Tanzanie: Let balónem a Velká migrace v Serengeti

Jsou dny, které si do rámečku dát nechcete. Já jich měla v roce 2025 hodně. Ale pak jsou tady i ty jako 30. května 2025. Jednorožci. Naprosto dokonalé dny, u kterých při vzpomínce na ně blaženě přivřete oči a lehce se usmíváte. Cucáte je v mysli jako sladký bonbón. A které vám dávají sílu (pře)žít, i když máte na jazyku zrovna hořko.

Já takových snových 24 hodin prožila v Tanzanii. (Pojďte si je pocumlat spolu se mnou.)

4:30 Vstávám za tmy. Hlava mi hučí z únavy a za očima pálí. Nedostatečně odpočinuté tělo bolí. Ničemu z toho nevěnuji pozornost a mechanicky se soukám do oblečení.

5:30 Přijíždíme na louku, kde v ranním chladném šeru už postávají hloučky lidí. V ruce mám najednou horkou kávu a sušenku. Hned mi je o něco líp. Lidé si povídají tlumenými hlasy, ale jak šero bledne, i hovory jsou radostnější.

6:00 Nad obzorem se konečně objevila zlatá záře. Oživla i louka, kde už je pořádný šrumec. Za zvuku velkých hořáků organizátoři nafukují obrovské plachty balónů horkým vzduchem, které se začínají vzdouvat k nebi. Současně nás rozdělují do skupin a bezpečností brífing.

Před letem si raději dojdeme na jednu z přespolních toalet schovaných za plentou. Vedle každé z nich stojí africký zřízenec s teplou vodou, mýdlem, lavorem a ručníkem. Cítím se jako bílá turistka.

6:30 Všem se nám uleví, když zjistíme, že náš pilot je Američan. Nebo minimálně naší české skupince. Po zkušenostech s místními, třeba když mě v Keni zapomněli v noci na safari, bychom jim své životy ve vzduchu svěřit nechtěli.

Po brífingu dostáváme sedáky a podle instrukcí se nastupujeme do proutěného koše rozděleného na čtyři kóje. Je však položený na boku, takže se do něj musíme nasoukat vleže a přikurtovat si sedák karabinou k bezpečnostním lanům.

6:45 Je to tady! Pilot pouští hořák naplno a již nafouknutá plachta se zvedá k nebi, čímž postaví koš spolu s námi do vertikální polohy. Poslední fotka před tím, než koš odvážou od země a….. letíme!

Rudé vycházející slunce se právě vyhouplo nad obzor a rozpustilo své zlatavé ranní paprsky po africké savaně národního parku Serengeti. Němý úžas občas někdo prolomí vzrušeným vyjeknutím. Plujeme vzduchem v tichosti a naprostém míru. Žádný motor, žádný hluk. A jen občasné zahučení plamenů, když pilot uvolní ventil a pustí do balónu více horkého vzduchu. Slyšíme tak dokonale ostře zvuky probouzející se divočiny. Křik ptáků. Dusot kopyt pakoňů běžících pod námi. Chrochtání hrochů v bažině. Zašustění listí, když se pilot trochu zapomene a my klesneme tolik, že omylem štrejchneme stromy pod námi. Jakmile opět vystoupáme do výšky, kocháme se naprosto neuvěřitelnými výhledy na krajinu a toužíme, ať tahle hodinka a čtvrt nikdy neskončí.

8:00 Přistání se nezadržitelně blíží a popravdě z něj máme trochu strach. Po dotyku se zemí se koš musí totiž zase překlopit na bok a chvíli jet po zemi, než se plachta balónu vyfoukne a koš se zastaví o trávu. Naštěstí vše proběhne hladce a my se ocitáme kdesi uprostřed savany, kde na nás ve vysoké trávě už čeká šampaňské na oslavu zdárného letu. Endorfiny v žilách se nám spojují s alkoholem nalačno a nám je krásně na světě.

Nasedáme do džípu a přesouváme se na snídani pod širým nebem. Oslavenkyně z naší skupinky, které jsme let balónem věnovali jako dárek, vytáhne jako poděkování flašku vodky. Radostí zaburácíme. A vykalíme ji během dvaceti minut.

8:30 Na snídani dorazíme značně navátí. Respektive za hlasitého zpěvu písně Jirky Korna “Žal se odkládá” spíše dotančíme. Poté se jako privilegovaná buržoazní rasa usadíme dlouhým stolům prostřených bílými ubrusy a necháme se obskakovat číšníky, co vypadají jako černí Aladinové. Dva účastníci naší výpravy během snídaně usnou.

10:00 Pilot nám s velkou pompou rozdá certifikáty o absolvování letu balónem, jak kdyby to byly vysokoškolské diplomy. A připomene, že se tady, uprostřed savany můžeme připojit k wifi přes Starlink. Wtf.

10:30 Čeká nás celodenní game drive, tedy ježdění po safari a pozorování zvířat. Nejdřív potkáme hejno supů, co zrovna snídá mršinu pakoně. Pozdravím i žirafu, co opodál okusuje šťavnaté listy z vrcholku stromu. Poté jsme svědky ale něčeho neskutečného.

