pátek 3. února 2017

TAM TĚ ZABIJOU! aneb PRAVDY A MÝTY O MEXIKU

Když jsem před pár měsíci začala pyšně prohlašovat, že pojedu na půl roku do Mexika, reakce okolí byla většinou velmi podobná. Obočí povyskočilo, tváře se protáhly a oči se vyděšeně vykulily. Ústa poté vyjekla: "Do Mexika?!" Připomínalo to, jako by si dotyčný sedl na špendlík. 
Ze začátku jsem se tím bavila. Ráda jsem si dělala legraci, že moje játra nikdo chtít fakt nebude, ale ledviny bych ještě střelila. Nebo že se nesmím moc opalovat, abych pořád byla bílý maso. A že mým vzorem je Salma Hayek, coby královna drogového kartelu ve filmu Savages. Bylo velmi vtipné pozorovat, jak se lidé sice zasmáli: Haha, jasně černej humor, to máme rádi," ale následně se jejich tváře ještě více stáhly do vyděšené křeče.
S blížícím se odjezdem mě to však začalo pěkně štvát. Nikdo si neušetřil nějaké životně důležité varování nebo alespoň bodrou, pardon, dobrou radu. Čím více jsem se to záměrně snažila zlehčit humorem, tím více se mě lidé snažili přesvědčit, že mě v Mexiku zabijou. Samozřejmě jsem nevěděla, co mě tu čeká a kolik je na hrůzostrašných historkách pravdy. Jenže to ani moji chroničtí plašiči. Ti, kteří mě totiž k smrti děsili, se do Mexika nikdy nepodívali. 
Jsem tu přesně dva týdny. Ačkoliv je to stále krátká doba na to, vynášet nějaké soudy, ráda bych uvedla na pravou míru alespoň pár věcí, kterým v Evropě věříme a které jsem si zatím mohla ověřit. Některé z nich jsou překvapivě pravda!

NE! Mexiko je šíleně nebezpečná země a na každém rohu tě zabijou.
Mexiko není šíleně nebezpečná země, pokud nejsi idiot. Vyšší kriminalita se samozřejmě nedá popřít, ale patří to k základním rysům této obří země (sorry jako, mezi 122 miliony lidí se pár grázlů prostě najde - on se najde i u nás, že). Cizinec se ale musí přizpůsobit a důsledně respektovat určitá bezpečnostní pravidla. Jenže to v každé zemi.

ANO! Po příjezdu zažiješ kulturní šok.
Nevěřila jsem tomu. Ani ve 4 ráno, když jsem přiletěla, všude byla tma a z taxíku jsem viděla jen nekonečný propletenec silnic a poblikávající světla, kolem kterých se vinuly tlusté dráty elektrického vedení a jako hroznýš utahovaly kolem nebohého stožáru neprodyšnou smyčku. Připomínalo to Palmovku.
Ráno mě přivítalo mexické slunce. Domýšlivě jsem se ušklíbla, že to s tou aklimatizací nebylo tak hrozné. Jenže pak jsem ucítila neskutečnou, ochromující únavu. Když jsem se pak po 15 hodinách spánku probudila, začala jsem brečet. Z ničeho nic. Jen tak. Nevěděla jsem proč, jen jsem se cítila hrozně ztracená a sama.
Aniž by to věděla, pomohla mi moje mexická rodina, která mě vzala na velký rodinný oběd a chovala se ke mně, jako kdybych k nim odjakživa patřila. A pak taky Gil, jediný mexický kontakt, který jsem získala skrz jeho příbuzné na jedné divoké pražské párty. S ním jsem se odvážila ven a zjistila, že na každém rohu opravdu nečekají ozbrojení mafiáni s připraveným pytlem, do kterého mě chytí jak králíka. Procourali jsme historické centrum, ochutnávali mexická jídla a já místo smrtonosných a děsivých nástrah viděla veselé lidi tančit na ulici, zářící slunce a neutuchající, živelné město.
A jestli tu jsem sama? To opravdu nejsem! Stačilo jen vytáhnout paty a telefon mi nepřestává pod palbou zpráv na whatsappu vibrovat.


ANO! Tequila v Mexiku se nedá srovnat s žádnou jinou.
Ach bože. Už nikdy nechci pít jinou! A mimochodem, bez problému ji pijí se solí a limetkou. Jen prý pokaždé, když si ji někdo dá s pomerančem a skořicí, umře jeden Mexičan 😉

NE! Krádeže jsou na denním pořádku.
Ke krádežím prý nejčastěji dochází v davu, kde si šikovné ruce šmátralky vždy najdou nějaký ten telefon nebo peněženku. Ale když se nikam moc necpeš, máš oči všude a neukazuješ, že máš peňáze, éura a zlaté reťazy, tak jsi v klidu. A pokud by došlo k ozbrojenému přepadení, tak je to úplně jedno. Stejně tvoje bílá tvář bude zářit jako lejno na oltáři a lupičům bude jasné, že jsi boháč z Evropy (nebo ze Žďáru nad Sázavou).

