Kdo hledá, ten najde

Jsou dny, které si do rámečku dát nechcete. Já jich měla v roce 2025 hodně. Ale pak jsou tady i ty jako 30. května 2025. Jednorožci. Naprosto dokonalé dny, u kterých při vzpomínce na ně blaženě přivřete oči a lehce se usmíváte. Cucáte je v mysli jako sladký bonbón. A které vám dávají sílu (pře)žít, i když máte na jazyku zrovna hořko. Já takových snových 24 hodin prožila v Tanzanii. (Pojďte si je pocumlat spolu se mnou.) 4:30 Vstávám za tmy. Hlava mi hučí z únavy a za očima pálí. Nedostatečně odpočinuté tělo bolí. Ničemu z toho nevěnuji pozornost a mechanicky se soukám do oblečení. 5:30 Přijíždíme na louku, kde v ranním chladném šeru už postávají hloučky lidí. V ruce mám najednou horkou kávu a sušenku . Hned mi je o něco líp. Lidé si povídají tlumenými hlasy, ale jak šero bledne, i hovory jsou radostnější. 6:00 Nad obzorem se konečně objevila zlatá záře. Oživla i louka, kde už je pořádný šrumec. Za zvuku velkých hořáků organizátoři nafukují obrovské plachty balónů horkým vzduchem, které se začínají vzdouvat k nebi. Současně nás rozdělují do skupin na bezpečností brífing. Před letem si raději dojdeme na jednu z přespolních toalet schovaných za plentou. Vedle každé z nich stojí africký zřízenec s teplou vodou, mýdlem, lavorem a ručníkem. Cítím se jako bílá turistka. 6:30 Všem se nám uleví, když zjistíme, že náš pilot je Američan. Nebo minimálně naší české skupince. Po zkušenostech s místními, třeba když mě v Keni zapomněli v noci na safari , bychom jim své životy ve vzduchu svěřit nechtěli. Po brífingu dostáváme sedáky a podle instrukcí se nastupujeme do proutěného koše rozděleného na čtyři kóje. Je však položený na boku, takže se do něj musíme nasoukat vleže a přikurtovat si sedák karabinou k bezpečnostním lanům. 6:45 Je to tady! Pilot pouští hořák naplno a již nafouknutá plachta se zvedá k nebi, čímž postaví koš spolu s námi do vertikální polohy. Poslední fotka před tím, než koš odvážou od země a….. letíme! Rudé vycházející slunce se právě vyhouplo nad obzor a rozpustilo své zlatavé ranní paprsky po africké savaně národního parku Serengeti. Němý úžas občas někdo prolomí vzrušeným vyjeknutím. Plujeme vzduchem v tichosti a naprostém míru. Žádný motor, žádný hluk. A jen občasné zahučení plamenů, když pilot uvolní ventil a pustí do balónu více horkého vzduchu. Slyšíme tak dokonale ostře zvuky probouzející se divočiny. Křik ptáků. Dusot kopyt pakoňů běžících pod námi. Chrochtání hrochů v bažině. Zašustění listí, když se pilot trochu zapomene a my klesneme tolik, že omylem štrejchneme stromy pod námi. Jakmile opět vystoupáme do výšky, kocháme se naprosto neuvěřitelnými výhledy na krajinu a toužíme, ať tahle hodinka a čtvrt nikdy neskončí. 8:00 Přistání se nezadržitelně blíží a popravdě z něj máme trochu strach. Po dotyku se zemí se koš musí totiž zase překlopit na bok a chvíli jet po zemi, než se plachta balónu vyfoukne a koš se zastaví o trávu. Naštěstí vše proběhne hladce a my se ocitáme kdesi uprostřed savany, kde na nás ve vysoké trávě už čeká šampaňské na oslavu zdárného letu. Endorfiny v žilách se nám spojují s alkoholem nalačno a nám je krásně na světě. Nasedáme do džípu a přesouváme se na snídani pod širým nebem. Oslavenkyně z naší skupinky, které jsme let balónem věnovali jako dárek, vytáhne jako poděkování flašku vodky . Radostí zaburácíme. A vykalíme ji během dvaceti minut. 8:30 Na snídani dorazíme značně navátí. Respektive za hlasitého zpěvu písně Jirky Korna “Žal se odkládá” spíše dotančíme. Poté se jako privilegovaná buržoazní rasa usadíme dlouhým stolům prostřených bílými ubrusy a necháme se obskakovat číšníky, co vypadají jako černí Aladinové. Dva účastníci naší výpravy během snídaně usnou. 10:00 Pilot nám s velkou pompou rozdá certifikáty o absolvování letu balónem, jak kdyby to byly vysokoškolské diplomy. A připomene, že se tady, uprostřed savany můžeme připojit k wifi přes Starlink. Wtf. 10:30 Čeká nás celodenní game drive, tedy ježdění po safari a pozorování zvířat. Nejdřív potkáme hejno supů, co zrovna snídá mršinu pakoně. Pozdravím i žirafu, co opodál okusuje šťavnaté listy z vrcholku stromu. Poté jsme svědky ale něčeho neskutečného. Velké migrace pakoňů. Cestu nám zatarasí tisícihlavé stádo, které hlasitě bučí a přebíhá přes cestu tam a zpátky. Země se otřásá pod dusotem jejich kopyt. Ve vzduchu je cítit zvířený prach a pach pakoňů. Je to neuvěřitelná podívaná. Unikátní zážitek, kvůli kterému sem jezdí turisté z celého světa. Velká migrace je největší suchozemský migrace zvířat na Zemi, při níž přes 1,5 milionu pakoní, statisíce zeber a gazel každoročně cyklicky putují mezi tanzanským parkem Serengeti a keňským Masai Mara. Turistům se ale ne vždy podaří stádo v obrovských parcích spatřit, pokud zrovna nečíhají u řeky Mara, přes kterou stádo musí v Keni přejít. Přechod řeky ale bývají spíš brutální jatka než pěkný zážitek. Rozhodně ne pro pakoně a další migrující zvířata, na které v řece čekají hladoví krokodýli. 11:30 Stádo nám konečně uvolnilo cestu a my máme pocit, že dnes už nic lepšího vidět nemůžeme. V tom ale řidič zastaví před obrovským stromem a ukáže na širokou korunou. Na větvích spí smečka asi šesti lvů. Kočičky spokojení odpočívají a packy jim visí ve vzduchu. Jsme od nich jen pár metrů. Stromoví lvi jsou zvláštní druh, který se vyvinul pouze v Ugandě a právě tady v Tanzánii. Schopnost spát na stromě je naučené chování, které lvům poskytuje více stínu a chrání je od hmyzu na zemi a se mezi lvy se předává z generace na generaci, poučuje náš průvodce. V tom si všimneme, že nás bedlivě sleduje jedna lvice, která se právě vzbudila. Průvodci se její upřený pohled vůbec nelíbí a raději autem couvá zpět. 13:00 Dělám si selfíčko se zebrami. Byly jsme nakupovat ve stejném krámě. 15:00 Naprosto nasyceni zážitky přijíždíme na hotel. Výjimečně za světla, výjimečně včas. S přebytkem času do večeře najednou nevíme, co dělat. Někdo se jde vykoupat do bazénu, někdo si dává kafíčko či zaslouženého šlofíka. Já se rozhodnu se trochu protáhnout a zacvičit si jógu na terase po dlouhých dnech prosezených v autě a zklidnit mysl rozjitřenou tolika zážitky. Ani tady ale nemám klid. Přímo před mojí terasou se prochází rodina slonů i s malými slůňaty. Kolem hotelu není žádný plot, takže kromě zábradlí terasy mě od sloní rodiny nic nedělí. Jógu se slony jsem tedy ještě necvičila. Cítím obrovskou vděčnost. Za tuhle vzácnou chvíli. Za tenhle výlet, který mě vytrhl z nejhoršího mordoru doma. Za krásnou ironii života, který vám nasází ty nejhorší a i nejhezčí okamžiky klidně hned za sebou. Bez pauzy na nádech. Počkejte si... 18:00 Po několika dnech, kdy jsme přijížděli na hotel k půlnoci špinaví a zaprášení a vždy do sebe jen rychle něco natlačili, než upadneme do kómatu, se konečně můžeme na večeři hezky obléct a vyvonět. Umyju si vlasy, Natřu se krémem. Nalíčím se. A navzdory chladnému počasí si beru šaty a sandálky, i když je to spíše na bundu a teplé ponožky. Sice možná budu klepat kosu, ale aspoň hezká. 20:00 S plným bříškem se přesouváme ven k ohni. Sálavé teplo plamenů mě přitahuje jako magnet. Čert vem moje umyté vlasy, které budou za chvíli cítit kouřem. V ruce mám sklenku suchého červeného a nad hlavou nebe plné hvězd. Vzácná chvíle, kdy mi nikdo a nic nechybí. Ze tmy k nám občas dolehnou zvuky noční savany, které se smísí s praskajícím dřevem. Instinktivně se přisuneme blíž k ohni. U něj se není čeho bát. Do pokojů nás ale později raději doprovodí ozbrojení rangeři, ujišťuje náš průvodce. Ještě ale ne. Ještě si chci nechat doznít všechny ty neuvěřitelné zážitky, které jsme dnes zažili. Přimhouřit oči a blaženě se usmívat. Tenhle den si chci pamatovat. PS: I další dny v Tanzanii byly úchvatné. Třeba návštěva NP Ngorogoro, což je 600 m hluboká a 19 km široká kaldera (veliká mělká díra v zemi) po vyhaské sopce, ve kterém se jako v hrnci "vaří" skoro všechny druhy afrických zvířat včetně nosorožců. Ty jsme sice neviděli, ale i tak čtyřhodinové čekání na získání vstupu do této Noemovy archy , které jsme si zkrátili jógou a plank challengeí, určitě stálo za to.

O Nikaragui jsem slyšela, že je nebezpečná, nestabilní, chudá, to znamená i levná, a plná zlých lidí. Celkově je prý lepší se jí raději vyhnout. Ti, kteří se rozhodli pro opak a Nikaraguu navštívili, s výše zmíněnými charakteristikami souhlasí. Navíc tady skoro všechny okradli. Přesto mi ji doporučovali jako jednu z nejlepších zemí Latinské Ameriky. Nebude tak překvapením, že mi zvědavost nedala... A tak #adelaodjela do Nikaraguy.. Rudá, upocená a s batohem na zádech - moje nejčastější podoba. Jaká byla? Krásná, levná, smutná, chudá, divoká, plná hodných a, jako každá jiná země, i těch zlých lidí. Bohužel někdy nebylo zcela snadné rozpoznat, kdo kope za jaké družstvo. Možná právě v tom byla nebezpečná. Cestovala jsem svým typicky šnečím tempem. Nerada spěchám. Nerada si odškrtávám navštívená místa. Raději zůstanu déle na jednom, skamarádím se s místními, a mám tak možnost nahlédnout i pod slupku. Pod tou drsnou se občas skrývá sladké překvapení, pod tou nablýskanou to naopak často hnije. Během tří týdnů jsem stihla “oloupat” tato místa: San Juan del Sur Městečko na pacifickém pobřeží mělo být první zastávkou po celodenní cestě z Kostariky. K hranicím však autobus přijel pozdě večer, tedy přesně v ten čas, kdy se překračovat rozhodně nedoporučují. Zvlášť samotným blonďatým holkám, co voní po dolarech. Čert vem moje vyšisovaný vlasy téměř do běla, větší starost mi dělalo, že odsud už takhle pozdě nejede žádná doprava. A představa strávit noc v hale, kde se přes puch nedá dýchat, s lidmi, kteří se zoufale snaží dostat přes hranice bez potřebných dokumentů, křičí na sebe a na mě koukají při nejmenším nepřátelsky, mě upřímně děsila. Měla jsem ohromné štěstí. Do auta mě naložil klučina, na kterého čekal jeho brácha policajt, a odvezli mě alespoň do nejbližšího, špinavého města Rivas. Přijet druhý den k moři do malého městečka San Juan del Sur bylo pro mě vysvobozením. Z kopce nad pláží mi na pozdrav kynula velká socha Ježíše. “Takovou podobnou mají v Brazílii,” poučovali mě místní, “ale my máme hezčí”. Na moři se do rytmu hudby z plážového baru houpaly zakotvené lodičky. Všude panoval zvláštní klid. Mnoho restaurací a barů bylo zavřených, ty otevřené zely prázdnotou. “Máte svátek?” ptala jsem se místních. Smutně se na mě podívali. Svátek nemají. Jen je to rok, co zemi zachvátila silná krize a z lidí udělala téměř žebráky. “Nikaragua byla dřív rájem pro turisty. Byla to bezpečná země, dařilo se nám dobře. Minulý rok ale přišla krize, vypukly nepokoje a turisté se sem začali bát jezdit. Lidé museli zavřít svá podnikání, prodat majetek i auta,” vysvětluje mi domácí hostelu. Platím 5 dolarů za noc a jsem v něm sama. Minulý rok byly ceny dvojnásobné a bylo plno. Vlastně v celém městečku jsem skoro jediná cizinka. Budím dost pozornosti, víc než mi je příjemné. Denně odpovídám desetkrát na to, odkud jsem, a jak je dobře, že jsem přijela. Jsem pro místní nadějí, že se turismus opět pomalu vrací. Typická nikaragujská snídaně Gallo Pinto. Míchaná vajíčka, rýže s fazolemi, kousek sýra, toust a káva. V Alex’s Surf School si půjčuju prkno a nechávám se odvézt na pláž Remanzo. Henry, brácha majitele půjčovny, mi pomáhá ve vodě. “Když jsem viděl, jak se tam plácáš...” Strávím den plný smíchu, slunce, slané vody plicích a několika sjetých vln. Poznávám Gucciho, chlapa s tetováním až v obličeji a s horním patrem plným zlatých zubů. Tátu má z USA, mámu z Nikaraguy. Trochu mi nahání strach. “Are you fucking FBI?!” oboří se na mě, když se ho zeptám, co dřív dělal za práci, než začal žít na pláži ve stanu a učit lidi surfovat. “Pracoval jsem pro mafii,” vyleze z něj konečně. Jo, to dává smysl. Nakonec se z něho vyklube těžký romantik. Ať prý zůstanu, že si spolu uděláme v noci táborák na pláži. Zlatý úsměv mizí, když s díky odmítám... Isla Ometepe Přímo uprostřed jezera Ometepe leží stejnojmenný ostrov s úrodnou půdou, prostými zemědělci a dvěma impozatními vulkány Concepción a Maderas. Vylézt se dá na oba. Já se rozhodla pro údajně jednodušší Maderas. I tak jsem se pět kilometrů nahoru drápala hustou džunglí pět hodin. Na vrcholu překvapivě nebyl nejsilnějším zážitkem výhled, ale setkání s komunitou z vesnice San Pedro. Psala jsem o tom TADY . První noc se