Kdo hledá, ten najde

„A kde to vlastně je?“ slýchali jsme s kamarády vždy, když jsme s pohnutím v hlase vyslovili dvě slova. Raja Ampat. Pokaždé to znělo skoro jako zaklínadlo. Kouzlo. A ono možná právem. Na Raje člověk, jak mávnutím palmového listu, zapomene na čas, datum, stres, boty i nosit spodní prádlo. Slovo „ráj“ není v Raja Ampat beztak náhodou. Krásnější místo na planetě nenajdete. A jestli jo, dejte mi vědět. A kdeže to teda je? Souostroví Raja Ampat je součástí provincie Západní Papua, která leží v nejvýchodnější části Indonésie. Z Čech se sem letí tři dny, 12 000 kilometrů. Ano, je to daleko. Ale to, co se zde nachází, neuvidíte nikde jinde na světě. Raja totiž leží uprostřed tzv. korálového trojúhelníku, což je oblast v jihovýchodní Asii s největší podmořskou biodiverzitou na planetě. To znamená, že většinu živočichů, co jsou doma pod vodou, můžete vidět zrovna tady. Žijí zde tři čtvrtiny všech známých korálů, přes tři tisíce druhů ryb, žraloků, rejnoků, želv a bezpočet dalších živočichů. Prostě Avatar pod vodou. Při první návštěvě jsem vykřikovala do šnorchlu nadšením. Teď jsem se už jen smála. Ze všeho nejvíc jsem se ale těšila na měsíc strávený s partou buzerantů, jak se láskyplně oslovujem s touhle bandou. I když s nima je jedno, kde jsem, tak příslib těch nekrásnějších kulis na světě pro naše blbiny zněl více než dobře. A možná i díky těmto kulisám jsme veškeré fuck-upy, které nás potkaly, brali s naprostým klidem a věcným konstatováním „to je prostě Papua“. Ztraceni uprostřed oceánu První přišel hned po příletu do Sorongu, odkud jsme měli jet naší pronajatou lodičkou na ostrov Misool. Sorong je poslední civilizace, kde si můžeme vybrat peníze, zařídit simkarty a nakoupit pár drobností jako bednu whisky, několik kartonů cigaret, colu a olej do lodi. Každý tento úkol je bojovka na pár hodin, takže do přístavu se dostaneme až k pozdnímu odpoledni. „Musíme počkat, v tomhle na moře nemůžeme,“ ukazuje na temná mračna náš kamarád Papuánec Peter, se kterým jsme se tady seznámili před čtyřmi lety. Vyklubal se z něj fajn týpek, co s námi plánuje strávit další týdny. Přichází strašný slejvák. Otevíráme tak první lahev whisky a ladíme ukulele. Když déšť trochu ustane, rozhodneme se vyrazit. Z toho, co následovalo poté, možná jednou napíšu knížku. Na Misool máme přijet zhruba za pět hodin. Cesta je náročná, na vlnách to strašně houpe a já půlku cesty prozvracím s hlavou vykloněnou z lodi. Do toho se opije půlka posádky včetně Papuánců, kteří se mají o nás starat. „Za hodinku tam jsme,“ někdo zahlásí a všem se nám uleví. Jeden Papuánec se totiž právě málem porval s druhým, běhal s nožem po lodi a teď se svlíká donaha. Navíc už je asi devět večer, všude je tma a na lodi nám nefungují světla. Za další dvě hodiny motory konečně zhasnou, ale kapitán nevypadá zrovna nadšeně. Při pohledu do mapy pochopíme proč. Od ostrova Misool jsme asi tři hodiny lodí. Od chvíle, kdy jsme se naposledy dívali do mapy, jsme se nějakým záhadným způsobem otočili a jeli přesně na druhou stranu. Tedy tam, odkud jsme vyjížděli. „Sorry, kapitánovi se vybil mobil a neměl tak GPS,“ vysvětluje nám Peter, který se zrovna probudil. Po několikadenním cestování a dlouhé plavbě jsme unavení a hladoví. To konstruktivnímu řešení nastalé situace moc nepřispívá. Padají silná slova a atmosféra se vyostřuje. Nakonec se rozhodneme nouzově přistát na nedalekém ostrově, kde snad v životě neviděli bílý. Z prvního osvětleného domu vychází Papuánka odhadem ve dvanáctém měsíci těhotenství a překvapeně si naši bandu patnácti lidí prohlíží. Rukama nohama se jí ptáme, kde bychom mohli přespat. Po chvíli pochopí a ukáže na svůj dům. Vážně? Holkám vyklidí svoji ložnici, kluci spí ve vedlejším pokoji na zemi. Venku připraví lavor na omytí. A ráno nám udělá instantní nudle. Všechno dobře dopadlo. Jako vždycky. Misool Palmy, bílé pláže, bambusové chatičky na kůlech ve vodě, dlouhé molo. A pod vodou nádherné koráli a hejna ryb. Tak jsem si pamatovala, že vypadá Raja. A tak vypadá i ostrov Misool, kam konečně přijíždíme. Každý nával endorfinů zpracovává po svém. Někteří mizí pod hladinou a je z nich vidět jen šnorchl, jiní se věší do hamaky, ostatní skáčou do vody salta a šipky. A někdo, jako třeba Alfonz, si rozřízne a natřikrát zlomí palec na noze. První „oficiální“ den na Raje. Tomu se říká štěstí. (Je to ale hrdina a funguje s ním po zbytek výletu.) Několik dní prozkoumáváme Misool a jezdíme na nádherné výlety. Třeba k laguně plné nežahavých medúz. Plavat mezi jejich oranžovými závoji v tyrkysové vodě je životní zážitek. Nebo k Love Lake, laguně ve tvaru srdce. Větší kýč jsem v životě neviděla. Na Misolu, jako na jednom z mála míst, máme také šanci nahlédnout do života vesničanů na našem i vedlejším ostrově. Jak to tak v tropických oblastech bývá, jejich vesnice se od turistického ubytování drasticky liší. Hranice mezi našimi světy se snažíme alespoň na chvíli zbořit a vyzýváme místní na volejbal. Ostatně, hřiště tu mají. Jedno dokonce těsně sousedí se hřbitovem a míč létá mezi náhrobky. Místňáky jsme však evidentně podcenili. Nasazují proti nám tým, co je nejspíš papuánská volejbalová reprezentace, a s přehledem nás rozsekají. Potřeseme si rukou a raději si zase jdeme hrát jen s toulavými štěňaty. Rufas „Rufaaas,” vydechnu něžně. Jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Vjíždíme do laguny, jíž obtáčí prstenec ostrova. Počítáme chatičky, je jich tu víc než minule. Na ostrov se jich naštěstí i tak moc nevejde, takže je stále velká šance, že tu budeme sami jako naposledy. První kroky míří na legendární molo. Šibalské úsměvy střídá zklamání. Zbylo z něj jen pár polámaných prken. Ostatní ale zůstalo při starém. Mimina žraloků v laguně. Želva, které chybí jedna ploutev. Vyhlídková věž, odkud jsou východy a západy slunce až urážlivě krásný. Korálová zeď padající do temné hlubiny na západní straně