Maledivy: Velké divy

Adela Skrivankova
26. 12. 2021
Minut čtení: 3

Listopad. Nevlídno, sychravo, deka padá nejen na nebe, ale i na nás dva. „Chybí mi slunce,“ postesknu si. „Cestování, vzrušení, poznávání... Už je to dlouho.“ A tak kupujeme letenky aspoň do Itálie. Jen na delší víkend, vypadnout, nadechnout se, povznést se. „To není možný. Maledivy za 20 tisíc! All inclusive i s letenkou.“ Neodoláme. Je to sen, který se nám neměl nikdy splnit, zvlášť v téhle době. A teď stačí pár kliknutí. Trochu se stydíme. Obě dovolené odděluje méně než 48 hodin v Praze.

/Dvě stě kilová žena mě osahává v letadle. Dělá, že spí. Její ruka nespí a jezdí mi po stehně. Odhodím ji, vrátí ji tam. Jsem zaklíněná mezi ní a okýnkem a cítím vztek, hnus a bezmoc. Odhodím ji podruhé, nechá toho. Co dál?/

Řítíme se strašlivou rychlostí. Loď dribluje na vlnách jako basketbalový míč. Bum bum bum báác! Bolí to. Držíme se železných madel do zbělení kloubů a křečovitě se na sebe usmíváme. Ne dlouho, každý se snaží najít alespoň jeden pevný bod na obzoru a k němu připevnit svůj žaludek.

Ráj.

/Až na ten bagr. Nepřijela jsem na Maledivy, aby mi pod okny burácel bagr. Stěhujeme se./

Ráj.

/Který se dá obejít za patnáct minut a oběhnout za sedm. Učesaný, vysázený, udržovaný. Z nespoutané divočiny zde zbyly jen mrštné ještěrky. A dálnice v písku po krabech. Do vnitrozemí pro zaměstnance se nechodí. Tam to není tak hezký a bortí se zde iluze./

Konečně zase výskám do šnorchlu. Nádherné koráli, tisíce ryb, jedna děsivá muréna a tři žraloci. Tři! S otlačeným čelem, varhánky na prstech a širokým úsměvem už zdálky vidím, jak tam Muž stojí a tváří se ustaraně. „To už mi víckrát nedělej. Byla jsi tam víc jak hodinu! Já už se začínal bát.“ Však počkej, až to uvidíš taky.

/Houpat se mezi stromy v hamace. Až jsem skoro zapomněla, jak mě to baví. Ultimátní chilling. Bývala jsem v tom dobrá. Naštěstí se to nezapomíná./

Jídlo! Ach bože.

/Studené prostěradlo na horkou kůži rozpálenou od slunce do každé rodiny./

Žraloci se tři dny neukážou a Muž mi přestává věřit. „Támhle je! Viděls ho?“ ptám se skoro vyčítavě. „Jo, je přímo pod náma.“ Není. Už je vedle nás a začíná kolem nás kroužit. To není dobrý. Asi. Nebo nevím. Ale radši zdrháme.

/Desítky cedulí se jmény a daty zasnoubení, které jsou poseté po celém ostrově, vypadají jako náhrobky./

Smějeme se obavám, jestli se na mini atolu nebudeme nudit. Je to nabitý! Ráno snídaně /sladká nebo slaná? Raději obě/. Namazat se /nesnáším to./ Potom do moře-do písku-do moře-do písku. Šnorchlovat. Oběd. Chilling. Do moře-do písku-do moře-do písku. Práce /freelancer, co pracuje na pláži. Kýč jak bič. Když ona se ta písmenka sypou sama jako zrnka písku, když člověk leží ve stínu na lehátku/. Fitko /beachbody se dá dohnat i na pláži/. Večeře, víno, karty, kóma.

Láska.

Manty!! Těším se strašně. Miluju je. Koráby pod vodou, létající koberce. Cesta k nim je nekonečná. A konečně. Skáčeme za nimi všichni a barevné šnorchly na hladině připomínají brčka v pití. Počkám si. Vím, že plavou v kruhu a vrátí se. Netřeba je pronásledovat zvlášť proti proudu. Jsou tady. Nádherné, obrovské, majestátní. Neodolám a potopím se pod ně. Však to uši tentokrát vydrží. Pár vteřin spolu tancujeme pod vodou. Jedna proplave nade mnou, druhá se mě tak tak dotkne. Nebojí se. Odplouvají a zase se vracejí. To už je tu ale i celá skupina brček. Tanec končí, děkuji!