ubytovávám v eko hostelu Zopilote, který je součástí premakulturní farmy. Obří pavouci v bambusové chýši i kompostovaný záchod mi nevadí. Hippie lidi, co se nikdy a nikde neholí, jsou cítit éterickými oleji, mluví pomalu o sdílené energii, navzájem si říkají “bratře” a “sestro” a večer si dají houby či LSD, mi už trochu vadí. Jako já se taky už tři měsíce nenamalovala, ale co je moc, to je moc. Abych jim nekazila “mír a lásku”, raději se druhý den přesouvám k místní rodině, která nabízí soukromý pokoj hned vedle chlívku se selátkem. Když mě ráno nebudí chrochtáním, udělá to za něj kohout zakokrháním. Odpoledne koukám na turnaj ve fotbale na pláži a den zakončuji v koruně stromu, odkud pozoruji, jak slunce zapadá za doutnající sopku. Do postele mě vyprovází věrné hejno bzučících komárů. Západy Slunce tady umí. San Juan del Sur - po druhé “Poslední bus do Granady odjel před hodinou,” hlásí mi taxikáři, kteří se kolem mě slétávají jako vosy na med. Jejich velkorysé nabídky, jak mě okrást snadno a rychle, nevrle odmítám. Co teď? Následující dva dny se slaví vrchol velikonočního týdne a nepojede vůbec nic. Na autobusovém nádraží ve městě Rivas (přesně v tom, ve kterém jsem skončila první den v Nikaragui) je nastartovaný poslední autobus. Na předním skle má napsáno San Juan del Sur. Tam už jsem přece byla. Cítím se jak v časové smyčce. Rychle do něj naskakuji. Dávám přednost strávit dva dny na pláži než ve špinavém městě. Z nacpaného autobusu vystupuji jako poslední. Ze šprušlí nad hlavou si sundávám krosnu a... kde mám ukulele? Alvarézi? Kde jsi? “Sí sí, před chvílí s jedním černým obalem vystoupil asi dvanáctiletý kluk,” říkají mi pantátové venku před autobusem. Zoufale se rozhlížím. Městečko se změnilo k nepoznání. Prázdné ulice se zaplnily lidmi, kteří sem přijeli oslavit Velikonoce. Najít v nich mladého zlodějíčka bude jako hledat jehlu v kupce sena. Do noci chodím po ulicích a hledám svého Alvaréze. Když mi jeden známý, kterého jsem jako spoustu dalších lidí poprosila o pomoc, později posílá dvě fotky, moje naděje umírá. “Nevěděl jsem, jestli je tvoje,” omlouvá se mi do mých vytřeštěných očí. Na fotkách je chlap, co má na zádech černý obal mého Alvaréze. Ukulele pravděpodobně od zloděje koupil spolu s mnou bluetooth klávesnicí, powerbankami, kabely a držáky na GoPro. Doufám, že za dobrou cenu. Jeden den jsem z toho dost špatná, druhý den se donutím to hodit za hlavu. Smutnění mi k ničemu není. Přepínám se opět do pozitivní moodu a Velikonoce strávím s klukama z Alex’s Surf School. Pomáhám jim za barem, který postavili během pouhého týdne, co jsem byla pryč, a zase jedu surfovat. Vlny jako by mě chtěly utěšit a nechávají mě se na nich krásně povozit. Buena vibra Granada Druhý pokus dostat se do koloniálního města Granada proběhl úspěšně. Přivítaly mě nízké barevné baráčky, veliká katedrála, rušný centrální park, spřežení vyhublých koní... Pěkné, pro mnohé cestovatele jistě zajímavé. Pro mě už trochu ohrané. Takhle vypadá skoro jakékoliv koloniální město v Latinské Americe. Conquistadoři, kteří si zemi dříve podmanili, přeměnili a pojmenovali podle španělského vzoru, příliš kreativní nebyli. Nejvíce času stejně trávím v restauraci Tostometro, kde kouzelná paní Guadalupe dělá veganské burgery. Housku nahrazují smažené banánové placky a uvnitř je nálož výborné zeleniny. Vše zasypané čerstvou petrželkou a pokapané dresinkem z olivového oleje a limetky. Společně s typickou limonádou z jakési trávy, zázvoru a skořice to stálo 100 córdobas, tedy asi 69 korun. Přecpaná se vydávám alespoň na projížďku lodí po malých vulkanických ostrůvcích zvaných Las Isletas. Z celých 365 proplouváme jen kolem pár desítek, které vlastní politici, celebrity, obchodníci či majitelé velkých firem. Některé ostrovy jsou stále na prodej. Ceny začínají kolem milionu korun. To by šlo ne? León Do města León jezdí většina turistů s jediným cílem. Sjet si po zadku aktivní vulkán. Takzvaný volcano boarding je nesmírně oblíbenou atrakcí. Nakonec jsem se rozhodla, že si 30 dolarů za jedno svezení ušetřím a až budu na pláži, raději si za ně půjčím na pár dní surfové prkno. V Leónu jsem si tak naordinovala alespoň trochu kultury. Dozvídám se, že je historickým rivalem konzervativní Granady a baštou sandinistů. O sandinistickém hnutí, občanské válce a revoluci se nechávám poučit v Museo de la Revolución. Polykám všetečné otázky. Od mého průvodce, zapáleného sandinisty, objektivní výklad stejně nemůžu čekat. Rozjitřenou mysl krvavou válkou uklidňuji v nádnerné galerii výtvarného umění. Při vstupu mě paní galeristka rychle láká na Picassa, jako by se snad bála, že jí jako jediný návštěvník toho dne zase uteču. Nevěřícně na mě kouká, když ji poprosím, ať mi radši ukáže nějaké nikaragujské umělce. Expozice je nádherná a je mi dopřáno výjimečné péče. Jeden člen ochranky chodí přede mnou a rozsvicuje mi jednotlivé místnosti, druhý chodí za mnou a zase je zhasíhá. Po návštěvě obrovské katedrály zapsané v UNESCO se cítím duševně zcela nasycena. Jen tělo si žádná svůj přísun. Jako na zavolanou narážím na lokální restauraci a královsky večeřím za 32 korun. Las Peñitas Máloco si plánuju. Většinou někam jedu, aniž bych věděla, co tam budu dělat nebo kde snad budu spát. Do vesnice Las Peñitas jsem ale mířila s výjimečně jasným plánem. Posledních 6 dní v Nikaragui chci surfovat a chytat bronz na pláži. První den je jak vystřižený z Instagramu. Z pyžama si rovnou zavazuju tenisky a dávám #morningrun. Jen co přiběhnu, už si na nohu připínám leash a jdu chytat vlny. Rozuměj, #surfing. A než si dám #organic mango k snídani, protáhnu se v pár #yoga asánách. Jsem na sebe pyšná. Jen škoda, že jsem zapomněla být online a sdílet to všechno ve #stories. Časně ráno rybáři chytají na vlasec pozdější oběd. Jenže druhý den se mi to nějak zvrhne. Dozvídám se, že ve vesnici žije jakýsi Američan, který se hrabe v odpadcích nebo co. K tomu z nich vyrábí všelijaké zbytečnosti, chodí poučovat děti do škol o ekologii a bez povolení rozmístil po vesnici odpadkové koše. Nechápu na co. Odpadků je přece všude dost, hlavně plastu je hojnost, takže mísňákům není líto ho házet všude kolem sebe. Ze zvědavosti se jdu do La Casa Verde podívat a... ještě to odpoledne jdu vrátit surf a opalovací krém zase hážu na dno batohu. Mohla jsem se několik dní válet na pláži. Tohle mi ale dávalo trochu větší smysl. Galerii fotek z recyklačního centra La Casa Verde si můžete prohlédnout TADY . Volné chvíle jsem trávila s těmahle dvěma “chateles”. Jeden je DJ, druhý umělec a na jejich pozitivní vlně jsem surfovala stejně nejradši. Un par de chateles Opustit Nikaraguu se mi tak zase nějak nechtělo. Představa koupit si levně jeden z opuštěných domů na pláži, otevřít si malý eko hostel a denně koukat na pompézní západy slunce byla víc než lákavá. . . . Teď už mám ale za sebou 19 hodin v autobuse do Guatemaly a v pase spoustu nových razítek z hraničních přechodů. Další dobrodružství teprve čekají. Ale třeba jednou bude tím největším dobrodružstvím sundat si toulavé boty a zůstat na jednom místě... Kámoška Toña. Její sokyně Victoria spolu soutěžily o mou přízeň.

Pán na imigrační přepážce se pomalu napije kávy. Všichni mu ji tiše závidíme. Jsou tři ráno a na cestě jsme bezmála šestnáct hodin. Úředník ale nespěchá. V klidu si dojde pro inkoust, který mu zrovna došel v razítku. A znovu se po-ma-lu napije kávy. Ví, že bez něj pod nápisem Welcome to Uganda stejně neprojdeme. Hakuna matata. Žádný spěch, žádný problém. Čím dříve se na africké tempo naladíme, tím lépe. Ještě netuším, že si za pár dní budu přát, aby čas plynul v Ugandě ještě pomaleji. Po obdržení nutného razítka do pasu konečně nasedáme do 4x4 džípů, ve kterých v následujících květnových dnech strávíme mnoho, mnoho času. Vypadají jako dětská hračka. Na skoro každý den máme naplánované 6-9 hodinové přejezdy po nezpevněných afrických cestách (které se reálně protáhnou na 10-14 hodin jízdy denně) a během dvou týdnů projedeme státy Uganda, Keňa a Tanzánie. Kdybych vzhledem k událostem z posledních týdnů dokázala cítit pozitivní emoce, tak jsem naprosto nadšená a strašně se těším. Teď jen doufám, že Afrika mojí rozervané duši aspoň trochu pomůže. První seznámení s Ugandou je pro mě velké překvapení. Čekala jsem rozvojovou, vyprahlou zemi, kde se většinu času nebudu cítit bezpečně. Opak je pravdou. Vítají nás zelené, šťavnaté hory a krásní, příjemní lidé. Potkáváme Uganďanky vystrojené v pestrobarevných šatech a s vlasy upravenými do úhledných copánků. Muži jsou slušní, usměvaví a umí dobře anglicky. Děti na nás kulí své velké oči, nadšeně nám mávají a volají „Hellooo!“. Na každé benzínce jsou čisté záchody s mýdlem. Kolem cest se jen výjimečně povalují odpadky. Skoro se stydím, jaké jsem měla předsudky. Everyday is a banana day Po obhlídce luxusních hotelů, které jako zástupci privátních cestovek můžeme nabízet movitým klientům, jdeme zpátky mezi běžné lidi. Ukazují nám ruční přípravu kávy od sušení na slunci, přes pražení zrn na ohni až po jejich drcení v dřevěném hmoždíři, abychom si mohli vychutnat jeden šálek poctivé černé kávy. Bez mléka a cukru. „Once you go black, you never go back“ tady platí dvojnásob. Jiné místní ženy nám předvádějí svůj tradiční tanec, při kterém hopsají, zpívají a třesou velkými zadky. Učíme se od nich i plést pestrobarevné košíky.  Ve vedlejší vesnici nám zase totálně přemotivovaný a nejspíš i podnapilý Uganďan ukazuje, jak si z banánů a banánových listů ručně vyrábí vlastní banánový džus, z něho banánové pivo a posléze banánový gin. „Everyday is a banana day!“ vykřikuje každou půl minutu. A nalévá nám panáky svého výrobku. Jestli po tomhle neoslepneme, tak už po ničem. Šimpanzi Uganda je překrásná země, ale jezdí se sem hlavně za dvěma zážitky. Za stopováním šimpanzů a goril v divoké přírodě. My začínáme se šimpanzi, za kterými se vydáváme do národního parku Kibali na hranicích s Demokratickou republikou Kongo. V sedm ráno již dostáváme krátké školení, jak se v přítomnosti šimpanzů chovat. Jakmile je najdeme, můžeme s nimi strávit maximálně hodinu. Měli bychom udržovat odstup aspoň deset metrů. Pokud se k nám šimpanzi sami přiblíží, je zakázané na ně sahat. Po celou dobu musíme mít nasazené roušky. Se šimpanzi totiž sdílíme 99,97 % DNA a mohli bychom si tak snadno navzájem předat nemoci. Je i zakázané napodobovat jejich řeč. „Tu se naučila jen Jane Goodall a trvalo jí to celý život. Nečekejte tak, že se to naučíte za hodinu. Stejně by vám nerozuměli a navíc byste jim mohli omylem říct něco nevhodného,” vtipkuje ranger. Naše osmičlenná výprava, což je maximální počet povolených lidí ve skupině, následuje mladou ozbrojenou rangerku. I její dva pomocníci, kteří nás jistí zezadu, mají pušky. „V lese se vyskytují sloni a střet s nimi by nemusel dopadnout dobře. Proto máme pušky, abychom je případně mohli zaplašit varovným výstřelem,” vysvětluje rangerka. V tom jí zachrastí vysílačka a záhy nasazuje ukrutné tempo navzdory neprostupnému porostu. Žádné vyšlapané cesty tu nejsou, větvemi se prodíráme jeden po druhém. Po chvíli se zastavuje a ukazuje do koruny velkého stromu nad námi. Je na něm celá tlupa šimpanzů. V tom se několik z nich dává do pohybu a nad hlavami nám začíná drama jak z Planety opic. Jeden samec se začíná pářit se samicí, což ostatní jedinci nenesou dobře. Začnou příšerně vřískat a milovníka pronásledovat. Opice se honí v praskajicích větvích, kolem je jen řev, padající listí a chaos. Ve skupince si vyměňujeme vyděšené pohledy. Máme zdrhat? Rangerka je ale překvapivě v klidu. Drama po chvíli utichne a celá tlupa se přesouvá ze stromu na zem a netečně prochází kolem nás. Rangerka nám dává znamení, ať ji následujeme. Opět nasazuje vražedné tempo nehledě na bažiny i popadané stromy. S mlasknutím se mi podaří zabořit nohu do bahna až po kotník, ale to není čas řešit. Snažíme se za šimpanzi škrábat do kopce skrz neprostupnou vegetaci, ale tempo s nimi stejně udržet nezvládneme. Útěchou nám je nicméně samice s mládětem, která, ukrytá ve vysokém porostu trávy, opečovává zadní partie svého druha. Ten poslušně drží a vystrkuje na ni své pozadí. Samice s mládětem mu z něj vybírají breberky a rovnou je konzumují jako svačinu. Idylku jim nechtěně narušujeme svým okouněním a samice s mládětem na zádech se k nelibosti svého zákazníka