ostrova. Kolem dokola nekonečný oceán. V noci hvězd tolik, že skoro nejde najít tmavé místo… Zase si to tady se mnou hraje. Tohle místo, tahle jeho energie. Jednou mě vynáší na vrchol, jindy otevírá staré šrámy a mrskne se mnou na dno. S pokorou to přijímám. Jako antibiotika, které si už musím neodkladně nasadit, jinak mi bolest v uchu probodne hlavu. Arborek Arborek bramborek, jak tomuhle ostrůvku láskyplně říkáme, je malinkatá placka uprostřed oceánu, na které žije asi 200 lidí. Obejít se dá do půl hodinky, ale kdo by to měřil. Čas je tady dost nepodstatná veličina. Celé dny provozujeme ultimátní chilling, hrajeme karty a my, co se nám už v prvním kole zánětů uzdravily uši, chodíme šnorchlovat na zdejší neuvěřitelný reef. Večer všichni společně pozorujeme neskutečné západy slunce a v noci plaveme ve světélkujícím planktonu. Idylka, ačkoliv opět řešíme pár fuck-upů. Nejdříve se ztratí Peter. Na Arborek za námi nedorazil a nikdo neví, kde je. Když se neozývá už několikátý den, znejistí i jeho místní kámoši a hlásí ho na policii jako pohřešovaného. Kuba se vydává ho hledat do nejbližšího města. A večer se úplně vyřízenej vrací i s Peterem. Našel ho. Sice prý okradenýho, ale živýho a zdravýho. Z původně plánovaných tří dnů jsme tady asi pět. Nebo šest? V den odjezdu se totiž ráno vzbudíme a… naše loď je pryč. Věděli jsme sice, že její majitel je trochu magor, ale že nám ji odveze v noci, zatímco spíme, to jsme nečekali. Spolu s lodí zmizel i kapitán. A taky naše prachy a benzín, co jsme zaplatili. Nevadí, prostě Papua. Odjezd musíme tak o pár dní posunout, než kluci seženou náhradní plavidla. Aspoň máme víc času na to hledat Michalův telefon, který se nějak záhadně ztratil… Batanta „To je nádhera!“ šeptáme si navzájem, když přijedeme na pustý ostrůvek Dayan kousek od Batanty. Není na něm vůbec nic kromě jednoho ubytování a místní rodiny. Dlouhé molo spojuje ostrov s jídelnou, ze které v mžiku uděláme takový menší squat a společenskou místnost v jednom. Spíme na matracích na molu a koukáme se buď na hvězdy nad námi, nebo na dokumenty na plátně, které si natáhneme mezi sloupy jídelny. Přes den hrajeme šachy, chodíme šnorchlovat, dokonce se i potápět nebo plavat s mantami, které jsou jen kousek odsud. Prožijeme zde také změněný stav vědomí. Intenzivní šestnáctihodinový zážitek, na který nestačí slovní zásoba. A na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Kri Když nám cestou na poslední ostrov Kri dojde v lodi benzín uprostřed oceánu, už nám to ani nezrychlí tep. Zažili jsme tady toho tolik, že nás takový drobný zádrhel přece nerozhodí. Naštěstí si nás všimne naše druhá loďka, na které plují naše batohy, a vydá se do nejbližší vesnice pro benzín. Během čekání máme možnost vidět nádherný západ slunce přímo na moři. Celé nebe hoří ve zlatých, růžových a fialových plamenech. Na Kri přijíždíme ve chvíli, kdy se kotouč slunce na obzoru zrovna dotýká hladiny. Spontánně tleskáme. Nemáme telefony, všechno si fotíme jen očima. Využiju vzácné chvíle, kdy mě nebolí uši nebo mi není blbě, a jdu se potápět. Jde to překvapivě dobře. Patnáct metrů. Dvacet metrů, pětadvacet. Proud nás s bojkou odnáší od ostrova, ale nevadí, cestou zpátky si stopneme nějakou loď. „Ty vole, já ve dvaceti potkal žraloka. A nebyl to ten malý!“ vynořuje se Igorek s neskrývaným rozrušením. Teď se mi pod hladinu fakt znovu nechce. Ale když už jsem tady…Zhluboka se nadechnu a posílám tam třicítku. Trochu na ego, ale je tam. Žralok naštěstí už ne. Než se přesuneme do druhého ubytování, stane se zábavná věc. U břehu přistane naše loď. Ta, kterou nám její majitel „ukradnul“, ačkoliv jsme ji měli pronajatou a zaplacenou. Happy end se však nekoná. S Papuánci není domluva a nechceme riskovat, že vytáhnou mačety. Poslední dny plynou na místní poměry rychle. Na našem denním rytmu to však nic nemění. Z palmy rostoucí nad vodou si děláme cirkusové šapitó a zkoušíme, kdo se na ní vydrží nejdýl houpat. Přes džungli a obří pavučiny se vydáváme na druhou stranu ostrova, abychom jej mohli obeplavat zpátky. Pod vodou se loučíme se želvami i žraloky. A na souši s místními rozděláme obrovský oheň a tancujeme kolem něj až do rána. Zase příště? Odjet z Raji provázel silný pocit vyhnání z ráje. Po měsíci si člověk naprosto zvykne na pomalé tempo ostrovanů. Na to, že dny jsou ohraničené pouze dechberoucím východem slunce a dramatickým západem. Na to, že i když z evropského pohledu nic neděláš, tak naprosto stačí, že jen jsi… A hlavně na bandu přátel, se kterými nikdy není nuda ani „v úplný prdeli tam někde vedle Papuy“. Tak kdy pojedem příště? Pár dalších fotek:

Koukám na jezero před sebou, vlastně i pod sebou, jenž obklopují zelené svahy sopek. Mraky a slunce na nich spolu hrají stínové divadlo. Sedím na terase takové té kavárny, kde se dá prosedět klidně celé odpoledne, a přemýšlím, kdy přišel ten zlom. Kdy jsem Guatemalu zkrotila, kdy ke mně začala být hodná. Nebo ještě předbíhám? Do Guatemaly jsem se strašně těšila. Nějak mě to sem táhlo a nevěděla jsem přesně proč. Možná proto, že jsem před dvěma lety měla malou ochutnávku v mexickém státě Chiapas, který býval kdysi její součástí. Zelené hory, chladnější podnebí, indiáni a divoká historie regionu mě fascinovali už tenkrát. Když mi navíc moje Nikolka oznámila, že si sem koupila letenku, těšení a očekávání ještě vzrostlo. To první bylo naprosto v pořádku. To druhé bylo mimo mísu. Guatemala mi ukázala, že je všechno, jen ne předvídatelná. O to silnější ve mně zanechala dojem. Dva týdny spolu Z Nicaraguy se mi odjíždělo těžko. Přilnula jsem k ní víc, než bylo zapotřebí. Během 19 hodin v autobuse jsem přefrčela Salvador i Honduras (oba si nechávám na příště), posbírala razítka do pasu a konečně dorazila do Guatemaly. Dva dny, které jsem měla náskok před Nikolkou, jsem strávila hledáním fungujícího bankomatu. Drobný zádrhel na začátku, říkám si. Když jsem tím strávila i