MOŽNÁ! Mají výborné, ale ďábelsky pálivé jídlo.
Na jídlo jsem se tu vyloženě těšila. A realita předčila očekávání! Mexičané si dokážou život doslova vychutnat. Pro mě jsou nejvíc asi tacos, které tu připravují na milion způsobů, pořádně tučné tamales, krémové enchiladas suizas, ale hlavně sýr queso oaxaca a místní ovoce! Co mě naopak moc neoslovilo, je michelada neboli pivo s tomatovou salsou, limetkou a chilli, svérázný staroaztécký nápoj pulque nebo chapulines. To jsou prosím pěkně pečené kobylky. Ano, zkusila jsem jednu chuděru. Video najdete tady.
Jakákoliv chuť je dotažena do naprostého maxima. Pokud je něco sladké, je to až příšerně sladké. Pokud je něco ostré, připravte si hodně kapesníků a posolenou limetku. Její olíznutí prý pomáhá uhasit požár v puse. Pálí tu skoro všechno a chilli si Mexičané sypou dokonce i ovoce.

ANO! Moctezumova pomsta postihne každého cizince.
Bohužel. Tak, jako mají v Egyptě Faraonovu pomstu, tak v Mexiku můžete prožít intenzivní intimní chvilky s Moctezumou. Ačkoliv jsem tu od začátku zkoušela zmíněné roztodivné mexické lahůdky, žaludeční potíže mě postihly až po obyčejné housce s rajčetem a okurkou. Prozvracet noc a den je vlastně ale docela dobrý očistec. Vzpomenete si na všechny svaté, i když nejste katolík.

NE! Holka si v žádném případě nemůže vzít sukni, a to ani ve 30 stupních.
Jinak si o to prý vysloveně říká. Tak jsem to schválně zkusila. A kromě zatroubení, zahvízdnutí, případně utroušené poznámky, kterou si nelze vzít jinak, než jako lichotku... nic. Až nevím, jestli si to nemám brát osobně! Haha. Ne, samozřejmě záleží, kam slečna jde, s kým jde, jak moc krátká ta sukně je atd. Platí jednoduché pravidlo: čím kratší sukně, tím větší odvaha. Čím větší odvaha, tím větší risk.

ANO! Mexičané jsou malinkatí 😊
Občas se skloním a zeptám se, jak se tam dole mají. Mimochodem, spíše tohle je důvod, proč bych asi neměla nosit sukni.

NE! Po setmění už nemůžeš vycházet ven.
Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsme s ostatními intercambios" prvních pár dní úzkostlivě vzhlíželi k obloze a počítali, kolik máme času na to, dostat se domů, než se setmí. A bylo třeba půl šesté odpoledne. Teď už se málokdy stane, že bych se vracela domů za světla. I když se musím přiznat, že po osmé hodině už jsem nervózní a radši si zavolám Uber. Viz bod jedna. Better safe than sorry.

ANO! Mexičané jsou přátelští a srdeční.
Ano! Ano! Ano! Tohle klidně tisíckrát podepíšu. Ačkoliv si mě občas zvědavě prohlíží, a to dokonce daleko více holky, stačí bariéru prolomit jediným slovem. Získáte milého, srdečného a přátelského amiga, který vám se vším pomůže a příště vás vroucně pozdraví pusou na jednu tvář a objetím. Neubrání se ani ten nejstudenější čumák.



PS: Pro ty, co vydrželi až do konce, tu má mám HRU! Na úvodním přivítání mezinárodních studentů si nás vyfotili a rovnou plácli na titulní stranu univerzitních novin. Dokážete mě najít? 😊


Nápověda: Mám bílé tričko.
.
.
.

Pořád nic? Tak tady mávám. ČAU!


FOTKY:


¡Viva México!


Co se vám vybaví při představě Mexika? Mně určitě i tohle.


Mexičané jsou do fotbalu blázni! V CDMX fandí jenom a pouze univerzitnímu týpu Pumas. I já jsem se nechala strhnout!


Kampus univerzity UNAM je obří město ve městě, po kterém jezdí 11 linek autobusů. Za mnou je centrální knihovna.

Koloniální architektura.


Pro nás možná naprosto nepochopitelná věc. Starší lidé v průměrném věku tak 70 let si každou neděli přinesou do parku velký reproduktor a několik hodin tančí!

Limetkou si tu pokapávají snad všechno. A je to dobrý!

 
Pečené kobylky.

Tacos al pastor.

 Bez komentáře (!)

Zastávka metrobusu (autobus, který má vlastní pruh na silnici) v dopravní špičce kolem 19. hodiny. Nacpala jsem se až do sedmého, který přijel.

Ozdobený mexický dům v nádherné čtvrti Coyoacán. I když vypadá velmi typicky, takto učesaný" byl kvůli natáčení filmu.

Share:

0 komentářů:

Okomentovat

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi budu sdílet svoje zážitky, fotky, strasti a slasti. Tentokrát mě toulavý boty nesou do: Střední Ameriky.

Začínám v Panamě a skončím…možná v Mexiku. Možná taky někde úplně jinde.

Jedu sama. Mám jednosměrnou letenku, 5 měsíců, batůžek a taky ukulele jménem Alvaréz. Nemám moc peněz, počítač, plán, očekávání ani strach.

A strašně se těším!