tak raději stahuje hlouběji do lesa. Po chvíli bloudění narazíme ještě na osamělého samce. Sedí u stromu a jen tak kouká. S přikývnutím rangerky se co nejpomaleji posadím jen asi dva metry před něj a pod rouškou se snažím usmát. Když to funguje na lidi, tak proč ne na šimpanze. Vyměníme si pár přátelských pohledů. Na pár okamžiků tam tak spolu sedíme a prostě jen jsme. Jakmile ale s funěním dorazí zbytek skupiny, samec se také zvedá a mizí v houští. Gorily Ačkoliv vidět šimpanze v divoké přírodě byl zážitek, oproti tomu, co nás čeká, to bylo vlastně takové demo. Trekování horských goril patří k těm nejvíce exkluzivním a zároveň i nejdražším zážitkům. Pokud už jste viděli všechno, jedete se podívat na gorily. V Ugandě stojí 800 USD na osobu, ve Rwandě 1500 USD. V národním parku Bwindi žije asi šedesát gorilích rodin a z toho jich je pětadvacet zvyklých na lidi. Zvykání probíhá nejméně dva roky, kdy rodiny navštěvují nejprve rangeři a až poté k nim pouští malé skupinky návštěvníků. Opět tu panují přísná pravidla. U jedné rodiny může být jen jedna maximálně osmičlenná skupinka. Ačkoliv rangeři vyrážejí do přírody brzy ráno, aby gorilí rodiny našli a turisté k nim poté šli více méně na jistotu, trekking může i tak trvat klidně tři hodiny. Od chvíle, kdy se skupina s rodinou setká, s ní může opět strávit jen hodinu. Od goril by lidé měli stejně, jako to bylo u šimpanzů, udržovat odstup, měli by mít roušky a nesmí se zvířat dotýkat. Nedoporučuje se gorilám, a zvláště samcům, dívat zpříma do očí, aby to zvíře nevnímalo jako agresivní gesto. Je půl osmé ráno a naše proškolená skupinka vyráží do terénu. Máme štěstí. Asi po půl hodině uslyšíme ve větvích kousek od stezky praskání a šustění. Chvilková panika, zda to není lesní slon, s nímž by mohlo být setkání nebezpečné, vystřídá nadšení. Našli jsme je. Kompletní gorilí rodinku s ohromným tátou Silverbackem, klidnou mámou se starostlivým pohledem a třemi hravými mláďaty. Dvě z nich bych klidně označila za batolata. Rangeři nám k nim prosekají cestu a my se s rodinou setkáváme tváří v tvář. Na vzdálenost asi dvou metrů. Mláďata jsou zvědavá. Prohlíží si nás, houpou se ve větvích, předvádějí se před námi, sourozenecky se perou. Mohutný Silverback s typickým stříbrným pruhem na zádech spí pod nimi pod stromem. Jedním okem občas zkontroluje situaci. Jeho klid a síla budí ohromný respekt. Gorilí máma sedí opodál. Její vytahané bradavky naznačují nekončící mateřské povinnosti. Ta pouhá hodina, kterou s nimi můžeme strávit, tady, uprostřed divoké přírody v jejich vlastním domově, se mi navždy vrývá do srdce.  Po dlouhých sedmi týdnech hluboké temnoty zažívám první pozitivní emoci. První pocit štěstí. Aspoň na chvilku. Naplnit srdce, roztančit duši. Žít. Nejen přežívat. Sice vím, že doba temna ještě nekončí a pohltí mě zpátky, ale tento záblesk světla mi dodává naději, že jednou snad bude zase plně zářit...  Děkuji, gorilí rodino. Další fotky:

„Zebraaa!” vykřiknu a vyskočím z auta. Ostatní členové posádky našeho džípu zalapají po dechu. Několik dní už posloucháme, že až se ocitneme na safari, v žádném případě nesmíme vystoupit z auta, jinak nás do minuty něco sežere. Je mi to jedno. Kvůli úmorně dlouhým cestám v džípu bez klimatizace mám v sobě asi páté pivo, šesté držím v ruce a poprvé v životě vidím obrovské stádo zeber. Za nimi se v dáli procházejí žirafy, jejichž krky jim do nebe trčí jako stožáry. V dohledné vzdálenosti se krčí chýše vesničanů, takže lvi a jiné velké šelmy tu nebudou, odhaduji znalecky. „Could you please come back to the car?” vyzve mě slušně náš rasta řidič zpátky do auta, kterému celá situace došla s pár sekundovým zpožděním. Vypadá jako Bob Marley, kouří pravděpodobně stejnou rostlinu a jeho reakce jsou poněkud zpomalené. „I’m coming!” zalžu a dál zírám na zebry. Když se pak konečně neochotně vrátím do auta, Afrikou protřelejší spolucestující se mi smějí: „Za pár dní kvůli zebrám nezvedneš ani oči.” Past a pach masajské vesnice Naší první zastávkou během krátké návštěvy Keni je typická masajská vesnice. Máme se zde seznámit s prostým životem Masajů, zatím jsme však svědky brutálního byznysu. Začne to nevinně. Poměrně pohledný mladý Masaj nás přivítá velkým úsměvem, silným tělesným pižmem a perfektní angličtinou. Vybaven pouze typickým červeným šátkem, kopím a nožem nás pozve do své skromné vesnice. Za její návštěvu chce pouhých třicet dolarů na osobu. Ochotně mu je vysolíme, snad abychom už nemuseli dále vdechovat jeho pronikavý pach. Za pár okamžiků nicméně bohužel zjistíme, že takto smrdí všichni Masajové. Ti, povzbuzeni našim štědrým příspěvkem údajně na vzdělání dětí, nám předvádějí svůj tradiční tanec, do kterého nás i zapojí a na krk nám pověsí těžké cinkající náhrdelníky. S holkami samozřejmě ihned zatoužíme si je nechat a Masajům tak sypeme další dolary. Poté nás jiný smradlavý mladík zavede do své chýše a popisuje, jak v temném a skromném příbytku žije celá rodina. Jakmile vylezeme ven a dychtivě nasáváme čerstvý vzduch, zrovinka před chýší rozdělávají oheň pomocí lýka a troudu jiní dva Masajové (stejně tak se o to snažil Tom Hanks v Trosečníkovi). Nemůžu si pomoct, ale celé mi to přijde jako jedno velké divadlo. Ke konci naší návštěvy dětem rozdáme ještě hračky, pastelky a hygienické potřeby, které jsme jim přivezli z Česka. Čekáme aspoň náznak vděku či úsměvu, ale děti si předměty s nezájmem prohlédnou a odloží stranou. K východu z vesnice musíme projít ještě přes trh, kde Masajky prodávají další náhrdelníky, náramky a náušnice. Obchodní dovednosti mají ale žalostné a odmítají smlouvat o ceně. Náš mladý průvodce začíná být dost nervózní, snad aby nám nezbyly nějaké dolary v kapsách, a s ženami přece jen domlouvá malou množstevní slevu. Odcházíme ověšení předraženými cinkrlátky s kyselými masajskými výrazy v zádech. I have GPS in my head „Jak ještě dlouho pojedeme?” ptáme se po úmorně dlouhé jízdě po nezpevněných, kodrcavých cestách. Jedeme přes osm hodin, už je tma a měli jsme být již dávno po večeři v hotelu. Řidič nám oznamuje, že je to kousek, do hodinky jsme tam. Když se po dvou hodinách začíná ptát na cestu těch několika málo lidí, které potkáme, jsme už značně nervózní. Řidič nám své pochybení vysvětluje tím, že si spletl odbočku, protože cesty vypadají v noci jinak. A ať se nebojíme, že ještě hodinka a půl a jsme tam. „Proč si nezapnete GPSku?” ptáme se zoufale. „I have GPS in my head,” odpovídá zcela sebejistě. V jednu ráno, po 14 hodinách v autě, konečně přijíždíme k hotelu. Vyčerpáním a hladem nikdo ani nemluví. Za čtyři hodiny máme vstávat na ranní safari. Ráno je vše zapomenuto a my natěšení s kruhy pod očima vyrážíme za východu slunce na safari do národního parku Masai Mara. „Sloni!!” ječím přes burácení motoru jak šílená. Přes cestu nám přechází zrovna sloní rodinka i s malými slůňaty. Zastavujeme a jen si v tichosti užíváme tu nádheru. Ranní paprsky prokreslují vrásčitou kůži slonů a prosvětlují jim jejich obří uši. Slůňata nemotorně mávají choboty a cupitají mezi dospělými slony. Vzduch je čerstvý, ještě příjemně studený, než ztěžkne pod africkým sluncem. Na sytě zelené trávě se ještě leskne ranní rosa. Projíždíme dál obrovskou savanou a potkáváme buvoly, hrochy, krokodýly, hyeny, antilopy, žirafy, další slony a samozřejmě stáda zeber, ke kterým nicméně oproti očekávání ostatních vždy zvednu oči i foťák. Zebry totiž často stojí naproti sobě zaklíněné do sebe krky a vypadají, jako by se objímaly. To možná v důsledku dělají taky, ale podle průvodce si tím při odpočinku doslova krytí zda před predátory. Zvířata jsou hodně rozprostřená po krajině, větší stáda jsou již na cestě za vodou do sousední Tanzanie. My stejně ale nejvíce toužíme potkat nějakou kočičku. A konečně. Pod velkým stromem na kopci odpočívá pár lvů. Jsme u nich úplně sami. Vzrušením přerývaně dýcháme a tlumíme naše nadšení. Mladý lev s hustou hřívou nás letmo zkontroluje, lvice nám nevěnuje sebemenší pozornost. Až po chvíli si všimneme, že nás schovaná v trávě pozoruje ještě jedna lvice. Nevíme, co dřív. Zda fotit na mobil, zrcadlovkou nebo si jen vzácnou chvíli nechávat vpíjet do očí a srdcí. Naštěstí stíháme vše. Nedobrovolné noční safari Nasyceni zážitky a s přeplněnými paměťovými kartami se odpoledne přesouváme do dalšího ubytování. Nemělo by to být daleko. Těšíme se, že dnes konečně přijedeme na hotel včas a vyspíme se. Jsme naivní blázínci. Řidič se evidentně z předešlého dne nepoučil a opět se mu daří zabloudit. Jsme zoufalí. Navíc alkohol, který nám je věrným společníkem na úmorných cestách, nám již došel. Kvůli nabranému zpoždění hrozí, že budeme muset objet národní park, který se na noc zavírá, a v autě strávit o několik děsivých hodin navíc. Naskytne se však ještě jedno řešení. Pokud by nás přes park doprovodil oficiální ranger, mohli bychom požádat o výjimku a parkem projet i po zavíračce. Konečně se na nás usměje štěstí a jeden ranger se nad námi smiluje. Jet zcela temnou savanou je intenzivní zážitek. A to nejen kvůli plnému močovému měchýři, který většinu z nás začíná velmi trápit. Z auta máme však přísně zakázáno vystoupit. Nikoho z nás to ani nenapadne. Ze tmy na nás svítí oči hyen a občas k nám dolehne jejich štěkavé chechtání. Potkáváme i stádo antilop, které se ustrašeně tisknou k sobě. Řidič dle pokynu rangera náhle zastaví. Cestu nám zatarasila velká slonice. A dost se na nás zlobí. U zadních nohou se jí krčí dvě mláďata a slonice se naší noční výpravou cítí nejspíš ohrožená. Stojí proti nám čelem, hrozivě máchá ušima a přešlapuje ze strany na stranu. Řidič má zařazenou zpátečku a nohu připravenou na pedálu. Slonice se slůňaty nakonec přejde mimo záři světel na kraj cesty a schová se do tmy za strom. Všem se nám uleví. Všem kromě rangera. „Jeď, jeď, jeď!” popohání naléhavě řidiče. Projedeme kolem slonice, která za námi nasupeně vyběhne. To bylo o fous. Adéla neodjela Poté, co nás nerozšlapala naštvaná slonice, můžeme opět toužebně vyhlížet konec parku a u něj vymodlené záchody. Konečně. Zastavujeme na parkovišti, kde už na nás čeká transfer do hotelu. „Jen si rychle odskočím,” oznamuji rangerovi, který s námi už dále nebude pokračovat. Ten trvá na tom, že mě k toaletám doprovodí. I během těch 20 metrů by mě prý mohlo něco sežrat. Když se po pár minutách vracíme, v zatáčce zrovna mizí světla aut, která na nás čekala. Slabě k nám polehnou ještě výkřiky a smích mých spolucestujících. S rangerem zůstaneme stát jako zkoprnělí. Ranger se z němého úžasu probere jako první a začne baterkou na ujíždějící auta blikat signál S.O.S. Jsou příliš daleko. „Máš tam na někoho číslo?” ptá se mě zbytečně. Zavrtím hlavou a je mi trochu do breku. Kontakt mám pouze na zbytek české posádky, která nemá data ani signál. „Tak pojď,” pobídne mě a vede ke dvěma plechovým jurtám nedaleko toalet. Na jednu z nich zabuší. Hlavu z ní vystrčí rozespalá černoška oblečená v chlupatém plyšovém overalu s ušima. Překvapením si nestačím ani uvědomit, co je za zvíře. Ranger jí svahilsky stručně vysvětlí situaci. Černoška, která v parku pracuje také jako rangerka a za pár hodin má jít na obhlídku rajónu kvůli pytlákům, má naštěstí číslo na jednoho z řidičů. „Za chvíli se pro tebe vrátí,” oznamuje mi radostnou novinu. Prý se při přesedání do transferu od hotelu posádky aut promíchaly a obě skupiny si myslely, že jsem v té druhé. „A jestli nepřijedou, tak můžeš spát u mě,” mrkne na mě soucitně. A možná i trochu střihne plyšovýma ušima. Moje zachránkyně, kterou jsem potkala ještě druhý den ráno. Bohužel už bez plyšového overalu. Do Amboseli jsme ani nemuseli Oproti dosavadním zážitkům z Keni působí národní park Amboseli jako strašná nuda. Díky bohu. Jezdí se sem hlavně kvůli krásným výhledům na Kilimandžáro, ale to se před námi schovává v mracích. Okolní mokřady, ve kterých se obloha odráží jako v zrcadle, jsou ale také velmi okulibé. Co už není tak líbezné, tak obrovské zatopené díry na cestě. Jen tak tak se z nich vždy vyhrabeme. Řidiči naštěstí konečně po několika dnech přicházejí k rozumu a rozhodnou se vrátit, než v některé z nich uvízneme. Pravda, takový zážitek nám ještě chybí. A že jich bylo v Keni dost. Opět se potvrdilo, že zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou silné. Já na pach Masajů, naštvanou slonici a mizející auta v zatáčce určitě jen tak nezapomenu.