třetí den, kdy dorazila Niky, a místo vyprávění nad kafíčkem jsme běhaly po bankách, moje pozitivní předsudky vůči Guatemale značně zbledly. Lidé tu navíc byli oproti ostatním zemím Střední Ameriky nějak zvlaštně odtažití, studení. Naštěstí jsem nemohla mít vedle sebe lepšího parťáka jak na chmurné chvíle, tak hlavně na ty radostné. Jen co jsme konečně vypadly z hlavního města s kapsami plnými peněz, vše se v lepší obrátilo. Za ani ne dva týdny jsme toho protrajdaly v úctyhodném tempu spoustu. Nejdůležitější ale bylo, že jsme byly spolu. Psala jsem o tom TADY . Co jsme si stihly projet? Río Dulce Rušná vesnice pod mostem, kterou každou chvíli projíždějí obrovské kamiony. Kvůli tomu jsme sem jely devět hodin? Zmateně jsme chodily sem a tam a hledaly, čím se toto místo probojovalo do výběru toho nejlepšího z Guatemaly. Odpověď jsme dostaly druhý den, když jsme na lodi poskakovaly na řece Río Dulce. Zelená džungle okolo vytvářela nádherné kulisy, ze kterých se tu a tam vyloupla bambusová obydlí. Na okamžik jsme u některého takového domečku zatoužily vypnout motory a loď odstrčit daleko od břehu. Livingston Z lodi jsme vystoupily až v městečku Livingston. Jinak se do něj dostat ani nedá, silnice sem nevedou. Obyvatelstvo tvoří potomci černých otroků a celá vesnice má zvláštní, od zbytku Guatemaly zcela jinou atmosféru. Narvaly jsme se do tuk tuku spolu s batožinou a paní se dvěma dětmi. Ta mi na klín bezostyšně posadila čtyřletou holčičku, které nová upocená teta pranic nevadila. No a potom? Potom jsme bydlely v plažovém resortu se soukromým molem jako královny. Za nejnižší cenu na Bookingu. On se člověk snaží žít jako vandrák a stejně se mu to nedaří. Udělaly jsme si výlet až téměř k belizským hranicím na pláž Playa Blanca, aby Nikolka poprvé uviděla pravý Karibik. Bohužel ji hnedka žahla medúza a nakonec ještě musela odnášet tašky plné odpadků, co jsem sesbírala. Aneb #dovolenasTrashHero Las Flores Po třech hodinách stání v autobuse na jedné noze (a ještě k tomu ne na vlastní) jsme dorazily do Las Flores. Malinkatý ostrůvek na jezeře Petén Itzá vypadá jak vystřižený z dovolenkového katalogu. Jezero bývalo hlavním sídlem mayské moci a působí opravdu impozantně. Navíc je nádherné ke koupání. Nechaly jsme se unést líným tempem ostrova a moje narozeniny oslavily posedáváním na teráskách, procházkou na trh a večerním mojitem. Tikal Slavné pyramidy. Must see z Guatemaly. Jenže nám se sem strašně nechtělo. Co noha nohu mine jsme procházely džunglí k jednotlivým pyramidám a ve stínu těžce oddychovaly. Celý komplex je ale nádherný a díky tomu, že jsme se úspěšně vyhýbaly turistickým skupinkám, jsme narazily třeba na právě obědvající rodinku v korunách stromů. A to jsme si celou dobu myslely, že jediný opice široko daleko jsme my dvě! Semuc Champey Málem jsme jej vynechaly. A byla by to hrozná škoda. Překrásná kaskádovitá jezírka s tyrkysovou vodou uprostřed džungle byla laskonka pro tělo i duši. Bydlely jsme navíc v krásném novém rezortu přímo u řeky a po večerech jsme se bavily chytáním pavouků do krabiček. Ti se s námi chtěli kamarádit natolik, že nás ráno přišel jeden dokonce vzbudit do postele. Antigua Naše společné putování jsme zakončily ve městě Antigua. Koloniální město s barevnými nízkými baráčky bylo několikrát zbořeno zemětřesením nebo výbuchem okolních sopek, ale vždy vstalo doslova z popela. Na rozdíl ode mě. Něčím jsem se otrávila a Nikolce zamávala domů cestou na záchod. Několik dní jsem vyřizovala urgentní papírování a modlila se, ať ještě někdy budu moct sníst něco jiného než suchou housku a banán. Acatenango Jakmile se mi udělalo trochu lépe, nenapadlo mě nic lepšího, než se vydat na dvoudenní trek na vulkán Acatenango. Co jsem ztratila na síle, to jsem doháněla vůlí. Šestihodinový výšlap do téměř 4000 metrů nad mořem nebyl zrovna jednoduchý, ale to, co nás čekalo nahoře, rozhodně stálo za tu námahu a plíce plné prachu. Aktivní sopka Fuego, která byla přímo před námi, nás přivítala masivní erupcí a dál vybuchovala v několikaminutových intervalech. Sledovat, jak se s hlasitým hřmotem uvolňuje energie přímo ze středu naší Země a vytrysknutá láva stéká po svazích doutnající sopky, byl neuvěřitelný, životní zážitek. Psala jsem o tom TADY . Jezero Atitlán Můj žaludek se vybuchující sopkou evidentně inspiroval a zdravotní problémy se mi vrátily. No, Guatemala se mnou jako v rukavičkách zrovna nezacházela. Ale na závěr pro mě měla připravenou krásnou lahůdku. Díky Australance Sharně z výšlapu na sopku jsem se dozvětěla o resortu Wachalal u vesnice San Pedro La Laguna u jezera Atitlán. Wachalal je ve všech mayských jazycích jméno pro rodinu, blízkého člověka, dobrého přítele. A já v něm tady u jezera svou “rodinu” na následující dva týdny. Jet, Andoni and Chapi missing! Tři skvělí kluci - majitelé a kamarádi - mi nabídli práci na recepci za postel a jídlo, což jsem s nadšením přijala. Hlavně jsem se odtamtud nechtěla hnout! U jezera jsem prožila nádherné dny, cvičila jógu, chodila běhat, s ostatními wachalales se koukala na filmy nebo hrála karty, psala články, učila se na bongo a žonglovat, seděla u ohně... nebo prostě nedělala nic. Navštívila jsem okolní vesničky San Marcos, které je rájem pseudo i těch pravých hippíků, a San Juan, kde jsem viděla, jak se ručně tkají látky, zpracovává kakao, med nebo se malují obrázky z ptačí či mravenční perspektivy. Splnilo se mi tady taky jedno z mála přání, které jsem měla ještě před cestou. Zúčastnila jsem se pravého indiánského rituálu s mayským šamanem. Byl to pro mě velmi intenzivní zážitek se zajímavou dohrou. Psala jsem o tom TADY. . . . Ač to z počátku nevypadalo, z Guatemaly se mi po měsíci nakonec odjíždělo taky těžko. Nevím, kdo koho nakonec zkrotil. Jestli já Guatemalu, nebo ona mě. Asi spíš to druhé. Dala mi lekci pokory a připomněla mi, že ne všechno nemusí být vždy růžové. A že jsem doposud měla sakra štěstí.

