byl vážně jenom trs trávy.

Trs trávy, který vypadal jako spící grizzly.

EKLUTNA

Putování karavanem zakončujeme u jezera Eklutna, oblíbeným místem ke kempování Alaskanů. Jednotlivé spoty tu jsou rozseté po lese, takže každý má své soukromí, ale parcelu je třeba si dopředu zamluvit. To se dozvídáme však až u hlavní brány, takže první noc parkujeme na hanbě před ní, ale druhou se nám už podaří zabrat jediné uvolněné místo. Máme velké plány. Půjčit si lodičku, možná i kolo, jít běhat, obejít jezero…Nakonec celé odpoledne prospíme a vzmůžeme se na jednu krátkou procházku proloženou lehkým sprintem, když u cesty vyplašíme losa. Nejlepší zážitky se očividně objevují zcela nečekaně. Třeba jako cedule, že si můžeme za dvacet dolarů koupit polínka na oheň. Smějeme se tomu jako blázni. Jen Američani jsou schopni nejen prodávat, ale dokonce si i kupovat dřevo v lese. Rebelsky si jej nasbíráme sami a máme nejhezčí táborák ze všech.

CHATA V TUNDŘE

Co krok, to boj. Na zádech máme každý aspoň dvacet kilo a v rukou barely vody. Holínka se s každým krokem zaboří až po okraj do bažiny a zadaří-li se nohu vytáhnout ven, ozve se hlasité mlasknutí. Párkrát mi z holínky noha vyklouzne a bosou nohou šlápnu do mokrého. „Jsou to asi tři kilometry, ale půjdeme je tak hodinu a půl,“ připravuje nás Miloš. Na závěr našeho aljašského dobrodružství se s ním vydáváme na dva dny na jeho chatu u jezera hluboko v tundře, kam nevede žádná cesta. Země je pokrytá mechem nacucaným vodou z roztátého sněhu a bažinami. Suché místo zde neexistuje. S těžkým oddychováním a propocenými zády konečně uvidíme chaloupku. Pevná stavba se zdá být v tomto prostředí neuvěřitelná. Miloš ji vybudoval sám a kvůli mokrému podloží ji postavil na kůlech zavrtaných hluboko až do permafrostu. Materiál sem mohl vozit jen přes zimu na sněžném skútru. My mu alespoň pomůžeme chatu natřít a vlastně i zkolaudovat pracně donesenými plechovkami piva.

Těžko dostupná tundra daleko od civilizace se jeví jako skvělá příležitost otestovat náš nový dron. Jen co s ním Roman však vzletí, tak z dronu něco vypadne, ostře zahne doleva a…to je naposledy, co ho vidíme. Hledat ho v neprostupném lese je marné. Protože jsme ale v Americe, kde má zákazník vždycky pravdu, tak po návratu do města vracíme drona bez drona, dostáváme zpět celou částku a omluvu navrch. A kdo ví. Třeba dron dodneška létá po Aljašce a objevuje její nekonečnou krásu.

Létala bych taky. Klidně bych si to dala celé znovu. Aljaška byl odvážný sen, který se mi splnil. Zdá se to tak neskutečné, až se bojím, jestli je to pravda. Stále se tam v myšlenkách vracím, stále nemůžu uvěřit, že jsem tam byla. Zažila čtvero ročních období za dva týdny. Potkala spoustu zvířat. Ocitla se mezi ohromnými horami, nesčetnými jezery, nekonečnými lesy. Uprostřed nespoutané, nádherné divočiny. Kde se duše vznáší a srdce se plní láskou. Alaskou.

Číst více