Kdybych si z mapy Mexika udělala omalovánky a postupně si vybarvovala všechny místa, která jsem navštívila, tak už by byla barevnější než velikonoční vajíčka. Někdy je to "malování" teda dost náročné, jako když jsme se s intercambiem (mezinárodními studenty) vydali přes Velikonoce do regionu Oaxaca. Tam jsme jeli 8 hodin, skoro denně přejížděli 2-5 hodin, zpátky jsme jeli 12 hodin. V evropských poměrech bychom takhle projeli například celý Balkán, tady jsme se podívali jen do vedlejšího "kraje". Ale přesezený zadek, otlučená kolena od sedadla přede mnou a bolest v krku z klimatizace v autobuse za to stoprocentně stály! Tohle jsou ty nejlepší zážitky. "Suché" vodopády v Hierve el Agua V překladu "vroucí voda" jsou úžasné útvary nedaleko hlavního města Oaxaca Ciudad, které na první pohled vypadají jako divoké vodopády. Jenže když se podíváte pořádně, neteče tam žádná voda! Útes je ale tak dokonale vytvarovaný, obroušený a zaoblený, že opravdu vypadá, jako by se po něm valily proudy vody. Google mi napověděl, že za to může minerální voda plná uhličitanu vápenatého, která dříve po skalním převisu tekla, dnes už tu vytryskují jen malé potůčky. Místní si z tohoto přírodního unikátu udělali menší lázně a chodí se rochnit do malého, uměle vytvořeného bazénku. Pokud se nechcete s nimi mačkat v podivně zakalené vodě, můžete se nechat ohromit úžasnými panorámaty a dělat si epické fotky. Laguna de Manialtepec Ach bože! Nejlepší zážitek z výletu! Chtěla jsem si ho nechat až jako poslední, takové to zvířátko na konci Televizních novin. A jako odměnu, že jste celý tenhle elaborát přečetli, ale nemůžu to vydržet. K této laguně jsme jeli pozdě večer už dost unavení po dlouhém cestování. Po pravdě jsem od toho moc nečekala a slovo bioluminiscencia (česky bioluminiscence 😉) jsem si jaksi nedokázala přeložit. Moc jsem proto nechápala, proč nás vezou na lodičce doprostřed jezera, když už byla tma jako v pytli, a byla si téměř jistá, že nás tam nahážou jako koťata a nechají utopit. No co, všechno hezký jednou končí. Pohodlně jsem se tak opřela, podívala se nad sebe a užívala si hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně. (no...) O to větší překvapení bylo, když náš průvodce skočil do vody jako první. Spadla mi brada. Temná voda se rozvířila do oslnivě stříbrné barvy! Bylo to jako kouzlo. Už už jsem tam chtěla skočit taky, když jsem si uvědomila, že nemám plavky. Rozhodla jsem se během vteřiny. Oblečení letělo dolů a já tam hopla jen tak ve spodním prádle. Na to, jak jsem plavala v příjemně teplé vodě, vířila ji kolem sebe do stříbrných bublin, nad hlavou měla tisíc hvězd a koukala se, jak vychází krvavě rudý měsíc, asi nezapomenu. Laguna plná krokodýlů Když už jsem u těch jezer, další fantastický zážitek byla Laguna de Ventanilla . Nejdříve nám průvodci vysvětlili, proč je všude kolem černý písek a vybrali mě jako pokusného králíka, aby to na mně názorně ukázali. Na ruku mi nasypali ten černý kekel a za dychtivého očekávání všech přihlížejících nad ni nastavili velký magnet. Simsalabim. Na ruce mi zbyl obyčejný bílo-žlutý písek. A černý magnetit se držel přichycený na velkém magnetu jako klíště. Poté nás zavedli k laguně, poskládali do lodiček a důrazně upozornili, ať nestrkáme ruce do vody. Byla plná krokodýlů! Když jsem si uvědomila, že sedím na kraji lodičky, jejíž okraj byl naší tíhou asi tak dvacet centimetrů od hladiny, trochu se mi zrychlil tep. Jakmile jsme se odpíchli od břehu, zrovna se u něj jeden macatý krokodýl vynořil a ládoval se ulovenou rybou, další ležel kousek opodál, jinému koukaly nad hladinou jen oči... A do toho všeho neskutečně křičeli ptáci posedaní na stromech mangrovech, jejichž větve neční vzhůru, ale zapouští se do vody. Připadala jsem si jako v dokumentu National Geographic! Téměř na konci projížďky jsme pak zastavili u chrastí mangrovníku poničeného nedávným hurikánem a nejdřív nechápavě koukali do suchých větví. Jenže ty se začaly najednou hýbat. Byly tam desítky leguánů, kteří už moc dobře věděli, co přijde. Průvodce jim na připravené prkýnko házel papáju a leguáni začali svádět dost nelítostný souboj o nejlepší kousek. Kdyby nás u toho někdo natáčel, jak na všechno koukáme s otevřenou pusou, dokument by se mohl jmenovat: Děti z města poprvé v přírodě. Hippie Mazunte Už je to zase dlouhý jako tejden, tak to nebudu víc prodlužovat. Jen chci ještě říct, že kdyby se mi život rozpadl jako domeček z karet a byla bych na tom tak špatně, že by hrozilo, že si pořídím kočku, tak mě najdete v Mazunte. Na tomhle místě se mísí hippie šedesátky s hipster současností do neuvěřitelně opojného koktejlu, který máte chuť vypít do dna jako místní litrové mojito za 70 korun. Najednou si nevzpomínáte na svoje problémy, přiblble se usmíváte a život vám připadá krásný. A to i když si zaplatíte vyjížďku na oceán, abyste viděli velryby, ale po 3 hodinách narazíte jen na pářící se karety. Večer si pak ale zajdete na mezcal (tvrdý alkohol z agáve, něco jako tequila) a lehce opojení se posadíte na pláži, koukáte na svůdně se vlnící Pacifik a posloucháte jeho šumění, do kterého hraje v kroužku na kytaru skupinka hippíku. Vlastně nevím, proč tam nesedím doteď! ...a ještě Bylo toho hrozně moc, co jsme zažili, ale už vás nechci trápit. Takže jen telegraficky. Naprostá bomba byl nejširší strom na světě ve vesničce Tule , který má v obvodu 42 metrů. Největší vlny byly v Puerto Escondido . Nejkrásnější pláž byla ta, jejíž jméno si nepamatuju, ale kde jsem si půjčila šnorchl od mexický rodinky a plašila hejna pestrobarevných ryb. Nejšílenější věc byla pít rum s kolou ze šnorchlu. A snídat mezcal nalačno. Nejlepší rozhodnutí bylo sundat si s holkama plavky v moři a užívat si tu svobodu. Nejlíp tancujou Kolumbijci. A nejkrásnější západ slunce byl v Punta Cometa . Tak čau! Pyramidy v Monte Albán Mazunte Vítejte v dokumentu National Geographic. Paragliding v Puerto Escondido. Hierve el Agua Nejširší strom na světě v Tule. Nevešel se mi ani na fotku. V obvodu má 42 metrů. Teda ten strom! Západ slunce v Punta Cometa.

Top strop, atrakce senzace, světový unikát! Asi tak bych shrnula téměř třítýdenní výlet, během kterého jsme procestovali velký kus Mexika - celý poloostrov Yucatán a region Chiapas. I když v místních poměrech je to stále, jako kdybychom v Čechách navštívili jen Šumavu... Abychom si ujasnili pojmy a dojmy. Na poloostrově Yucatán leží tři mexické státy: Yucatán, Quintana Roo a Campeche. Omývá ho z jedné strany Mexický záliv a z druhé azurově modré Karibské moře. Odporné klišé doplňuje jemný bílý písek a vysoké palmy a celý poloostrov korunují prastaré a tajemné mayské pyramidy. Není tak divu, že je Yucatán nejnavštěvovanější mexickou destinací a Amíci sem jezdí jako Češi do Chorvatska. Oproti tomu Chiapas je stát na jihu Mexika, kde žije největší podíl původního indiánského obyvatelstva. Příroda se oproti Yucatánu razantně liší. Je divoká, zelená, nepoddajná. Stejně tak jako bojovní zapatisté, kteří si na mexické vládě vydupali určitou autonomii, jenže s ní i spojené problémy. A teď ty dojmy! Zážitků máme asi tak miliardu, psát by se mi všechny nechtělo, vám číst už vůbec ne, takže jsem vybrala jen 10 top věcí, které se nám líbily nejvíc. Aby všechno nebylo tak sluníčkový a krásný, na konci jsou jako bonus i 3 nejhorší věci, co jsme zažili 😉Takže co bylo top? 1. PLÁŽE Jestli jste nad fotkami z katalogů turistických kanceláří vždy jen ohrnovali nos, že jsou beztak prohnané Photoshopem a že to moře prostě nemůže být takhle modro-zelené a ten písek tak bílý, a že vůbec, je to celé habaďůra... není. Vypadá to přesně jako na fotkách. Až jsem někdy měla strach, že jsem se opravdu nějak dostala do pohlednice a někdo mě brzy olízne a nalepí na mě známku. Nejkrásnější pláže byly za mě na ostrovech Holbox a Isla Mujeres, které jsou rájem samy o sobě, u Cancúnu se mi nejvíc líbila Playa Delfines a naprostý favorit je nekonečná pláž v Tulumu. Má výjimečně klidné a bezvětrné moře, ve kterém jsem jako v jednom z mála neměla pocit, že se kvůli vlnám utopím, písek, který připomíná moučkový cukr, a výhled na ohromující mayské ruiny na pobřeží. Holbox 2. MAYOVÉ A PYRAMIDY Mayská civilizace byla prastará kultura žijící na území Mezoameriky zhruba od roku 2500 př. n. l. do poloviny 16. století, kdy... Koho by to zajímalo, dávám po večerech přednášky o Mayích 😉 Dědictví Mayů, jejichž potomci nicméně v Mexiku a Střední Americe žijí dodnes, je patrné téměř na každém kroku. Při procházení dechberoucím archeologickým komplexem v Chichen Itzá, Palenque, v Cobá nebo ve zmíněném Tulumu vás jímá úžas, respekt a zároveň vztek na Španěly, kteří svou krvavou conquistou mnohé z mayské kultury, ale především Maye samotné, zničili. Chichen Itzá 3. VODOPÁDY Jak už jsem si vylila srdíčko na Instagramu/Facebooku, vodopády jsou pro mě symbolem divoké přírody a nespoutané džungle. Jako malá jsem milovala Pocahontas a snila o tom, že také jednou skočím z okraje skály a pode mnou bude prýštit vodopád... No dobře, skočila bych asi tak jednou a naposledy, takže jsem svůj sen upravila na pouhé koupání se ve vodopádu. A splnila si ho v úžasných Agua Azul, které jsou slavné svou tyrkysovou barvou. Pod úchvatný vodopád Misol Ha nebo Chiflón , který má 120 metrů, jsem si už ale raději netroufla. Agua Azul 4. ZACHRÁNĚNÁ VAČICE Právě při návratu z koupání ve vodopádu nás zaujala skupinka turistů, jak kouká do velkého barelu, který sloužil jako odpadkový koš. Když začali vykřikovat "tapír", nevěřícně jsme se s Ondřejem na sebe podívali. Tapír je přece velký asi jako menší hroch! Nacpat se do tohoto sudu by mu dalo fakt práci. Šli jsme tak obsah koše ověřit, a když jsme se nad něj naklonili, koukala na nás schoulená a vystrašená vačice opossum. Oči měla jako korálky a celá se klepala. Turisti, kteří ji objevili, zatím spokojeně odešli, že už ji mají vyfocenou a ať si ráčíme také udělat fotečku do alba. Místo toho jsme barel převrhli a vačici propustili na svobodu. Fotku tedy nemáme, ale zato nám vačicí rodinka dluží dobrý skutek. Kdo tohle má? 5. CHAMULA Naprosto magický zážitek. Blízko krásného města San Cristóbal de las Casas se nachází malá, zdánlivě nenápadná vesnice San Juan Chamula, kde se na trhu prodávají slepice, bosé Indiánky přímo na ulici vyšívají blůzky a muži nedůvěřivě koukají na turisty zpoza širokého sombréra. Denně jich sem přijíždějí desítky, aby navštívily místní kostel. Ne, že by se všichni v Mexiku rozhodli obrátit na víru, ale návštěva tohoto zvenku skromně vypadajícího bílého kostela rozhodně stojí za to. Jako v jediném na světě se zde totiž mísí indiánské zvyky s křesťanskou tradicí. Uvnitř je přísný zákaz focení. Při vstupu vás nejdříve na chvíli oslepí šero a ucítíte kadidlo. Jakmile se rozmrkáte, zůstanete stát s otevřenou pusou. Všude spatříte stovky hořících svíček, na podlaze nenajdete lavice, ale vrstvu jehličí, na které sedí rodiny domorodých modlících se Indiánů, a když budete mít štěstí, zrovna budou obětovávat třeba slepici. U oltáře do toho hraje magickou hudbu místní kapela a v určitý moment si všichni začnou dávat rituální panáky alkoholu z kukuřice. Aby nebyly ani děti o tradici ochuzeny, alkoholem se jim pomaže alespoň hlava. Celková atmosféra je natolik silná, že nejste schopni slova, oči máte vytřeštěné a na rukou husí kůži. Chamula 6. CENOTY Cenoty jsou vlastně takové obří přírodní studny tvořené podzemní vodou. V minulosti byly tak zásadním zdrojem vody, neboť na celém poloostrově téměř nenajdete řeky nebo jezera. Cenoty se mohou skrývat v jeskyni, být částečně zakryté kopulí nebo se vyjímat pod širým nebem. Na Yucatánu je takových magických "děr v zemi" na tisíce. Nejkrásnější jsou právě ty polootevřené, kdy do nich svítí malým průzorem ve stropě kužel světla. Bývají dost hluboké a pod vodou členité, takže jsou rájem i pro dobrodružné potápěče. Ty láká prozkoumat především temné hlubiny vystřižené jako z děsivého sci-fi, které působí, že se v nich ukrývá obrovská Krakatice nebo jiná příšera. Já se odvážila pod hladinu nakouknout jen se šnorchlem, a i tak to byl zážitek. Zejména ve slavné dvojici cenotů Dos Ojos vypadá dno jako měsíční krajina se spoustou kráterů a útvarů připomínající krápníky. V uzavřených a polootevřených cenotech navíc často bydlí netopýři, ze stropu visí kořeny stromů a panuje zde zvláštní ticho. Až má člověk pocit, že se ocitl ve filmu Tima Burtona. Nejlepší cenoty, které jsme navštívili, byly právě Dos Ojos , cenot u Hacienda San Lorenzo Oxman , Xcanche a poté dva "tajné" u Akumalu, které znají jen místní a podrobnou cestu k nim nám jeden z nich spikleneckým hlasem poradil. Cenote Hacienda San Lorenzo Oxman 7. XENSES Je to příšerná turistická atrakce, tahačka peněz a výdobytek západního světa. Neskutečně jsme si ho užili! Tento zábavný park se specializuje na smyslové zážitky a nutno říct, že si se všemi našimi pěti (šesti) smysly pořádně pohrál. Bosky jsme se například procházeli temnou uličkou, ve které se co každých pět metrů měnilo prostředí. Neviděli si na špičku nosu a museli tak vnímat všechno kolem ostatními smysly. Jestli na chodidlech cítíme písek, trávu nebo kamení, jaké rostliny nás lechtají na boku, jakou vůni čicháme a podobně. Jinde jsme se projeli na zip lajně, prošli se asymetrickou vesničkou, kde všechno bylo jaksi nakřivo, nechali se unášet bahenním proudem... Bylo toho opravdu tisíc, ale největší zážitek jsem stejně měla z toho, když jsem si mohla načepovat limonádu přímo ze stromu. Limonáda "přímo" ze stromu. 