„Podívej, když mi bude zima, tak si dám tohle a na to tohle,“ ukazuju pyšně Romanovu kamarádovi Patrikovi sbalený batůžek, když na konci února krátce navštěvuje Prahu. O pár dní později ho máme navštívit my v mrazivém Laponsku na severu Finska. „No, jestli Ti můžu poradit…tak tohle nech doma. A tohle taky. Tam Ti to bude k ničemu.“ – „Ale to je moje nejteplejší bunda!“ – „Věř mi.“ Odjíždět do -20 stupňů Celsia jen s malým příručním zavazadlem bez pořádně teplého oblečení s nejasnou vidinou, že „on nám tam Patrik něco půjčí“, byl zvláštní pocit. Za týden poznávání nádherného Laponska jsme však překvapivě ani nezmrzli, ani se nepropadli do ledu a ani se nezabili, ačkoliv pár pokusů proběhlo. A díky našemu skvělému průvodci jsme zažili snad všechno, co Laponsko nabízí. Zmrzlé vodopády Po krátké návštěvě ošklivých Helsinek přelétáme do městečka Rovaniemi, které leží na samé hranici polárního kruhu. Patrik nám z turistické agentury, kde pracuje, půjčuje veliké zateplené kombinézy, boty, tlusté, vlněné ponožky a rukavice. Sláva, nezmrzneme! Když se na druhý den vydáváme na výlet, sice vedle normálně oblečeného Patrika vypadáme jako jeho dva automechanici, ale aspoň nám je teplo. Krajina je nádherná. Všude les a sníh. Hodně sněhu. V přírodní rezervaci Korouoma procházíme okružní trasu kolem několika zamrzlých vodopádů. Pěšiny jsou někdy tak kluzké, že je raději sjíždíme po zadku. Nouzové řešení se ukáže jako ohromná zábava. K pár vodopádům se dokonce i vyškrábeme a žasneme nad jejich obrovitostí a krásou. Každý má trochu jinou barvu podle typu obsaženého minerálu. Jeden se na slunci leskne do růžova, jiný do tyrkysové, další je zelenkavý. Ledové království. Výlet zakončujeme u veřejného ohniště, kde si na grilu připravíme lososa. Nejlepšího, jakého jsem kdy jedla. Polární záře Máme ohromné štěstí. Na konci sezóny už pravděpodobnost vidět polární záři bývá velmi malá. Ale teď je půlnoc, my stojíme uprostřed zamrzlého jezera a žasneme. Žasneme nad tím, co se před námi odehrává. Zelená záře tančí po noční obloze. Mění se, rozpojuje, spojuje, tvoří spirály. Sluneční vítr plný protonů a elektronů reaguje s magnetickým polem naší Země. Jsme svědky vesmírné světelné show, na kterou se neprodávají lístky. V tu chvíli zapomínáme na únavu z celého dne i na to, jak jsme na ledovce dostali hodiny a rozstřelili půjčené auto. Desítky minut mlčky zíráme na oblohu a pak, jako kdyby to byl jen sen, se záře zcela rozplyne. Zbyde po ní jen černá obloha, pár hvězd a naše dojaté oči. Sněžné skútry Po smyku auta zkoušíme hned druhý pokus, jak se zabít. Na celý den vyrážíme na sněžné skútry. Bojím se od první vteřiny. Tahle vrčící příšera dokáže jet víc než sto kilometrů za hodinu a moje drahá, testosteronová polovička to samozřejmě ověřuje se mnou za zády. Alespoň že přes ten hukot není slyšet můj křik. Jakmile si však prohodíme role a jsem to já, kdo drží řídítka a přidává plyn, tak je to vlastně docela zábava. Projíždíme lesními pěšinami, nekonečnou, zasněženou krajinou, přejíždíme zamrzlá jezera. Podíváme se na místa, na která bychom se jinak nedostali. Když si už už myslím, že strach byl vlastně zbytečný, tak se to stane. Sjíždíme z menšího srázu, mačkám brzdu, ale skútr se nečekaně rozjede plnou rychlostí. Řítíme se mezi dva stromy a jen pánbůh ví, jak jsem se mezi ně dokázala trefit. Další strom však nemáme šanci minout. Padám do sněhu. Roman leží vedle mě. „Seš celej?!“ – „Jo a ty?“ Skútr je kousek od nás čelně zapíchnutý o strom. Nechápu. Co se stalo? „Držela jsi brzdu i plyn zároveň. Tak jsem Tě strhl do sněhu těsně před nárazem.“ Děkuji, lásko. Vděk mi však nevydrží moc dlouho. V závěru dne, když už odmítám řídit a jen se modlím, ať už jsme zpátky, si Roman chce mašinu naposledy užít a na jezeře to rozpálí na dobré kilo. V životě jsem se tak nebála. Křičím. Buším do něj koleny, ať zpomalí. Nic. Přemýšlím, že seskočím. Když motor konečně utichne, jsem vyřízená. Už toho bylo moc. „Já myslel, že to znamená, ať přidám!“ vtipkuje drahý. To mě zlomí. Pláč nejde zastavit. Mrzne mi na tvářích. Naštěstí jsme ale ve Finsku a kde jinde rozpustit všechno špatné než v sauně? Psí spřežení a Santa Claus Před cestou do Finska jsem měla vlastně jen jedno přání, neboť v polární záři jsem si netroufla doufat. Chtěla jsem se projet psím spřežením. Když ale po pár dnech průzkumu zjišťujeme, kolik taková legrace stojí, tak se svého eskymáckého snu pomalu vzdávám. Vydáváme se tak alespoň do Santa Claus Village, vesnice, o které naopak sní děti po celém světě. Realita pro ně musí být skličující. Santa Claus je schovaný v jakémsi ateliéru, před kterým se stojí dlouhé fronty. Fotku odmítám s tím, že nebudu platit nekřesťanské peníze za to, abych si sedla na klín nějakému otrávenému dědovi. Šancí na zbankrotování mají rodiny s dětmi nicméně po celé vesnici. V nevelkém areálu jsme napočítali přes patnáct obchodů se suvenýry a hračkami, nemluvě o restauracích, kavárnách apod. A přece jen jsme sem nejeli zbytečně! Narážíme na ceduli, která hlásí, že se vysněným psím spřežením můžeme projet za třetinu ceny, než je obvyklé. Neváháme. Při čekání na naši jízdu sice zjišťujeme, že se můžeme jen povozit, nikoliv spřežení řídit, což po našich zkušenostech je vlastně dobrá zpráva. Roman se nejdříve cuká, že chtěl řídit a nepojede, ale když pak s naším osobním kočím projíždíme zasněženou krajinou jako car a carevna, před nám uhání dvanáct houževnatých chlupáčů a jeden se za běhu dokonce vykadí, uznává, že to byla romantika jako blázen. Floating Asi nejzvláštnější zážitek z celého výletu. Jednoho večera nás Patrik s tajuplným výrazem nakládá do auta s tím, ať se zkrátka necháme překvapit. Za hluboké tmy přijíždíme někam doprostřed lesa k dřevěné chalupě a já si začínám klást otázku, proč by nás chtěl jen zabít? Očividně to dřív nebo později zvládnem sami. „Sundejte si boty, dejte si na hlavu kuklu a tohle si oblečte,“ podává nám tlusté, záchranné neopreny. Poslušně se do nich začneme soukat. Jakmile vypadáme jako ufouni, zavede nás ven k jezeru, kde je v ledu vysekaný takový malý bazének. „Takhle vlezete do vody a položíte se na hladinu. Moc se nepřetáčejte, aby vám voda nenatekla u krku do neoprenu,“ varuje nás. Trochu neohrabaně plníme pokyny a po chvíli už splýváme na vodě. Dvacet minut zíráme do tmy kolem sebe, ze které na nás pomalu padají sněhové vločky. Bez požití jakýchkoliv drog mám pocit, že létám vesmírem. Ice fishing Poslední den našeho zimního Survivora máme v plánu si vysekat díru do ledu a pokusit se ulovit rybu. No, ještě že na jejím chycení opravdu nevisí naše přežití. Pomocí vrtáku se nám sice podaří udělat do půlmetrového ledu otvor, ale ryby se nám na sobích kožešinách vysedět nepoštěstí. V batohu máme však schovaný plán B, který stačí jen rozbalit a hodit na oheň na břehu. Kupovaná ryba sice určitě nechutná tak dobře jako ulovená, ale třeba se nám to podaří příště. Ačkoliv raději běhám po pláži v bikinách, nádherné Laponsko mě přesvědčilo, že i zimní radovánky mají něco do sebe, a to i bez sjezdovek a après-ski. Stačí mít šest vrstev a dobré parťáky kolem sebe.

