úterý 14. února 2017

JAK MI UKRADLI TELEFON

Jsem roztržitá, zapomnětlivá, neopatrná. Věděla jsem tak, že se to jednou stane. Bylo to nevyhnutelné. Nešlo o to, zda JESTLI, ale spíš KDY. A tak to přišlo. Minulý týden. Nečekaně, ale až překvapivě obyčejně. Jen tak. Z blbosti. Vlastní. Což trochu bolí. Ale nemohlo to dopadnout jinak.

DEN D

Po hodině francouzštiny, za kterou platím směšné 2 pesos za celý semestr (asi 3 Kč), jsme se spolužačkou zamířily na záchod, a jak to tak holky dělají, přes dveře kabinky jsme stihly probrat všechno - od francouzské výslovnosti čísla 20 přes sexy spolužáka až po možnosti integrace mezinárodních studentů do mexické kulturní tradice (sobotní párty). Nevím, jestli jsem byla myšlenkami zrovna u toho spolužáka nebo na baru už objednávala tequilu, ale když jsem vycházela z kabinky, telefon zůstal každopádně ležet na kulatém zásobníku na toaletní papír. 

Chudák. 

Můj stařičký iPhone 4s, moje černá skříňka plná pokladů. Přežil 10543krát pád na dlažbu, aniž by se mi po displeji rozlezl ošklivý pavouk. Utopila jsem ho na Srí Lance. Ten kabrňák se z toho oklepal. Když měl zrovna den, frčel jako dráha. A já ho nechám na smradlavých mexických záchodech.

Vrátila jsem se pro něj do 20 minut. Běžela přes celý kampus a doufala ve šťastné shledání jako bývá na letišti objetí dvou odloučených milenců. Udýchaná jsem rozrazila dveře kabinky... a nic. Byl pryč.

Následující hodinu jsem pokládala jen jedinou otázku. Odpověď na ni byla vždy stejná. Pokrčená ramena a soucitné, leč bezmocné pohledy. Nejhorší však bylo mlčení samotného telefonu. Byl vypnutý a bylo jasné, že od teď už patří někomu jinému.

Za mlaskavého přežvykování zaměstnance Apple storu jsem telefon zablokovala a odmítla si koupit iPhone 7 Plus, který mi okamžitě vnucoval. Jako spráskaný pes jsem se vydala domů. Tenhle boj jsem prohrála.  Když jsem nastoupila do autobusu, i přes svůj hluboký žal jsem se musela hořce zasmát. James Blunt totiž zrovna z repráků vzlykal: "You're beautiful. You're beautiful." No prostě doják jak blázen.

DEN POTÉ

Bylo zrovna asi 9 večer, když jsem přišla domů z tréninku, zapnula počítač a automaticky otevřela mail. Srdce mi začalo splašeně bušit. 

!!!  !!!

Dobře. Mám adresu. Vím přesně, kde ten můj chudák je. Mám číslo domu, ulici. Lokace je stará 8 hodin. To není tak moc. Ale co teď?

Už už jsem si objednávala taxíka, že se pro toho svého tuláka hned vydám a pojedu ho zachránit. Se svým odvážným plánem jsem se svěřila mexické rodině. Rychle mě zchladila. Telefon se prý nachází v dost hnusné a nebezpečné čtvrti. A ať mě ani nenapadne tam teď v noci sama jet.

Zavolala jsem tak na policii. Ti se pro něj určitě okamžitě vydají, přeperou potetované gangstery, kteří můj nebohý telefon vězní, a ještě tu noc mi ho přivezou. Slečno, bez vás tam jet nemůžeme. Takže tam jeďte teď sama a přímo z místa lokality telefonu zavolejte policii, poradil mi chlápek na lince.

Jasně. Takže jsem šla spát.

END OF STORY

S téměř vítězoslavným pocitem, že nás od shledání určitě dělí jen jedna jízda policejním autem a zabušení na dveře, jsem hned ráno nakráčela na stanici. Noo, na to my nemáme právní aparát, přivítal mě muž zákona. 

Za hodinu v právní kanceláři univerzity: Noo, to může řešit jen univerzitní advokát.

Po třech hodinách u advokáta. Noo, my na to nemáme právní aparát, aby vás někdo mohl na tu lokalitu doprovodit. Příští týden se můžete stavit do právní kanceláře mého kolegy. Raději ale ne 14. února, hahaha, však víte, co to je za den, ne?

Moje trápení celou dobu sledoval jeden policista. Víte, slečno, já bych vás tam klidně hodil. Ale ta pravděpodobnost, že ho najdeme, je velmi malá. Navíc je to v opravdu nebezpečné čtvrti. A dneska tady vlastně ani nemám auto. Ale zítra se tam pojedu podívat na vlastní pěst, spolehněte se. Mám odznak i tuhle zbraň. Víte, ono to tam je fakt ošklivý. Dám vám vědět, jo? ujišťoval mě, když si zpátky zastrkoval tričko, pod kterým měl pistoli.

Sbalila jsem dvacetistránkové lejstro své výpovědi s otiskem svého palce na svém podpisu a šla domů. Tenhle boj jsem prohrála.


Share:

0 komentářů:

Okomentovat

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi budu sdílet svoje zážitky, fotky, strasti a slasti. Tentokrát mě toulavý boty nesou do: Střední Ameriky.

Začínám v Panamě a skončím…možná v Mexiku. Možná taky někde úplně jinde.

Jedu sama. Mám jednosměrnou letenku, 5 měsíců, batůžek a taky ukulele jménem Alvaréz. Nemám moc peněz, počítač, plán, očekávání ani strach.

A strašně se těším!