8. MÉRIDA Nádherné koloniální město, které v roce 1542 založil Francisco de Monteja se svou bandou španělských conquistadorů. Na území dnešní Méridy našli rozlehlé, ale opuštěné a chátrající mayské město. Jeho pyramidy tak rozebrali a postavili si z nich město nové. Včetně nádherné katedrály, která je vůbec nejstarší na celém americkém kontinentě. Z Méridy se pak stalo důležité koloniální centrum španělské moci na Yucatánu. Je zajímavé, jak se dnes s tímto odkazem Mexičané vyrovnávají. Na jednu stranu jsou pyšní na své krásné město, na druhou stranu mají stále potřebu "splácet dluh" domorodému obyvatelstvu. Neustále připomínají krvavou conquistu, mayské kořeny a bezpráví, které bylo spácháno. My si mayskou tradici připomněli v úžasném Gran Museo del Mundo Maya, kde jsem minimálně půl hodiny bombardovala chudáka průvodce otázkami ke své diplomce, na náměstí při sledování imitace mayské míčové hry Pok Ta Pok (video níže) a v božské restauraci Chaya Maya, kde mají asi tu nejlepší cochinitu, kterou jsem kdy jedla. Delikatesy na Yucatánu. Zleva nahoře: Mole, řepový fresh v sáčku, sopa de lima. Zleva dole: cochinita, guacamole, mořské plody 9. ARTESANÍA Na Yucatánu a v Chiapasu málokdy koupíte něco, co by bylo produktem pásové velkovýroby. Většina místních vyrábí určitý druh svého lokálního umění hezky postaru, rukama, na svých kolenou. Ať už se jedná o vyšívané blůzy, malovanou keramiku, kožené výrobky nebo vyřezávané dřevěné masky, bývá to precizní ruční práce, která zabrala klidně i celý den. Konkurence je však tvrdá, turisté nevděční a smlouvaví, takže nakonec svoje výrobky prodávají na trhu za pár pesos a jsou rádi, když se jim podaří přidat alespoň nějakou marži. 10. LIDÉ Mexičané jsou jeden z nejpřátelštějších národů, které jsem kdy poznala. Ačkoliv se zrovna netopí v blahobytu a zvlášť na vesnici často žijí v opravdu nuzných podmínkách, srší z nich radost, život. Málokdy si stěžují. Nemají problém se na vás jen tak usmát (zkuste to v Čechách). Jsou srdeční a ochotní. Samozřejmě velmi pomáhá, že mluvím španělsky. Bariéra mezi místním a turistou se tak částečně stírá. Jakmile jsem i v silně turistické oblasti začala mluvit "tou jejich", vždy pookřáli, uvolnili se a sami zavtipkovali, že pro anglicky mluvící mají jiné ceny. Každým dnem se ujišťuji v tom, že to, co mě na Mexiku baví vlastně úplně nejvíc, jsou sami Mexičané. 3 NEJHORŠÍ VĚCI Samozřejmě, že bych si mohla stěžovat na komáry, kteří mi během jediné procházky z večeře uštědřili 27 štípanců na kotnících (nekecám), nebo že na většině pláží brutálně foukalo, slunce moc svítilo a písek byl až podezřele bílý... Dělat to nebudu 😉 Ve skutečnosti jsme se měli vážně skvěle a vlastně nic strašného se nám nestalo. Kromě těchto tří věcí. POKUTA Policajtů se v Mexiku dost bojím. Slyšela jsem velmi děsivé historky a v Mexico City jsem ze sedadla spolujezdce viděla, jak se dává úplatek, a opravdu to není moc příjemné. Půjčit si auto, které je polepené nálepkami autopůjčovny, ve mně tak budilo velký respekt a bála jsem se, že pro muže zákona budeme vypaseným Oslíčkem otřes se. Ani jednou nás však nezastavili, takže jsem se samou radostí začala dva kilometry před cílem a konečným vrácením auta radostí cpát sušenkami. V tom Ondřej prudce brzdí a stáčí ke krajnici. S plnou pusou sušenek odpovídám "Buenos días" policistovi, který si to s plácačkou šine k nám. Na Ondřeje začne mávat tachometrem, a ten se na mě jen bezradně podívá, protože mu vůbec nerozumí. "Cože, tys jel 81 km/h na šedesátce?!" procedím mezi zuby, protože pořád mám ještě v puse ty sušenky. Vystoupíme z auta a celé divadlo může začít. Policista se ohání jakýmisi zákony a paragrafy a vypisuje nám pokutu na 2000 pesos, takže asi 2500 Kč. Prý to musíme zaplatit druhý den v Cancúnu a s jakoukoliv prodlevou nám budou naskakovat penále. Jenže nám letělo za pár hodin letadlo do Chiapasu a vracet jsme se měli až za týden. Policista "dobrák" se tak nabídl, ať mu dáme půlku a nechá nás jet.... Když si to teď promítám zpětně, ten litr si vydělal fakt snadno. Standardní úplatek jsou tak 200-300 pesos, jenže to v případě, že si je člověk jistý, že nic neprovedl. Díky naší spanilé jízdě tak alespoň budou moct děti toho policisty zajít třeba do Mc´Donaldu. RETARDÉRY Kdo nezažije, nepochopí. Retardér na silnici může být fajn věc, pokud zběsilého řidiče donutí zastavit třeba před přechodem pro chodce před mateřskou školou. Jenže v Mexiku je to evidentně oblíbený fetiš. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak mohou mít v malinkaté vesnici běžně 10-15 retardérů. Opravdu jsou coby deset metrů a občas se nějaký, nejlépe neoznačený a téměř neviditelný, objeví na rychlostní silnici, kde jedete třeba 100 km/h. Salto, které přes něj v takové rychlostí skočíte, fakt stojí za to. UTRŽENÁ RUKA (téměř) Musím všechno zažít, všechno zkusit. Jsem v tomto naprostý nenasyta. A někdy mi to nestačí jednou, ale chci to znovu a znovu. Takže se mi to občas pořádně vymstí. Jako při návštěvě už zmíněného, nádherného cenotu u Hacienda San Lorenzo Oxman. Naprosto mě nadchla houpačka z lana a už jsem se viděla, jak se na ní ladně zhoupnu jako Tarzan a elegantní piruetou skočím do vody. Poprvé jsem se neudržela a okamžitě spadla. Podruhé jsem se udržela sice déle, ale stejně vypadala, jako hruška, co padá ze stromu. No a potřetí to dopadlo takhle... Jen pro doplnění, tahle fotka je ze dne úrazu. Během dvou dnů ruka zcela zfialověla a nemohla jsem s ní pohnout, natož ji zvednout a vyfotit. I když v ní zatím neudržím nic těžšího než hrnek kafe nebo panáka tequily, bude dobrá! FOTKY: Ať neskončím tak negativně, tady je pár fotek. V telefonu jich mám asi 3000, tak tohle je opravdu jen úzký výběr. Dost z nich najdete i na Instagramu a Facebooku, kde už ale dalšími moc nechci spamovat a prudit. Zvlášť, když většina je #nofilter 😉 Holbox Houpačky jsou moje! Holiday essentials Chichen Itzá Vodopád Misol Ha Vodopád Chiflón Splněný sen Leguán. Jsou tu běžní jako u nás ještěrky. Palenque Tulum Lagunas de Montebello. Katedrála v Méridě. Imitace mayské míčové hry Pok Ta Pok na náměstí v Méridě. Křivá vesnička v parku Xenses. Optická iluze v parku Xenses. Jeskynní "tajný" cenote, který nám poradil místní Mexičan. Nade mnou visí stovky netopýrů. Jeden ze dvou cenotů Dos Ojos pod vodou. Cenote Hacienda San Lorenzo Oxmal podruhé. Krokodýl v Canyon Sumidero Adéla zezadu 😉 Holbox

Odjet do New Yorku bylo jedno z mých spontánních rozhodnutí. Stačil k tomu jeden večírek, jeden kousek „magického“ brownies a jedno kliknutí. Druhý den už jsem si kontrolovala, kam jsem si letenku vlastně booknula, na jaké jméno a na jaký rok. Do New Yorku? Pecka. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí za poslední dobu. Za pouhý týden jsem toho klasicky zažila (a i přežila) na tisíc věcí. Pro ty z vás, kteří se tam chystáte, jsem vybrala nejlepší věci, které jsem viděla a navštívila. A samozřejmě jsem neviděla a nenavštívila všechno z New Yorku. Pevný itinerář jsem neměla, všechno jsem googlila na poslední chvíli a aktivity plánovala tak nějak za pochodu podle doporučení kamarádů, kteří si New York zamilovali ještě přede mnou. Ale třeba vám následující tipy ulehčí plánování a ušetří čas, který můžete využít na objevování těch „vašich“ míst v New Yorku. Co je tak podle mě „must see in NYC“? 1. TIMES SQUARE V NYC jsem bydlela na Manhattanu kousíček od Times Square. Na ten pocit, když jsem se na něm ale poprvé ocitla, asi nezapomenu. Jen pro kontext – nejsem moc na velká města. Místo městských kolosů ze železa a betonu raději obdivuju vodopády a bažiny (teda pokud v tom kolosu není něco dobrého k snědku!), takže jsem návštěvu NYC brala trochu s rezervou. Po ustájení mého kufru jsme se šli projít po osvětleném a blikajícím Broadwayi. Povídáme, ale moc kolem sebe nekoukám, jet lag se po mně začíná plíživě sápat. Najednou se musím zastavit, něco mě zmáčkne jako rozinku. Neskutečný příval energie ve mně rozvibruje snad všechna nervová zakončení. Zastavím se, proberu se a koukám, že stojím na Times Square. Energie, vibrace tohoto místa… Nedá se to moc popsat. 2. TOP OF THE ROCK, ROCKEFELLER CENTER Třeba to bylo tím jet lagem nabývajícím na síle, ale podobný pocit jsem zažila o pár chvil později ještě na jednom místě. Podruhé se mi během dvou hodin v New Yorku podlomila kolena. Nastoupila jsem do superrychlého výtahu Rockefellerova centra (před kterým už mimochodem touhle dobou bylo legendární kluziště!), nechala se vystřelit nahoru a zůstala koukat s otevřenou pusu. Pohled na Manhattan při západu slunce určitě patří k mým top zážitkům z NYC. #nofilter 3. SOHO Jeden větrný den jsem si stihla projít několik úchvatných čtvrtí Manhattanu. Začala jsem krásnou procházkou po bývalých železničních kolejích High Line, došla do čtvrti Chelsea, kde jsem mrkla na Chelsea market s různými dobrotami a designovými věcmi, zamilovala se do umělecké čtvrti Soho, posléze jsem se ocitla v Little Italy a den zakončila v legendárním Chinatown u masových knedlíčků dim sum ve vyhlášeném Joy’s bistro. Každá čtvrť je neskutečně zajímavá a specifická. Ale i v tak tvrdé konkurenci pro mě stejně zvítězilo Soho. Na každém rohu je malá galerie, roztomilá kavárna nebo originální bistro. Jo a co je zásadní, mají tam moje nejvíc-nejlepší-nejoblíbenější francouzské makronky Ladurée. Chelsea 4. CENTRAL PARK Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, my si půjčili kola a jeli si projet kousek Central Parku. Naslouchali jsme hrajícím muzikantům, pokukovali po výtvorech umělců a bavili se u představení všelijakých kejklířů. V tomto parku se dá strávit celý den a nebudete se ani minutu nudit. Navíc je na něm nalepené obrovské Metropolitan Museum of Art, z jehož rozsáhlých sbírek vás budou jímat závratě. Umělecká přesycenost se dá celkem dobře vytrávit na přilehlé 5th Avenue s těmi nejluxusnějšími butiky. Projdete si jich několik (nutnou zastávkou je Tiffany & Co. a Victoria´s Secret) a následující týden budete o suché kůrce. (Ještě pořád se pak můžete zkusit ubytovat na cizí kartu v Hotel Plaza jako Kevin ze Sám doma. Je hned u Central Parku a holubí paní tam je beztak taky.) saxofonista v Central Parku 5. HARLEM Jedna ze syrovějších čtvrtí New Yorku. O to působivější. Večer to tu prý není úplně bezpečné, ale to budou povídat mně, která strávila půl roku v Mexiku, žejo 😊 K Harlemu neodmyslitelně patří ty nejlepší jazzové kluby, autentické bary s úžasnými koncerty i noční kluby. Ať už zde uvidíte jakékoliv živé vystoupení, téměř jistě vám spadne brada nad výkonem talentovaného umělce. 