Anglicky se Aljaška řekne Alaska. A láska to opravdu je. Na první, druhý i tisící pohled. Ani už nevím, jak sen jet na Aljašku vzniknul. Možná za to může onen film Into the Wild, díky kterému jsme asi každý na chvíli zatoužili utéct do divočiny. Možná se to stalo ještě dřív, když jsem prstem cestovala po dětském atlasu a úplně vlevo, na samém okraji mapy světa byl namalovaný grizzly. Tahle část světa se zdála být nedostižně daleko. Reálné obrysy začala mít až jednoho zimního večera díky spolužačce ségry Janě, která se na Aljašku přestěhovala před deseti lety. Janču jsem během její ojedinělé návštěvy Čech požádala o rozhovor do časopisu a po dvou hodinách jejího vyprávění jsem měla jasno. Na Aljašku chci. Musím. Brzy. AHOJ MEDVĚDE „My jsme na Aljašce“ zaječím chvíli před půlnocí, když jen s příručními batůžkami sbalenými na měsíc s Romanem konečně vystoupíme na letišti v Anchorage. Dohopkali jsme sem přes Dublin, New York a Chicago. Trvalo vám to čtyři dny, ale vzhledem k superlevným letenkám jsme si řekli, že i cesta je cíl. Dali jsme si Guinesse v irském baru, zašli jsme na muzikál na Broadway, vyfotili se u slavné chicagské fazole. A teď na nás z vitríny cení zuby obrovský vycpaný medvěd. Vypadá přesně jako můj grizzly z dětského atlasu. Pár let jsem o tom snila, pár týdnů to plánovala, pár dní sem letěla. Ale jsem tady. Na Aljašce. Fotka pořízená při odletu, ze samého nadšení jsem to po příletu nestihla. Vyzvedne nás sympaťák Miloš, partner Jany. Procestoval celý svět, ale Aljaška mu připadala jako nejlepší místo k životu. „Když potkáte medvěda, tak hlavně neutíkejte. Udělejte se co největší, promluvte na něj hlubokým hlasem třeba "Ahoj medvěde", aby věděl, že jste lidi. A pokud by zaútočil, použijte tohle,” ukazuje nám pepřový sprej na medvědy. „Je mnohonásobně silnější než normální pepřák. Člověka by to dokázalo udusit, medvěda to alespoň zaplaší,“ vysvětluje. „No hele! Támhle zrovna běží!“ zvolá vzápětí k našemu překvapení i zděšení a šlape na brzdu. Přes cestu nám houpavým krokem přeběhne černý méďa a ztrácí se mezi baráky sousedů. „Tohodle tu potkávám často, je to jeho rajón“ pochvaluje si Miloš. Na druhý den nás rovnou dvěma spreji vybaví a připojuje další rady: „V lese dělejte hlavně hluk. Medvěda nesmíte vyplašit nebo se dostat mezi medvědici a mláďata. Pak je to blbý,“ dodává nám odvahy. „Útoky se stávají málo, ale pokud by na vás zaútočil černý medvěd a nestihli jste použít pepřák, tak s ním bojujte. Pokud to bude grizzly, lehněte si na zem a dělejte, že jste mrtví,” doporučuje Miloš. Za pár chvil nás už vysazuje u lesní cesty a přeje příjemnou procházku. Jsme poprděný až za ušima. Každý v ruce křečovitě svíráme sprej a s vytřeštěnýma očima nejistě našlapujeme lesem. Z domova jsme naučení se v přírodě chovat tiše. Teď si z donucení povídáme, tleskáme, zpíváme, i když nám do zpěvu zrovna není. Nenapadá mě lepší písnička než: „Medvědi, nevědí, že tůristi nemaj zbraně.“ Během následujících dvou týdnů ji budeme zpívat minimálně stokrát. „Co to bylo?“ nervózně se ptáme u každého zašustění ptáků v listí. Detailně zkoumáme stopy zvířat v blátě. Poznáme vůbec medvědí stopu? Procházku nakonec k našemu překvapení přežijeme a na jejím konci mě skoro mrzí, že jsme žádného medvěda nepotkali. Však ono to přijde, doufám v duchu. PORTAGE GLACIER Za burácení našeho obrovského karavanu následující den vyjíždíme z Anchorage a míříme nejprve směrem na jih k městu Seward. Už klikatá cesta podél zátoky moře, které obklopují zasněžené hory, je zážitek. Po různých dokumentech a reportážích, které jsem o Aljašce viděla, je těžké nemít velká očekávání. Nepředpokládat, že to bude pecka. Realita přináší úlevu. Je to pecka. Aljaška je daleko krásnější, divočejší, drsnější a nevinnější, než jsem si dokázala představit. První zastávkou je ledovec Portage Glacier. Cestou k němu mrknem ještě do přístavného městečka Whittier, ke kterému se jezdí jednosměrným tunelem za třináct dolarů. Nic zajímavého v tomto od světa odříznutém místě dle mého názoru není kromě jednoho prapodivného paneláku. V budově bývalých amerických kasáren totiž žije celé město. Doslova. Bydlí zde všech dvě stě obyvatel, je zde policejní stanice, škola, nemocnice, kostel, hotel, tělocvična i prádelna. Dovnitř se nicméně nepodíváme. Je pozdě večer a přece jsem nepřijela na Aljašku, abych obdivovala panelák. Přespíme na nedalekém parkovišti a probudíme se do krásných dvou stupňů nad nulou. Sezóna zde teprve začíná a podmínky jsou tu stále poněkud drsné. Při výšlapu k ledovci nás popohání ledový vítr, po kolena se boříme do sněhu. V teniskách. Tiše kleju, že jsem dala na slovo muže a pohorky nechala doma. I tak jsme stále lépe vybaveni než slečna z Floridy, kterou si málem spletu s medvědem. V oblečení do města, foťákem pověšeným na krku a lahví vody v ruce se drápe do kopce před námi. Nemá sprej na medvědy, lékárničku ani batoh, natož svačinu. Vděčně se na nás pověsí a společně jdeme nekonečnou, zasněženou krajinou. Na konci trasy se nám otevírá nádherný výhled na okolní hory a tyrkysový ledovec. Na svém chvostu se tříští do blýskavých krystalů a mizí v zamrzlého jezeře pod ním. TŮŇKA Konečně jsem si ji vybojovala. Tůňku. Chtěli jsme spát u ní už předešlou noc, ale není tu signál a Roman zrovna potřeboval něco o půlnoci řešit v Čechách, kde je o deset hodin více. Tuhle noc ale přespíme tady. U nádherného jezírka v závětří na úpatí hor, kterému jsme láskyplně začali říkat tůňka. Odpoledne se na klidné v hladině odráží slunce, občas je slyšet křiknutí ptáků. Rozděláme si oheň, pijeme pivo a stále se kolem sebe rozhlížíme, jako bychom nevěřili, že je okolní scenérie skutečná. Z celé té krásy na pár hodin usnu. Probudím se až k večeru, kdy se okolní hory zbarvují do růžova a společně s bílým měsícem se v jezeře prohlíží jako v zrcadle. Znovu usínám, když se měsíc schovává za jednu z hor a nebe se obléká do purpurové. VELRYBY „Támhle je!