Velké migrace pakoňů. Cestu nám zatarasí tisícihlavé stádo, které hlasitě bučí a přebíhá přes cestu tam a zpátky. Země se otřásá pod dusotem jejich kopyt. Ve vzduchu je cítit zvířený prach a pach pakoňů. Je to neuvěřitelná podívaná. Unikátní zážitek, kvůli kterému sem jezdí turisté z celého světa. Velká migrace je největší suchozemský migrace zvířat na Zemi, při níž přes 1,5 milionu pakoní, statisíce zeber a gazel každoročně cyklicky putují mezi tanzanským parkem Serengeti a keňským Masai Mara.

Turistům se ale ne vždy podaří stádo v obrovských parcích spatřit, pokud zrovna nečíhají u řeky Mara, přes kterou stádo musí v Keni přejít. Přechod řeky ale bývají spíš brutální jatka než pěkný zážitek. Rozhodně ne pro pakoně a další migrující zvířata, na které v řece čekají hladoví krokodýli.

11:30 Stádo nám konečně uvolnilo cestu a my máme pocit, že dnes už nic lepšího vidět nemůžeme. V tom ale řidič zastaví před obrovským stromem a ukáže na širokou korunou. Na větvích spí smečka asi šesti lvů. Kočičky spokojení odpočívají a packy jim visí ve vzduchu. Jsme od nich jen pár metrů. Stromoví lvi jsou zvláštní druh, který se vyvinul pouze v Ugandě a právě tady v Tanzánii. Schopnost spát na stromě je naučené chování, které lvům poskytuje více stínu a chrání je od hmyzu na zemi a se mezi lvy se předává z generace na generaci, poučuje náš průvodce.

V tom si všimneme, že nás bedlivě sleduje jedna lvice, která se právě vzbudila. Průvodci se její upřený pohled vůbec nelíbí a raději autem couvá zpět.

13:00 Dělám si selfíčko se zebrami. Byly jsme nakupovat ve stejném krámě.

15:00 Naprosto nasyceni zážitky přijíždíme na hotel. Výjimečně za světla, výjimečně včas. S přebytkem času do večeře najednou nevíme, co dělat. Někdo se jde vykoupat do bazénu, někdo si dává kafíčko či zaslouženého šlofíka. Já se rozhodnu se trochu protáhnout a zacvičit si jógu na terase po dlouhých dnech prosezených v autě a zklidnit mysl rozjitřenou tolika zážitky.

Ani tady ale nemám klid. Přímo před mojí terasou se prochází rodina slonů i s malými slůňaty. Kolem hotelu není žádný plot, takže kromě zábradlí terasy mě od sloní rodiny nic nedělí. Jógu se slony jsem tedy ještě necvičila. Cítím obrovskou vděčnost. Za tuhle vzácnou chvíli. Za tenhle výlet, který mě vytrhl z nejhoršího mordoru doma. Za krásnou ironii života, který vám nasází ty nejhorší a i nejhezčí okamžiky klidně hned za sebou. Bez pauzy na nádech.

Počkejte si...

18:00 Po několika dnech, kdy jsme přijížděli na hotel k půlnoci špinaví a zaprášení a vždy do sebe jen rychle něco natlačili, než upadneme do kómatu, se konečně můžeme na večeři hezky obléct a vyvonět. Umyju si vlasy, Natřu se krémem. Nalíčím se. A navzdory chladnému počasí si beru šaty a sandálky, i když je to spíše na bundu a teplé ponožky. Sice možná budu klepat kosu, ale aspoň hezká.

20:00 S plným bříškem se přesouváme ven k ohni. Sálavé teplo plamenů mě přitahuje jako magnet. Čert vem moje umyté vlasy, které budou za chvíli cítit kouřem. V ruce mám sklenku suchého červeného a nad hlavou nebe plné hvězd. Vzácná chvíle, kdy mi nikdo a nic nechybí. Ze tmy k nám občas dolehnou zvuky noční savany, které se smísí s praskajícím dřevem. Instinktivně se přisuneme blíž k ohni. U něj se není čeho bát. Do pokojů nás ale později raději doprovodí ozbrojení rangeři, ujišťuje náš průvodce.

Ještě ale ne. Ještě si chci nechat doznít všechny ty neuvěřitelné zážitky, které jsme dnes zažili. Přimhouřit oči a blaženě se usmívat. Tenhle den si chci pamatovat.

PS: I další dny v Tanzanii byly úchvatné. Třeba návštěva NP Ngorogoro, což je 600 m hluboká a 19 km široká kaldera (veliká mělká díra v zemi) po vyhaské sopce, ve kterém se jako v hrnci "vaří" skoro všechny druhy afrických zvířat včetně nosorožců. Ty jsme sice neviděli, ale i tak čtyřhodinové čekání na získání vstupu do této Noemovy archy, které jsme si zkrátili jógou a plank challengeí, určitě stálo za to.