6. STATEN ISLAND FERRY Říká se, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. V drahém New Yorku to tak úplně pravda nebude. O to méně by člověk čekal, že kousek od světového finančního centra s legendární Wall Street bude jezdit zcela zdarma přívoz Staten Island Ferry, který se plaví kolem ikonické Sochy Svobody. U památníku 11. září pak můžete vylézt na mrakodrap One World, který stojí místo dvojčat. Já osobně si z něho teda užila nejvíc jen tu bleskovou jízdu výtahem s projekcí. Výhled je sice působivý, ale zážitku z Top of the Rock se nevyrovná. Za těch 35 dolarů jsem si radši měla dát další pastrami sendvič nebo ulovit hadřík od nějakého návrháře v obchoďáku Century 21. výhled ze Staten Island Ferry 7. BROOKLYN BRIDGE Na tomto mostě se stalo tolik osudových okamžiků v tolika filmech, že i když na něm budete jíst třeba jen čedarový popkorn, budete se cítit epicky. Tip: Sejděte z Brooklyn Bridge, projděte si klidnou čtvrť Brooklyn Heights a stylovou Dumbo a kochejte se pohledem na tyčící se Manhattan za řekou. FOTKY: Manhattan Bridge Brooklyn Bridge mrakodrap One World Manhattan na dlani pro porovnání: Výhled z One World... ...a výhled z Top od the Rock na Rockefellerově centru památník 9/11 hoši po šichtě na Times Square noční NYC legendární červený schody! a červená kostka Rockefeller Center už se bruslí! Strom ještě nebyl, ale kluziště jo Museum of Modern Art Trump Tower Broadway Lower Manhattan St. Patrick's Cathedral projet si Central Park na kole je skvělý nápad Chelsea High Line v Chelsea Chelsea v Little Italy s Audrey Hepburn Chinatown skvělé dim sum v Joy's bistro v Penn Street v Chinatown oni mě tu znají?! Brooklyn Bridge s Manhattanem happy girl ikona

„A proč tady nezůstaneš?” ptali se mě za poslední dobu stále častěji. Nezbylo mi, než pokrčit rameny a nepřesvědčivě odpovědět, že musím jet dál. Ve skutečnosti se mi Kostariku vůbec opustit nechtělo. Když jsem odjížděla z karibského Puerta Vieja k pacifickému pobřeží, pochybovala jsem, že mi tahle země může nabídnout ještě něco lepšího. Zvlášť když nás s Evitou hned v San José okradl taxikář, který nám kecal ohledně stávky autobusů, aby si vydělal pár drobných navíc. Snad mu k něčemu budou, až přijde do pekla. Manuel Antonio Vyhlášený národní park Manuel Antonio nás taky tolik nenadchnul. Lenochody, opice, barevné ptáky, ještěrky a další zvířata jsme už dávno viděly v Puertu Vieju přímo v hostelu, kde jsme pracovaly. Jen s rozdílem, že se tam zvířata chodila z džungle dívat na nás a neplatila za to vstup, jako my tady. Uvita Pak se ale Kostarika zase začala snažit. V Uvitě jsme bydlely v krásném hostelu v džungli s nádhernou terasou, kde se jóga cvičila skoro sama. Pod námi plaval v jezírku kajman, nad námi se v korunách stromů houpaly opice, na vodopády se dalo dojít bosky asi za 2 minuty. Pořád nechápu, proč bylo na Bookingu tohle ubytování jako to nejlevnější, když i ta matrace byla krásně tvrdá, jak to mám ráda. Jacó V Uvitě jsme to na pláž nestihly. Evity kamarádi nám nabídli odvoz do města Jacó, a ačkoliv jsme ho v plánu neměly, bylo po cestě a svezení autem se při cestování nikdy, ale nikdy neodmítá. Jacó sice pláž mělo, ale nic co by mohlo konkurovat Puertu Vieju... jo, to místo nám začalo být prokletím. Chtě nechtě jsme si musely přiznat, že nic nebude jako Puerto Viejo. A přestat všechno s ním srovnávat. Tam alespoň nebylo ovoce Noni fruit, které jsem v Jacó vyzkoušela. Prý je to superfood, ale mně to přišlo spíš superhnusný. Chutná to a smrdí to jako prošlá niva s lehce hořkým nádechem. Puntarenas Je kolem sedmé večer a s Evou sedíme na patníku zaplivaného chodníku v ne příliš malebném městě Puntarenas. Pijeme pivo, jíme chipsy a vyhlížíme autobus do přístavu. Už teď nám je jasné, že jsme v pěkné bryndě. Potřebujeme se dostat do vesnice Montezuma, jenže jakmile nás v deset večer nechá přívoz na břehu, do vesnice nepojede žádný bus. Do přístavu se dostáváme za tmy. Není na co čekat. Ještě než vyplujeme, začínám vydírat jediný kostarický pár, který s námi bude sdílet palubu. Buď se k nim vetřeme do auta, nebo si budeme muset nasednout k jednomu z těch strašidelných řidičů kamionů a - bůh nás ochraňuj. Máme štěstí. Tlaku podléhají a s velkou zajížďkou nás zavezou až přímo před náš hostel. Montezuma Probouzíme se v pokojíčku pro panenky. Na zdech je pastelová zelená barva, do obličeje nám fouká růžový větrák a na malinkatých oknech jsou pověšené záclonky. Odhrnu je a vidím palmy, banánovníky a moře, ze kterého jako špendlíkové hlavičky trčí stěžně lodí. Rybáři se vrací z nočního lovu. Pár dní jen tak lenošíme. Půjčuju si surf, za který mě nakonec nenechají ani zaplatit, protože prý “pura vida”, skáčeme z vodopádů, děláme si obrovské snídaně a pijeme spoustu kafe. Lokálové to skáčou ze shora z 25 metrů. Máme se skoro stejně dobře jako v... Evita to stejně nakonec vzdává. Mávám jí do autobusu, ve kterém se vrací do Puerta Vieja. Mně se najednou vlastně nikam nechce. Domlouvám si na týden práci v hostelu výměnou za postel a snídani. Na recepci si hraju na ukulele, po “práci” jedu s místníma klukama rybařit nebo jdu na pláž, kde večer rozděláme oheň a zíráme do něj až do noci. Před... ...Po. A pak mi došlo že ji mám i zabít, vykuchat a sníst. Když nemáš gril, dej tam kryt od větráku. Santa Teresa Pokud začneš surfovat v Karibiku, v Pacifiku polezeš z vody vysmátá, říkali mi. Po Montezuma jsem se přesunula do městečka Santa Teresa, které je vyhlášenou surfařskou destinací. S velkým očekáváním a nabuzeným sebevědomím jsem si tak půjčila na tři dny prkno a... to samé odpoledne ho šla vyměnit za větší. Ve vodě jsem se smála leda tak sama sobě. S větším a stabilnějším prknem mi to už šlo mnohem líp. Každá sjetá vlna mě donutila počkat si na další takovou, ačkoliv jsem mezitím spadla třeba desetkát. Takhle nějak vzniká závislost, myslím. Nemůžu říct, že by mě nevarovali. Ale to tady dělají vždycky. Třeba mi říkali, že nemůžu spát v hamace na pláži, protože to je nebezpečné. Spala jsem na ní dvě noci a spala bych tam dál, kdyby na mě druhou noc někdo nezavolal policii, a ta mě nepřišla vzbudit a vyhodit. Čerstvý vzduch, hvězdy nad hlavou a šumění moře se mi vyměnit za smradlavý hostel ale jen tak nechtělo. Policajti si nakonec jen poznačili moje jméno a datum narození s tím, že až mě tam prý zabijou jako jednu holku před pár měsíci, tak ať můžou prokázat, že mě varovali. Probuzení v hamace. Odřený břicho ze surfu namazaný dětským krémem na opruzeniny. . . . Varovali mě taky, ať nejezdím do Nikaraguy. Sedím na terase v jedné nikaragujské vesnici a přemýšlím, jestli bych se těmi varováními přece jen neměla začít řídit. Jsem přejedená výborným jídlem za pár korun, je mi horko, protože slunce nějak moc svítí a zítra jedu zase surfovat, takže si opět odřu břicho. Ne, neměla jsem sem jezdit.

Chuť chile. Tacos. Muzika, všude. Nádherná příroda. Usměvavé tváře. Tequila. A mezcal. Hodně mezcalu. “¡No mames, wey!” Po dvou letech jsem se do Mexika vrátila a bylo to jako přijet domů. Známá místa, známé chutě, známý slovník... a hlavně známé tváře! Setkala jsem se s lidmi, se kterými jsem se před dvěma lety se smutkem loučila a neurčitě jim slibovala, že se určitě znovu uvidíme. A svůj slib dodržela. Na která místa jsem se vrátila a která nová objevila? Mazunte Před dvěma lety jsem se tu naučila pít tequilu ze šnorchlu a litrové mojito za 70 pesos. Dříve divokou, teď poklidnou vesničku u Pacifiku s hippie atmosférou jsem si zamilovala. Stejně jako mě její komáři, ve kterých teď koluje česká krev. Západ slunce na Punta Cometa Potkala jsem trojici izraelských kluků a sdíleli jsme spolu líné chvíle na slunci s lahví piva v ruce. Škoda jen, že jsem v ní neudržela i svůj telefon a zapomněla ho v restauraci na pláži San Augustinillo. Dokud věci neztratím, tak se o ně nestarám. Měla jsem ale více štěstí než rozumu a pozornosti. Pozdě v noci jsem se na zavřenou restauraci dobouchala, majitelka mi telefon předala a já ji samou radostí zulíbala. Vypadala, že si ztráty a nálezy příště rozmyslí. Mezcal, sůl z červů a pomeranč jako pozornost podniku na pláži Playa Mermejita. Tuhle pozornost, opečené mravence chicatana, si mohl majitel už odpustit. Bez toho mezcalu předtím bych to nedala. Ale bylo to dobrý! Puerto Escondido Před pěti měsíci mi dva Brňáci, se kterými jsem strávila noc v panamské džungli, vyprávěli o Puertu Escondidu s láskou a steskem. Básnili nejen o velkých vlnách, o restauraci Bunker s nejlepšími sashimi z čerstvého tuňáka, ale hlavně o hostelu Puerto Dreams, kde našli sobě podobné blázny, jen v mexickém provedení. Chybí Carlito, Edher, Johny, Terco, Ismael a další! Celý tým skvělých kluků mě vzal hned mezi sebe jako starou známou jen proto, že jsem před pár měsíci kdesi v Panamě potkala jejich kamarády. Adelita u pláže Carizanillo. Chacahua Udělala jsem si výlet k laguně Chacahua a k mému překvapení u ní byla i nádherná, téměř liduprázdná pláž. Místní restaurace nechávají baťůřkáře zadarmo přespat v hamakách nebo ve stanu jen s podmínkou, že u nich budou jíst. Já si svou hamaku pověsila u paní Luisy, která dělala nejlepší tlayudy široko daleko. Takovou si jednou taky sjedu. Nejlepší kino nad restaurací, kde jsem přespávala. Původně jsem chtěla v Chacahue zůstat dva dny. Nakonec jsem se tam zasekla na pět. Internet tam skoro nebyl a stejně bych na něj neměla čas. Kromě surfování a jógy jsem jen celé dny zírala na oceán, hodně spala a nechávala se žrát od komárů. Jak mně bylo hezky! Na pár dní jsem se vrátila do Puerta Escondida, kde jsem se setkala se svou Terezkou. Moravačka, která nepije, koštuje. Při západu slunce myslí na flákotu masa. Vděčím jí za mnohé, ale zejména za to, že mi před dvěma lety dohodila mexickou rodinu, u které jsem strávila nádherný půl rok. Sama Terezka se v Mexiku i do Mexika zamilovala a už tady zůstala. Možná bude i Trash Hero México! Ožehnuté od sluníčka jsme si zašly na legendární Pepe’s Tacos. Šílený Pepe se zná s kuchařkou Kamu a hned druhý den nás svoje vyhlášené tacos s rybou obalenou v kokosu osobně učil dělat. Údajně tajnou recepturu nám prozradil po jednom mojitu a mangové margaritě, ale bylo to draze vykoupené. Tři hodiny jsme musely poslouchat, že Země je placatá a ovládají nás mimozemšťani. Málem jsem si podřezala zápěstí. Čerstvá ryba se obalí v mouce, namočí do speciální omáčky podle tajné receptury, obalí v kokosu a usmaží. Pepe je trochu blázen, ale jeho tacos jsou fantastický. Zpátky v betonové džungli Mám sucho v puse, škrábe mě v krku. Kůži na celém těle mám nepříjemně napnutou, motá se mi hlava. Na hrudi mám stísněný pocit a to nejen proto, že se mi strašně špatně dýchá. Jak jsem tu mohla přežít půl roku? Přijet po 5 měsících v přírodě do Mexico City byl docela drsný šok. V kontaminovaném městě ve 2000 metrech nad mořem jsem musela opět zaktivovat hybernujíci receptory strachu, opatrnosti, nedůvěřivosti, neustálé pozornosti. Šedý opar nejsou mraky, ale smog. Od toho, abych se náhlým přívalem úzkosti nezačala kymácet zepředu dozadu, mě zachraňovali kamarádi, se kterými jsme dva roky čekali na shledání. S Moni jsme zavzpomínaly na hodiny francouzštiny, s Karen a Edgarem jsme zašli na naše milované sushi a tancovat salsu, Terezka mě protáhla po české ambasádě, s blázny z ipumas jsem oprášila “perreo” na reggeaton party... Nejvíc jsem se ale těšila na víkend s mexickou rodinou. Bylo to jako přijet domů. Mexická maminka Martha se o mě zase s láskou starala, babičky vtipkovaly, pes mě po paměti očuchával, všichni mě objímali, olíbávali... Moje mexická láska, tříletý Sebastian, si mě sice už nepamatoval, ale jeho nový sourozenec Oliver na mě koukal velkýma očima jako on tehdá. S rodinkou po nedělní snídani. Mexiko si mě zase získalo a opět jsem si slíbila, že brzy budu zpět. Snad.