“ zakřičí někdo z davu a všichni pasažéři se nahrnou na pravobok. Loď se trochu nahne. Bedlivě sledujeme hladinu, dokud z ní konečně nevytryskne gejzír vody. Poté se z vody zvedá černá ploutev ikonického tvaru. Lidé jásají. Zatajuji dech, zakazuji si mrkat. Tyhle vteřiny jsou vzácné. A v tomto období zejména. Velryby bývají k vidění až mnohem později, ale my máme štěstí. V zátokách národního parku Kenai Fjords jich vidíme hned několik, někdy se na hladině zaleskne jen jejich hřbet, jindy vztyčí celou ocasní ploutev. Kdyby se teď vedle mě ozval hlas Davida Attenborougha z dokumentů BBC, ani bych se nedivila. Černá ploutev velryby se objevila vždy jen na sekundu. Mohl by okomentovat třeba i bobry, které splývají na zádech, drbou se na bříšku a ukazují nám, jak navzdory studené vodě vypadá pravá pohoda. Nebo kosatky, které se přímo vedle naší lodi zjeví jakoby nic a vesele s námi závodí, tancují, předvádějí se. Stále však nemají na jiný přírodní úkaz. Kanadské turisty, věkově tak nějak na střední. Zatímco my jsme nabalení ve všem, co s sebou máme, oni i přes ledový nárazový vítr po lodi lítají jen v tričkách. Zatímco my na přídi nevydržíme déle jak pár minut na fotku, oni jsou na zábradlí pověšeni několik hodin. A vypadají téměř zklamaně, že se v ledovém oceánu nemohou svlažit. Davide, jak to vysvětlíš? EXIT GLACIER Městečko Seward je dobrým výchozím bodem nejen pro výlety lodí. Dostupný je z něj i populární ledovec Exit Glacier. Vydáváme se k němu rovnou dvakrát. Nejprve k jeho úpatí, kde odhaluje svoje tyrkysové skuliny, poté jej obcházíme, abychom se dostali nad něj a naskytl se nám pohled na ledovcovou pláň. Jsme však jedni z prvních turistů, které se sem tuto sezónu vydali. Pustá krajina má svoji poetiku, ale všude jsou stále ještě závěje sněhu, které zatajují, kudy vede cesta. Nevzdáváme to, ačkoliv každý krok znamená zabořit se po koleno do sněhu. Na druhou stezku se už vybavujeme lépe a na nohy si navlečeme odpadkové pytle. Nejdříve jsme za exoty, ale jak sníh taje, v očích ostatních turistů s promočenými pohorkami se zračí závist. K ledovcové pláni dojít nakonec přes zasněžené skály nešlo a museli jsme to otočit těsně před koncem. I tak stála panorámata za to. Jeden je asi stále v suchu, protože nám předává převratnou informaci. „Asi za sto metrů dál uvidíte vlevo sráz a pod ním potok. Hraje si u něj medvědice s medvídětem.“ Srdce se mi sevře. Je to tady. Přidávám do kroku, až mi pytle na nohou šustí. „Nemělo by to být už někde tady?“ pátrám očima skrze křoví ve srázu nad řekou. „Tiše! Tamhle je!“ sykne na mě Roman. A opravdu, ze vzdálenosti asi třiceti metrů pozorujeme medvědici u řeky pod námi. Drbe se za uchem, válí se ve sněhu na zádech, černý kožich se jí leskne ve slunečních paprscích. Zpozoruje nás, zavětří, ale jinak si nás nevšímá. „Počkej, jsme si jistí, že to není velké medvídě?“ znejistí Roman, když se za námi ozve šramot. Nejsme. Potkat teď medvědici a ocitnout se mezi ní a jejím mládětem, tak je s námi ámen. Pepřové spreje stiskneme ještě pevněji, ale černý čumák se odnikud naštěstí nevynoří. Přesto se raději klidíme. Adrenalin střídá pocit radosti a štěstí. Viděli jsme medvěda v divoké přírodě! Ten černý flek uprostřed je medvědice, která se chladí na sněhu. ZE ZIMY DO JARA Obracíme kurz a z jihu míříme na sever. Cestou nemůžeme uvěřit vlastním očím. Okolní příroda, která byla před pár dny ještě v zimním, šedivém hábitu, je teď v rozpuku. Stromy se bleskově obalily zeleným listím, tráva jako by rostla před očima, ptáci zpívají jak šílení. Odkudsi se objevili motýli. Příroda má evidentně naspěch. Teď, v druhé polovině května, na Aljašce začíná teprve jaro. Léto potrvá jen červen a červenec a v srpnu už přichází podzim. Zbytek roku zahalí mrazivá zima. Spontánně se rozhodneme, že ještě jednou přespíme u tůňky. Je to sice zajížďka, ale neodoláme. Stojí to za to. Tůňka je stejně krásná, i podruhé klidná a magická. Naposledy si ji fotíme očima i objektivem a svatosvatě si slíbíme, že nikdy nikomu neřekneme, kde je. A jednou se sem určitě zase vrátíme. Dobrým parťákem na cestách byl kromě mého Romana i voděodolný, nezničitelný zápisník Rite in the Rain. Unesl moje záznamy rozjitřených pocitů z okolní nádhery i méně veselé údaje o průběžných výdajích. DENALI Viděli jsme tolik krásných míst a to údajně hlavní nás teprve čeká, pomyslím si na cestě do Národního parku Denali. Cestou navštěvujeme Wildfife Conservation Center, kde se starají o opuštěná nebo zraněná zvířata. Zblízka vidíme prakticky všechny druhy, které se na Aljašce vyskytují. Mimo jiné losy, soby, bizony, pižmoně, rysa, vlky a samozřejmě medvědy. Největším zážitkem je být metr od grizzlyho, se kterým nás odděluje jen tenký plot. Rázem přehodnocuji původní představu, jak by bylo skvělé ho potkat v divoké přírodě. Zatím. Po čtyřech hodinách se dokodrcáme naší obytnou krabicí, co vypadá jako lednice na kolech, až do národního parku. Krátce se potkáváme s Janou, která zde přes sezónu pracuje v hotelovém komplexu, a smějeme se, že jsem po našem rozhovoru do časopisu svoje rozhodnutí dodržela a fakt jsem tady. A záhy zjišťujeme, že zase máme štěstí. Dnes je poslední den, kdy můžeme sami dojet až na 34. míli, od zítra park zahajuje sezónu a cesta bude přístupná jen drahým turistickým autobusem. V národním parku sice jsou turistické trasy, ale je tak rozlehlý, že nejlepší způsob je si ho projet po jeho jediné silnici tam a zpátky. Výhledy z klikaté cesty jsou neuvěřitelné. Nekonečné hřebeny hor se lesknou na slunci tak, jako by byly právě natřené glazurou. Zástupy stromů na zasněžených pláních stojí ve vojenském pozoru a tiše hlídají nedotčenou přírodu. Nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (dříve Mt. McKinley) se svými 6 190 m. n. m. se nad mohutným pohořím tyčí s nesrovnatelnou převahou. U silnice nás překvapí los. Pár jsme jich sice už zahlédli, ale tento fešák se pase přímo u krajnice. Vzpomínáme si, jak nám Miloš říkal, že losi jsou strašně hákliví na svůj osobní prostor a nemáme se k nim moc přibližovat. Potíž je v tom, že jsou to velmi tvrdohlavá a prý i dost natvrdlá zvířata a na cestě mohou stát bez hnutí i několik hodin. Tento naštěstí po chvíli odchází do lesa a my můžeme jet dál. Pár losů ještě potkáme, ale mě samozřejmě nejvíc zajímají medvědi. Potkáme konečně grizzlyho? „Zastav!“ zapištím nepříčetně. Asi dvacet metrů od silnice leží něco, co vypadá jako béžový chlupatý hřbet. Bezmyšlenkovitě vystřelím z auta a jdu se podívat blíž, jestli to je vážně spící grizzly nebo jen trs trávy. Než Roman zalapá po dechu, jestli jsem jako pitomá nebo co, tak už stojím u krajnice a koukám na tu bakulu. „Okamžitě se vrať!“ volá na mě. Nevnímám. Vedle mě zastavuje auto s jinými turisty. „Měla byste se ihned vrátit. Jestli to je fakt medvěd a vzbudí se, tak je po vás. Dokáže být velmi rychlý,“ varují mě se značným znepokojením v hlase. Neochotně se vracím ke karavanu. Od Romana schytávám čouda, že jsem se asi úplně zbláznila. Až teď mi dochází, že má pravdu. Zbytečně jsem riskovala. Moje posedlost medvědy překročila hranice bezpečnosti. A nic na tom nemění fakt, že cestou zpátky dalekohledem zjišťujeme, že to byl vážně jenom trs trávy. Trs trávy, který vypadal jako spící grizzly. EKLUTNA Putování karavanem zakončujeme u jezera Eklutna, oblíbeným místem ke kempování Alaskanů. Jednotlivé spoty tu jsou rozseté po lese, takže každý má své soukromí, ale parcelu je třeba si dopředu zamluvit. To se dozvídáme však až u hlavní brány, takže první noc parkujeme na hanbě před ní, ale druhou se nám už podaří zabrat jediné uvolněné místo. Máme velké plány. Půjčit si lodičku, možná i kolo, jít běhat, obejít jezero…Nakonec celé odpoledne prospíme a vzmůžeme se na jednu krátkou procházku proloženou lehkým sprintem, když u cesty vyplašíme losa. Nejlepší zážitky se očividně objevují zcela nečekaně. Třeba jako cedule, že si můžeme za dvacet dolarů koupit polínka na oheň. Smějeme se tomu jako blázni. Jen Američani jsou schopni nejen prodávat, ale dokonce si i kupovat dřevo v lese. Rebelsky si jej nasbíráme sami a máme nejhezčí táborák ze všech. CHATA V TUNDŘE Co krok, to boj. Na zádech máme každý aspoň dvacet kilo a v rukou barely vody. Holínka se s každým krokem zaboří až po okraj do bažiny a zadaří-li se nohu vytáhnout ven, ozve se hlasité mlasknutí. Párkrát mi z holínky noha vyklouzne a bosou nohou šlápnu do mokrého. „Jsou to asi tři kilometry, ale půjdeme je tak hodinu a půl,“ připravuje nás Miloš. Na závěr našeho aljašského dobrodružství se s ním vydáváme na dva dny na jeho chatu u jezera hluboko v tundře, kam nevede žádná cesta. Země je pokrytá mechem nacucaným vodou z roztátého sněhu a bažinami. Suché místo zde neexistuje. S těžkým oddychováním a propocenými zády konečně uvidíme chaloupku. Pevná stavba se zdá být v tomto prostředí neuvěřitelná. Miloš ji vybudoval sám a kvůli mokrému podloží ji postavil na kůlech zavrtaných hluboko až do permafrostu. Materiál sem mohl vozit jen přes zimu na sněžném skútru. My mu alespoň pomůžeme chatu natřít a vlastně i zkolaudovat pracně donesenými plechovkami piva. Těžko dostupná tundra daleko od civilizace se jeví jako skvělá příležitost otestovat náš nový dron. Jen co s ním Roman však vzletí, tak z dronu něco vypadne, ostře zahne doleva a…to je naposledy, co ho vidíme. Hledat ho v neprostupném lese je marné. Protože jsme ale v Americe, kde má zákazník vždycky pravdu, tak po návratu do města vracíme drona bez drona, dostáváme zpět celou částku a omluvu navrch. A kdo ví. Třeba dron dodneška létá po Aljašce a objevuje její nekonečnou krásu. Létala bych taky. Klidně bych si to dala celé znovu. Aljaška byl odvážný sen, který se mi splnil. Zdá se to tak neskutečné, až se bojím, jestli je to pravda. Stále se tam v myšlenkách vracím, stále nemůžu uvěřit, že jsem tam byla. Zažila čtvero ročních období za dva týdny. Potkala spoustu zvířat. Ocitla se mezi ohromnými horami, nesčetnými jezery, nekonečnými lesy. Uprostřed nespoutané, nádherné divočiny. Kde se duše vznáší a srdce se plní láskou. Alaskou.

Článek vyšel v magazínu ELLE v čísle 06/2024 ‚‚Proč je tady takové ticho?” rozpačitě se kolem sebe rozhlížíme, zatímco kolečka našich kufrů drnčí po perfektně uklizených ulicích hlavního města Soulu. Žádné troubení, zvuk motorů, hudba, hlasy. Nic. Jen ta naše až neslušně hlasitá kolečka. A to se nacházíme ve čtvrti Hongdae, která by měla být centrem umění, hudby, klubů a zábavy. Lidé na ulici si sice povídají a dokonce se i smějí, ale tiše. Chodníky jsou neuvěřitelně čisté, ačkoliv zde neexistují veřejné odpadkové koše. Domy vypadají jako z LEGO. Nad hlavami nám blikají gigantické obrazovky, které někdy pokrývají celou stranu budovy. Po dokonale hladkých silnicích jezdí elektrická auta. Všude jsou pouze korejské nápisy. A kamery. Kam se podíváme, tam na nás sleduje minimálně jedno oko Velkého bratra. Údiv se v nás střídá s fascinací. A tyto dva pocity nás neopustí po celou dobu. Vítejte ve 23. století. Vítejte v Jižní Koreji. Roboti a streetfood Soul, hlavní město a doslova duše Koreji, je supermoderní megalopole s více než 10 miliony obyvatel. My s jeho průzkumem začínáme právě ve čtvrti Hongdae. K naší úlevě se ukáže, že se rozjíždí až večer a trýznivé ticho se zaplní mladými lidmi a stánkaři. Neodoláme a pár korejských wonů utrácíme v arkádových hrách, které jsou tu na každém rohu jako takové inkubátory budoucích gamblerů. Mladí je ale milují a dokáží v nich soutěžit celé hodiny. My si plyšáka ani čokoládu nevytáhneme a raději jdeme objevovat místní gastronomii. Streedfood je v Koreji vyhlášený. Neváháme a ochutnáváme tteokbokki (rýžové nudličky v pikantní omáčce), dakkochi (kuřecí maso na špejli), (gyeranppang) vaječný chlebíček a smažené krevety. Vše chutná specificky. Zvláštně. Jinak. Ale rozhodně lépe než náš polední omyl, kdy nám robot v restauraci přivezl vepřovou polévku s vařenými vepřovými plátky a nudlemi s vepřovým. Vepřové nejíme. Zachránila nás jen rýže a kimčchi, které se automaticky podávají ke každému jídlu. Změnit objednávku či se někoho zeptat však nejde. Mnoho restaurací je v Koreji bezkontaktních, to znamená, že si na tabletu na stole objednáte jídlo a rovnou ho i zaplatíte kartou. Menu je většinou pouze v korejštině, takže si vybíráte podle obrázků. Pokrm vám poté ke stolu přiveze robot. Příbory a ubrousky najdete v šuplíčku ve stole. Pro lidi se sociální fobií je to ráj, družným povahám je smutno. My se tak raději stravujeme právě u stánků, kde sice názvům pokrmů také nerozumíme, ale alespoň se můžeme usmát na prodavačku. Jiná interakce bohužel s místními není možná, pokud nemluvíte korejsky. Ačkoliv angličtina má být druhým nejrozšířenějším jazykem, ve skutečností jí nemluví nikdo. I na recepcích v hotelech je nutnost mít po ruce překladač a pevné nervy. V rytmu města Následující dny prozkoumáme turistický a o poznání rušnější Myeongdong. Necháváme se pohltit davem, který v ulicích proudí v denních i nočních hodinách, a občas zaplujeme do některého ze stovek obchodů. Nejvíce času strávím v řetězci obchodů Olive Young s korejskou kosmetikou. Takzvaná K-beauty je celosvětový fenomén pro svoji kvalitu i cenovou dostupnost. Korejky berou péči o pleť opravdu vážně a odměnou jim je mladistvá, zářivá pleť se “skleněným” efektem, kterou jim závidí celý svět. Jejich beauty rutina se skládá až ze třinácti kroků, které obsahují několikafázové čištění, výživné oleje, séra, hydratační krémy, pleťové masky a BB krémy s vysokou ochranou SPF. Produkty mají čistě přírodní složení a často zajímavé ingredience jako hlemýždí sliz nebo ženšen. Po nákupech se necháváme lanovkou vyvézt i na místní “Petřín” Seoul Tower, navštívíme nádherný historický palác Gyeongbokgung a malebnou vesničku Bukhon Hanok. Jeden večer se vydáme i do supermoderní čtvrti Gangnam, kterou proslavil zpěvák PSY megahitem Gangnam Style. Na jeho počest tu mají dokonce památník ve tvaru rukou překřížených v