Nemusela jsem letět tři dny. 12 000 kilometrů. Mohla jsem jet třeba do Řecka. Na týden. Vyfotit pár hezkých fotek, dát k nim hashtag #paradise a poslat pohled mámě. Mohla jsem v klidu napsat druhou diplomku . A neriskovat, že ji takhle zcela určitě nestihnu. Nemusela jsem plánovat práci skoro na měsíc dopředu a málem se z toho zbláznit. Nemusela jsem si koupit letenku jen kvůli jediný větě: „nic krásnějšího na světě neuvidíš.“ Mohla jsem si o tom aspoň něco vygooglit. Mohla jsem to říct rodině dřív než pár hodin před odletem. Nemusela jsem být tři týdny offline a nevědět, co je za datum, den a čas. Mohla jsem si sbalit náhradní kontaktní čočky pro případ, že mi je Kuba vyhodí . Nemusela jsem zadržet dech na 4 minuty . Nemusela jsem se potápět do 20 metrů . Když se hloubky, vody a nejvíc tý mořský vlastně bojim. A ještě k tomu jen na jeden nádech. Nemusela jsem ze dna vylovit těch deset lahví vodky. Mohla jsem mít rozlučku bez alkoholu. Nemusela jsem vyřvávat Nandej mi ho hlavy svý brouky a rozedrat si prsty o struny ukulele . Mohla jsem si namazat nos. Nemusela jsem spadnout z hamaky. Na hlavu. Mohlo mě trápit trochu déle, že mi ukradli přes 7 tisíc. A nezapomenut na to asi za 10 minut. Nemusela jsem pod vodou vyjeknout radostí , když jsme se společně se želvou plavaly nadechnout na hladinu a znovu se pak potopily. Nemusela jsem šišlat na žraločí miminka. Nemusela jsem vstávat před šestou na východ slunce. Mohla jsem zavřít pusu při západu slunce. A nebýt z toho tak paf. Nemusela jsem jet pravděpodobně na nejhezčí místo na planetě. Kam mám sakra jet teď? PS: Mohla jsem víc fotit. A fotky pak upravit, vytáhnout kontrasty, poladit stíny... Bohužel jsou všechny #nofilter.

Jedu nacpaným autobusem z letiště. Jsem jediná, kdo má světlou pleť a ještě světlejší vlasy. Všichni na mě zírají. Uprostřed tlačenice stojí útlá žena, která nad hlavami ostatních mává biblí a křičí, že “poslední soud bude brzy”. Tedy až potom, co přijde Ježíš. Vydrží to 45 minut v kuse. Usmívám se. Jsem ulepená, nevyspalá, hladová a šťastná. Fakt jsem to udělala. Adéla odjela. Ahoj Panamo! Nenavštívila jsem zdaleka všechno, co Panama nabízí. Dopředu jsem si zarezervovala jen první dvě noci a žádný další plán jsem neměla. Nestudovala jsem dopředu průvodce (i když mi několik měsíců ležel doma), nevytvářela jsem si itinerář ani časový harmonogram. Kam mě tedy toulavý boty zavedly? PANAMA CITY Město, které vypadá, že se někdo rozhodl uprostřed džungle postavit mrakodrapy. Z dálky působí luxusně, až americky nablýskaně. Zevnitř je to nablýskaná bída. Už první den si ale vůči Panamě dělám pořádný dluh. Psala jsem o tom na FB TADY . Slavný Panamský průplav jsem sice neviděla, ale další zážitky mi jej, troufám si říct, bohatě vynahradily. V hlavním městě jsem strávila pár dní. Můžu doporučit hostel Mamallena (cca $12/noc/dorm). Tomu, kdo obratně dokáže zacházet s poškrábanou pánví, nabízí DIY palačinky k snídani. Kafe celý den. Spala jsem tam dvě noci. Třetí jsem si jaksi zapomněla booknout a neplánovaně spala v džungli v Parque Natural Metropolitano. O tom jsem psala zase TADY . Park je nádherný samozřejmě hlavně ve dne (vstup asi $5), určitě stojí za návštěvu a dobře poslouží k prvnímu seznámení se s džunglí. Žádný turista nevynechá z Panama City čtvrť Casco Viejo s krásnými koloniálními domy, dobrými restauracemi a happy hours. Je to pozlátko hlavního města, ale má příjemnou dovolenkovou atmosféru. Na každém rohu jsou policajti a svoji kasičku, kam turisté ochotně sypají peníze, bedlivě hlídají. Mořské plody, ryba a typické ceviche jsou výsadou Mercado de Mariscos. Podle pachu jej lze najít celkem snadno. Stará část Panamy neboli Panama Vieja za to tolik nestojí. Ruiny 1500 let starých domů ohromí jen toho, kdo má opravdu bujnou fantazii. EL VALLE DE ANTÓN Z městské džungle jsem chtěla co nejdřív prchnout do přírody. Zeleň, čerstvý vzduch, vodopády. Jo, přesně to potřebuju. A přesně to jsem našla za pouhé 2,5 hodiny autobusem z Panama City ve městečku El Valle de Antón. Městečko leží uprostřed kráteru. Doslova. Před já-nevím-kolika-lety tady byl vulkán, který po čase vybouchl. Z krajiny udělal krásný ďolíček, ve kterém si jednoho dne někdo postavil domeček… Chtěla bych potkat toho blázna, kdo si řekl: “Pojďme postavit město uvnitř sopky.” Nakonec to nebyl tak úplně špatný nápad. Ze země tečou termální prameny, jejich účinky si můžete vyzkoušet v Pozos Termales (vstup asi $5). Jen co jsem si napatlala na obličej léčivé bahno, slyším češtinu. Zase. To není možný! Kolem dokola jsou nádherné hory. Nejpopulárnější výšlap je na India Dormida. Název v překladu znamená Spící Indiánka. Alespoň tu má připomínat zvlněný horský hřeben. Trek trvá 2-3 hodiny a po cestě jsou nádherné vodopády uprostřed džungle. Plavky s sebou! Bez předchozí rezervace jsem se ubytovala v La Casa de Juan, barevném hostelu s velkou zahradou a kulečníkovým stolem. Tedy ubytovala… do kouta jsem si hodila batoh a natáhla si hamaku mezi dva stromy. Ačkoliv v noci bylo trochu chladno a foukal silný vítr, bylo to úplně v pohodě a cítila jsem se jako housenka v kokonu. Nedá se říct, že bych ráno vyletěla jako motýl, ale spaní na čerstvém vzduchu má něco do sebe. Po výstupu na India Dormida navrhla Sol, mladá ztřeštěná domácí hostelu, že se půjdem podívat na západ slunce (mimochodem Sol znamená ve španělštině slunce). Prý si klidně můžu vzít žabky. Ještě že jsem ji neposlechla! Byl to hike na další 3 hodiny na vrchol hory Cerro Cara Iguana. Západ slunce jsme téměř nestihli, málem nás to odfouklo dolů, ale výhled byl nádherný. A cesta ve tmě zpět dobrodružná. PLAYA VENAO Po šesti hodinách lezení po horách v jeden den jsem usoudila, že můj zadek je připravený na pláž. Z El Valle jsem nasedla na autobus do Las Tablas. Z Las Tablas do Chitré. Z Chitré do Pedasí. Z Pedasí do Venao... 100 kilometrů jsem jela 10 hodin. Ale vyplatilo se! Dlouhá a liduprázdná pláž Playa Venao leží na pacifickém pobřeží a je rájem pro začínající surfaře. Pro nesurfující, mezi které se zatím stále řadím, je chillíček nevyhnutelný, protože nic jiného se vlastně dělat ani nedá. Nejbližší (a předražený) obchod je kilometry vzdálený, stejně tak restaurace a bary. Když hrozilo, že budu v hostelu Cove Venao přežívat jen na svých ovesných vločkách dovezených z Česka, zachránila mě ta trojice českých mušketýrů, kterou jsem potkala už v El Valle. Pozvali mě na svoje těstoviny, já na oplátku vytáhla bezednou flašku slivovice. Nakonec to byly příjemné dva dny nicnedělání, houpání se v hamace, jógy na pláži a spontánních ukulele-kytary-příčné flétny jamů. (Samým chillíčkem jsem ani nestihla fotit. Blbý.) BOQUETE Se svou svatou trojicí jsem se ještě svezla do horské oblasti Boquete. Šest hodin v autě byly daleko příjemnější než tři dny, které bych jinak strávila v autobuse. Mám zkušenost, že čím dál od domoviny potkáš krajiny, tím větší jackpot. Od teď se jim ale musím už vyhýbat. Za prvé alkohol mizí tak nějak rychleji a za druhé se zcela rozvrací zažitý stereotyp, že Češi jsou nevychovaní balíci, co cestují jen do Chorvatska s řízkem v alobalu. A to přece nemůžu dopustit. Boquete jsem si zamilovala. Horské městečko je hlavním centrem pěstování kávy a základním táborem pro pěší túry. Myslela jsem si, že tam zůstanu tak dva dny, nakonec jsem tam strávila týden. Každý den jsem chodila po horách, s otevřenou pusou zírala do zelené džungle halící se do mlžných mraků, hlava se mi motala z nadmořské výšky, zdravila jsem ženy oblečené do tradičních barevných šatů, koupala se ve vodopádech, bavila se s prodavači na trhu… Večer jsem padala do postele vysílená, ale šťastná. Stihla jsem téměř všechny túry, které se v Boquete dají vyšlápnout. Las Cascadas Perdidas je jednoduchý, dobře značený hike na 2 hodiny ke třem krásným vodopádům. Platí se vstup $7, ale stojí to za to. Seberte odvahu a vlezte do třetího, nejvýš položeného vodopádu. Ledová voda bodá do těla jako jehličky, což za chvíli přejde a přichází čirá radost! Legendární hike je na Volcán Barú. K sopce se nechejte dovézt v 11 večer autobusem (třeba z hostelu Mamallena), vybavte se dostatečným množstvím vody, čelovkou (!), něčím malým k snědku a teplým spodním prádlem (noci jsou chladné). Nahoru se jde 5-6 hodin a k vrcholu dorazíte zrovna na východ slunce. Lepší je nechvátat, jinak budete nahoře čekat dvě hodiny v -2 stupních Celsia jako já (holt dlouhý nohy no!). To, co se pak děje při východu slunce, však strčí do kapsy únavu, bolavé nohy, zimu i závratě z 3 475 metrů nad mořem. Někdo na sopku vyráží už odpoledne, pod vrcholem kempuje a vychutná si tak západ i východ slunce. Já už bych víc krásy asi nesnesla. O svém nočním výšlapu na Barunku jsem psala TADY . Na El Pianista Trail se doporučuje buď vůbec nejít, nebo si s sebou zaplatit průvodce. Před pěti lety se zde ztratily dvě mladé Holanďanky. Po pár týdnech se našla jen bota jedné z nich. S kusem nohy. Za dalších několik týdnů mobil s marnými pokusy o tísňové volání. Jejich smrt je zahalená děsivým tajemstvím. Já se ale po Volcánu Barú cítila jak mistr světa amoleta. O tom, jak jsem se tam ztratila a málem zabila, jsem psala TADY . Pipeline Trail je krásná, asi šesti kilometrová procházka téměř po rovince. Cestou se vám nad hlavou budou houpat roztomilé černé opičky, potkáte impozantní strom starý přes 1000 let a dojdete k vodopádu, který se tříští do malých kapek a připomíná obří přírodní sprchu. Příjemné zakončení mého dobrodružství v horách. BOCAS DEL TORO Asi nejznámější oblast Panamy hned po průplavu. Karibské souostroví Bocas del Toro vynechá málokterý turista. Což je znát i z přístupu místních lidí, zejména na hlavním ostrově Isla Colón. Tolik se neusmívají, nezdraví a jsou jaksi stažení do sebe. Není se čemu divit. Stojí tu jeden hostel vedle druhého, restaurace vedle baru, půjčovna surfů vedle půjčovny kol… Ostrov ožívá hlavně večer, kdy se surfaři vrací z Playa Bluff a turisté spálení do ruda z celodenních tours. Kdo už má dost nekonečné párty, kdy Filthy Friday střídá Dirty Saturday, prchá na okolní ostrůvky. Nejblíž je Isla Carenero, jehož pláž byla pro mě jedno velké zklamání a voda připomínala dětské brouzdaliště. Isla Zapatillas byla jednou ze zastávek celodenního výletu, který (ani nevím proč) mi kluk v hostelu dal za poloviční cenu. Na mini ostrůvku jsme strávili dvě hodiny, a kdybych z toho celou hodinu nesbírala odpadky po turistech, určitě by se mi tam líbilo. ISLA BASTIMENTOS Nejdéle jsem byla na Isla Bastimentos. Samozřejmě jsem si o ostrově předem vůbec nic nezjistila, takže jen co jsem se vydrápala se svou batožinou a ukulele na molo, lehce mě překvapilo, že tu žijí samí černoši, mluví zvláštním jazykem guari-guari, není tu voda a je tu dost draho. Později jsem se dozvěděla, že to jsou potomci Jamajčanů a obyvatelů Malých Antil a jejich prapodivný jazyk je kreolská směsice angličtiny a španělštiny. Zvláštní afro-karibskou komunitu doplňuje ještě etnikum Ngöbe-Buglé, které žije izolovaně na druhém konci ostrova. No, na první dobrou místňáci přátelští zrovna moc nejsou. Oční kontakt nenavazují, tváří se nevrle a mezi sebou se baví stylem, že by se jeden vsadil, že si brzo dají pěstí. A turisty, zvláště turistky, rádi provokují nejapnými poznámkami. Celkem rychle mi došlo, že mám dvě možnosti. Buď se můžu ustrašeně schovávat v hostelu a kolem posedávajících skupinek se snažit vždy co nejrychleji proplout, nebo se s nimi pokusím nějak skamarádit. Začala jsem se tak na ně usmívat, zdravit je španělsky a poznámky brát s humorem. Zafungovalo to. Sundali svou drsnou masku a začali si se mnou normálně povídat. Jeden večer přišla i místní legenda Calypso Joe s kytarou a hrál mi písničky na přání. Bavila jsem se nad pohledy turistů prchajících z restaurace do svých hostelů, ve kterých se mísil děs i úžas. K vyhlášené pláži Playa Wizzard jsem se dostala až druhý den, ten první jsem se jak si zasekla ve skvělé kavárně uprostřed džungle Up in the Hill. Psala jsem o tom TADY. Z pláže jsem to střihla rovnou ke slavné Red Frog Beach, kde by měly být malé červené žabičky. Byly tam jen staré ropuchy, co posedávaly na plážovém baru a pily pivo. Potkala jsem skupinku lidí ze svého hostelu a mrkli jsme se i na Turtle Beach (bez želv) a Polo Beach, kde jsem si od obrovského černocha s mačetou nechala propíchnout kokos, co jsem cestou našla. Jeden den jsem si udělala výlet i na protější ostrov Isla Solarte k pláži Hospital Point, kde mělo být pěkné šnorchlování. Sice jsem viděla krásného, velkého humra a on zas viděl mě, ale od potápění na Raja Ampat už šnorchlování nikdy nebude jako dřív… . . . Sedím na pestrobarevné terase hostelu. Slunce si po ranním dešti snaží rozrazit cestu skrze mraky a ptáci v džungli si opět začínají hlasitě skákat do řeči. Moře jemně pobublává. Téměř měsíc v Panamě strašně rychle utekl a zbývá mi už jen pár dní, než nechám Kostariku, ať se mi předvede v celé své kráse. Nezávidím jí to. Panama nastavila laťku vysoko! Must know: • Lidé v Panamě jsou úžasní. Neuvěřitelně milí, přátelští. Zdraví na ulici, usmívají se a stydlivě klopí oči. Ochotně poradí a pomůžou. • V celé Panamě (kromě ostrovů Bocas del Toro) je voda z kohoutku pitná a jídlo na ulici bezpečné. A hlavně výborné! • Když jsme u té bezpečnosti…V Panamě jsem se cítila naprosto v pohodě. Největší strach jsem si nahnala sama sobě během El Pianista Trail. Policisté bývají k turistům skoro přecitlivělí a upozorňují je, ať nikde nechodí sami, na všechno si berou průvodce, nenosí s sebou moc peněz apod., a to i přesto, že se v daném místě krádež nestala několik let. Samozřejmě je dobrá obezřetnost, ale raději jsem se několikrát ptala přímo místních a podle jejich rad se řídila. Pokud mi oni řekli, že je to v pohodě, strach jsem neměla. V opačném případě jsem tam radši nelezla. • Autobusy fungují dobře, většinou se stačí postavit jen na kraj silnice a mávnout si na ten, který má na předním skle napsanou kýženou lokalitu. Platí se až při výstupu. Ve všech autobusech vyřvává reggaeton a romantické písně o nešťastné lásce.

Šutry. Poušť. Šutry. Poušť. První dojem z Jordánska nebyl zrovna rozmanitý. Ono se není ani čemu divit, když jsme si o něm předem nic nezjišťovali a ve stylu „co nevím, toho se nebojím“ tvrdošíjně odmítali číst zprávy o nedalekém izraelsko-palestinském konfliktu. Šanci vycestovat v temných dobách korony jsme chtěli proměnit stůj co stůj. Rakety k nám naštěstí nedoletěly a my si mohli Jordánsko užít… a poslední dny i přežít (o tom později). Kamenitá, vyprahlá země Blízkého východu mi však i po týdnu jejího poznávání připadala nedostižně vzdálená. Cizí. Těžko pochopitelná. A to i přesto, že má několik dechberoucích míst, které by určitě byly na mém bucket listu, kdybych nějaký měla. Cesta bez plánu se mi i tehdy vyplatila. Tedy nám. Velkou zásluhu na tom má totiž můj parťák do světa a myslím, že i do života. Jinak by mě přece už dávno prodal za velblouda. Ammán „You go here, after here!“ přikazuje nám po příletu do hlavního města hotelový recepční Baba s prstem zabořeným do nečitelné mapy. Nepřipouští argumenty. „Ok,“ odpovídáme poslušně. Tušíme, že v metropoli, kde žije skoro polovina obyvatel celého Jordánska, stejně nic lepšího nenajdeme. Podle pokynů se jdeme navečeřet do restaurace Hashem a jsem nadšená. Za pár korun se nám stůl prostřený tenkým igelitem prohýbá pod miskami humusu, falafelu, zeleniny, pita chlebu… mňam! „Tohle bych mohla jíst pořád,“ rozplývám se netušíc, že jsem nás tím proklela a humus budeme od té chvíle jíst k snídani, k obědu i k večeři. Následující ráno se vyškrábeme na Citadelu ke zborcenému chrámu, odkud máme chudobu města jako na dlani, navštívíme Římské divadlo i vyhlášenou pekárnu, kde nám na tácek naloží instantní cukrovku v podobě několika desítek gramů baklavy. Jednou umřeme tlustý, ale šťastný. Citadela v Ammánu Roman v Roman Theatre v Ammánu Místní nakupují baklavu ve velkém. Mají výhodu, že následky mohou dobře skrývat. Mrtvé moře Hromadná doprava v Jordánsku neexistuje, jak se brzy dozvídáme. Půjčení auta naštěstí nevychází draze a pranic nevadí, že ani jeden nemáme mezinárodní řidičák a Roman ten svůj nemá s sebou dokonce vůbec. Všechny policejní kontroly projedeme podle stejného scénáře: Roman policistu pozdraví zkomolenou arabštinou, já se vykloním a usměju, policista přivolá kolegy, všichni si mě přijdou prohlédnout, usmějí se a nechají nás projet se slovy: „Welcome to Jordan!“ Pozornost, kterou jako žena dostávám na ulici, ačkoliv chodím zahalená od krku až po kotníky, bych ráda oželela. Při policejních kontrolách se však hodí. Dorazíme do krásného hotelu u Mrtvého moře, kde je víc personálu jak hostů, a spěcháme do vody. Je to legrace. Patláme se údajně léčivým bahnem a v extrémně slané vodě se vznášíme jako bojky. „Jau. Sakra. Au!“ začneme oba sykat bolestí. Pálí to. Tam, kde nechcete, aby to pálilo. Kluky i holky. Prcháme z vody pod sprchu a... večer si čteme. Bahnem jsem omládla o několik set let a vrátila se do svého minulého života Amazonky. Osolený břeh Mrtvého moře vypadá jako okraj skleničky s Margaritou. Horké prameny Za kuckání našeho jednomotorového Peugeota vyjedeme strmými serpentinami na vrcholek jedné z mnoha okolních hor. Tato je ale zvláštní tím, že z ní tryskají horké termální prameny. Horké tak, že v nich neudržíte ani ruku. V zimě mají 40 °C, v létě přes 60 °C. Teď je léto. A koukáme, jak místní caparti ve vařící vodě vesele dovádějí, zatímco jejich tatínci spokojeně sedí pod vodopádem a nechávají si masírovat záda proudem vody. „To jsou blázni!“ kroutím hlavou nechápavě. A nejen z toho důvodu. Nikde nevidím žádné ženy. Pánové ale mojí přítomností v bikinách nevypadají nijak uraženi, naopak – smějí se a stále dokola opakují „Welcome to Jordan!“. Malé děti dovádějí ve vařicí vodě, jako kdyby to bylo brouzdaliště v aquaparku. Až po nějaké době zjišťujeme, že ženský vodopád je jinde. Muži do něj nesmějí. Roman mě pobízí, ať ho jdu vyzkoušet, třeba tam bude voda chladnější. Rozpačitě zacházím za bílou zeď, za níž jsou slyšet ženské hlasy a smích. Najednou nastane ticho. Všechny ženy, které sedí naňahňané v malé kašně pod ubohým potůčkem, se na mě otočí. Děti si přestanou hrát. Zbaběle se rychle klidím zpátky. Na doporučení jednoho z místních návštěvníků, který překvapivě umí česky a žije v Praze na Andělu (wtf), se vracíme k menšímu vodopádu, kde jsme sami. Přece odsud neodjedeme, aniž bychom do vody nestrčili ani prst! „Přijmi bolest, zhluboka dýchej...“ snažím se vzpomenout na všechny zenové poučky, když se centimetr po centimetru nořím do vody. Kůže pálí jako čert. Krev v žilách se přibližuje bodu varu. Mozek mi brzo začne pukat jako popkorn. Ale za pár minut jsem tam. Až po krk! Roman na mě nechápavě kouká a já si užívám pocit hrdosti z překonání sebe sama. Do chvíle, než do vody bez jakýchkoliv cavyků vstoupí nějaký Jordánec, bez mrknutí oka se ponoří, chvilku si ve vroucí vodě poplave a evidentně příjemně osvěžen zase jakoby nic vyleze. Jak to ti lidi dělají?! Dala jsem to. Ještě chvíli a uvařila bych se zaživa. Petra Jedním slovem nádhera. Skalní město Petra je jedním ze sedmi divů světa a troufám si říct, že oprávněně. Paláce vytesané do skály jsou impozantní a na prostranstvích, kde bývají velké turistické skupiny s průvodci a paraplíčky, jsme téměř sami. Nadšení jsou i místní prodejci - spolu s námi vidí po dlouhých měsících bez turismu i možné zisky. Své obchodní příležitosti rozhodně nechtějí promarnit a slétají se na nás ve velkých hejnech. V Petře strávíme asi pět hodin na přímém slunci, zdoláme 800 schodů tam a zpátky a celkově nachodíme skoro deset kilometrů. Doporučuji nedělat stejnou chybu. Zpětně by bylo lepší vyrazit velmi, velmi brzy ráno, nebo se nechat popovézt na konec trasy a ujít ji jen jednou cestou zpět. Ušetřili bychom si tím mnoho trápení. Kolem 800 schodů na přímém slunci k hlavnímu chrámu nám dalo poměrně zabrat. Ta námaha za to ale stála. Úžeh už ne. Aqaba Nejtěžší část výletu začíná po příjezdu na jih do přístavního města Aqaby. Romanovi je zle a jenom leží a naříká. Googlím příznaky úpalu a úžehu a odborně mu diagnostikuji pro jistotu oboje. Celý další den koukáme na filmy, až to nevydržím a zavelím, že prášek mu už musel zabrat a jde se na pláž. Roman se odevzdaně zvedá. Na pláži je to ale tragédie. Ženy sedí zahalené ve stínu, nebo si s dětmi hrají na břehu v burkinách. Je 40 stupňů, ale žádná z nich není ve vodě. Svléct se tu přede všemi do plavek se mi nechce, touha po zchlazení je ale větší a nechávám na sobě alespoň tričko. Podle zkoumavých desítek párů očí, upřených celou dobu na mě, soudím, že to nebyl dobrý nápad. Ženy v burkinách na břehu, muži s dětmi ve vodě. Když se pak později večer jdu sama projít po plážové promenádě, dopálím se úplně. Ačkoliv mám na sobě dlouhé, volné šaty v černé barvě s dlouhými rukávy, připadám si jako nahá. Muži mě už z dálky zrakem pronásledují, ženy si mě opovržlivě prohlíží, děti na mě zůstávají koukat s otevřenou pusou. Necítím v tom lichotivý obdiv či zájem, naopak spíš zděšení a nesouhlas. Nevím proč, za co, kvůli čemu. Začíná to být otravné... Kolemjdoucí vytřeštěně zírají, když mě vidí řídit auto, s Romanem si na veřejnosti nemůžeme dát ani malou pusu, v ohromném vedru musím být stále v dlouhém oblečení, a i přesto se většinu času se cítím méněcenně a nepatřičně... Snažím se místní kulturu pochopit, respektovat, neurážet. Ale něco dělám evidentně špatně. Alláh mě za moje nevědomé hříchy nicméně záhy trestá. Ještě ten večer se mi dělá špatně a ráno se probouzím slabá jako moucha. Už máme ale dohodnuté potápění k vrakům tanku, letadla a lodi, což mě přiměje se zvednout z postele, navléct se do neoprenu a na záda si dát kyslíkovou lahev. Ani jeden z vraků nepochází z nějakého válečného konfliktu, ale Jordánci je sem "narafičili" pro turisty. Zážitek pod vodou je skvělý, ačkoliv mě chvílemi mrzí, že si podvodní radovánky neužívám svobodně na jeden nádech… Moje tělo se ale místo do vody touží zanořit do postele. Odpoledne mi vyletí teplota strmě vzhůru a celá hořím. V noci ležím v koupelně a jsem na pokraji sil. Roman mi naštěstí ráno sežene nějaký supersilný americký ibagin a za pár hodin jsem schopná se sbalit a odjet z téhle díry. Na cestě z Aqaby. Konečně. Nechci vyznít, že se mi v Jordánsku nelíbilo. Je to bezesporu velmi zajímavá země s mnoha poklady hluboce ukrytými v poušti a jsem šťastná, že jsem mohla alespoň některé z nich objevit. Za ten největší však považuji to, že mám vedle sebe člověka, který tenhle svět objevuje se mnou.