zápěstí, pod kterým si můžete hit pustit a přímo na ulici si slavný koňský taneček zatančit. My takovou příležitost samozřejmě využijeme. A nepotřebujeme k tomu ani místní pálenku Soju, která se prodává rovnou po třetinkách v zelených skleněných lahvích, takže vypadá spíš jako minerálka. Čirý obsah ale už zdálky voní po jehličí a špatním rozhodnutí. A jak chutná? Představte si myslivce s čirým lihem. Asi tak. Není pak divu, že už v jedenáct večer se o každou pouliční lampu v předklonu opírá minimálně jeden konzument či konzumentka. Snad nikdo se neumí tak rychle opít jako Korejci. Ve spotřebě tvrdého alkoholu na hlavu patří k nejlepším na světě. My se k nim naštěstí nepřidáme a raději jdeme tančit na korejský pop do jednoho z místních klubů. A hádejte, co hráli? “Oppa Gangnam style…!” Obávaná hranice Korea samozřejmě není jen Soul, ačkoliv v metropoli můžete strávit klidně týden a stále budete mít co dělat. Až se nabažíte obchodů, ochutnáte tradiční bibimbap, což je pestrý pokrm složený z rýže, zeleniny, masa a vejce, a rozbolí vás hlava z přetlaku signálů WiFi (každý hotelový pokoj má vlastní router), popojeďte o pár kilometrů směrem na sever. Zhruba hodinu od Soulu leží zcela jiný svět. Neprodyšně uzavřený, obávaný, vyhladovělý. Severní Korea. Výlet do demilitarizační zóny (DMZ) je možný pouze s turistickou agenturou a je rozumné si jej zarezervovat alespoň několik dní dopředu. To, že Jihokorejci udělali z hraničního pásma turistickou atrakci, mě překvapuje míň, než že naše průvodkyně mluví anglicky. Dozvídáme se tak spoustu zajímavých informací o KLDR, její historii i aktuálním stavu konfliktu. U památníku DMZ sice zdáli slyšíme střelbu, ale průvodkyně nás ujišťuje, že to je jen vojenské cvičení. Rozhodneme se jí věřit. Navštěvujeme i jeden z objevených tunelů, kterým se Severokorejci snažili prokopat až do Soulu, nebo vyhlídkovou věž, odkud si dalekohledy prohlížíme obávaného souseda. Smíšené dojmy poté vstřebáváme nad americkou limonádou v místní kavárně s bohatou nabídkou a obrovskými okny. Jistě zcela náhodou jsou nasměrována právě na sever. Smutně se koukáme do dáli. Jen pár kilometrů od nás lidé umírají hlady. A kvůli čemu vlastně? Kousek přírody Mrakodrapy a roboti jsou fajn, ale my po dvou týdnech zatoužíme po přírodě. Na chvíli zklidnit duši a prchnout z tepajícího velkoměsta. Přelétáme tak na ostrov Jeju, který je oblíbenou dovolenkovou destinací Korejců. I upracovaný Korejec potřebuje stromy. A trávu místo betonu. A mandarinky. Je jich plný ostrov. Na každé zahradě ze stromů visí jako oranžové ozdoby. Procházíme se tichými uličkami vesnice, z jednoho domu slyšíme někoho hrát na kytaru. Slunce nám hladí tváře, sundáváme jednu vrstvu. Výstup na nejvyšší horu Jižní Koreji, sopku Halla-san, kvůli přísné návštěvní době nestihneme, takže se vydáváme aspoň ke dvěma místním vodopádům. Ke dvaadvacet metrů vysokému Cheonjiyeon a unikátnímu Jeongbang, který jako jeden z mála na světě padá z útesu přímo do moře. Duše jsme nasytili a můžeme se vrátit zpět do víru hypermoderních měst. Ještě nás toho čeká mnoho. Musíme vyzkoušet gaming, který byl vyhlášen korejským národním sportem, nebo tradiční barbecue. Oboje si necháváme pro druhé největší město Bussan, které má západnější ráz a nabízí údajně skvělé gastronomické zážitky. Ty jsme si opravdu užili a na vyhlášené korejské barbecue jsme z prostředí toalety vzpomínali ještě několik dní. Raději si však budeme pamatovat západ slunce z lanovky nad mořem, vlak jedoucí 300 km/h či usměvavé Korejce, co se při poděkování uklánějí. A pocit, že tahle země je tak nesmírně jiná a zvláštní, že ji můžete buď nenávidět, nebo milovat. Tipy: Nesmrkat! Vrcholem neslušnosti je se na veřejnosti vysmrkat. Popotahování a srkání je ovšem v pořádku. Pokud si tak v restauraci sednete vedle někoho, kdo má rýmu a objednal si nudlovou polévku, máte o zážitek postaráno. Přezouvání. V Koreji je zvykem se před vstupem do místnosti zouvat. Na recepci hotelu tak bývají erární papuče a boty si uložíte do botníku. Jiné pantofle máte připravení před pokojem, A jiné do koupelny. Boty se sundávají i před vstupem do chrámů. Žádný Google ani Uber. Ani jedno vám v Koreji nebude fungovat. Zachrání vás jedině aplikace Papago na překlady z korejštiny do angličtiny a KakaoMap pro orientaci ve městě a objednání taxi. FOTKY: Zajímavosti: Před přechodem pro chodce je lišta, která se rozsvítí červeně nebo zeleně, aby ti, kdo koukají do mobilu, věděli, kdy přejít. Často ale přechody nejsou. Jen otravné, hluboké a dlouhé podchody pod silnicí. Je nepřístojné na veřejnosti smrkat. Všichni tak POSMRKÁVÁJÍ a rádi SRKÁJÍ. Lidé se při poděkování uklánějí. Podávají a přijímají věci dvěma rukama. Přísně se přezouvají. Při vstupu do domu i do pokoje, dokonce i do koupelny, do muzea apod. Sprchovou hadici mají často vyvedenou nad umyvadlem. Sprchovým koutem se stává celá koupelna. Mají vyhřívanou podlahu, rádi spí na zemi. K-Pop, neboli korejský pop je tu superpopulární. K-beauty je fenomén. Ženy chtějí vypadat stále mladě, mají 13 kroků péče o pleť. Korejci se velmi rychle opíjí do němoty. K sushi nejí sojovku. Milujou vepřový. Rádi jí to tlustý. Nekouří se na ulici, jen na vyznačených místech a v uzavřených skleněných kuřárnách. Záchody mají vyhřívané prkénko, spršku a fén. Je zde bezpečno, nekrade se. Všude je miliarda kamer. Všude jsou mega obrazovky. Každý pokoj v hotel má svoji silnou wifi. Bolí z nich hlava. Na ulici nejsou žádné odpadkové koše. Nikdo neumí anglicky ANI SLOVO. Nápisy hlavně v korejštině. Nefunguje Uber ani Google Mapy. Korejci jsou milí a usměvaví. I přes ochotu málokdy s něčím pomůžou kvůli jazykové bariéře. Jsou svázaní pravidly. Je zde cítit velká stádovitost, šedost. Ženy se neholí. Vy víte kde.

Dýchá se těžko. Noha nohu mine a vždy došlápne o něco výš. Pomalu, ztěžka, unaveně. „A co sis jako myslela?“ ozývá se mi hlavě už po několikáté. V tu dobu ještě netuším, že to bude věta, která mě bude po Peru provázet. Hrozně mě to sem táhlo. Ani nevím, co přesně. Peru jsem automaticky nominovala jako první stát Jižní Ameriky, který chci navštívit. Střední a Severní Ameriku mám prozkoumanou, teď přišla řada na jih. Lákala mě divoká příroda, vysoké hory, lidi s indiánskou krví. Peru mi to všechno splnilo. Ale nedalo nic zadarmo. Byla to “dovolená”, po které potřebujete další. A možná i panáka. Arequipa Otevřeným oknem do místnosti pronikají sluneční paprsky. Snídáme v krásném hotelu a já mám chuť tančit. Džus z manga, španělština a reggaetón. Jsem zase v Latinské Americe! Miluju to tady. Procházíme si malebné koloniální městečko s bílými fasádami, nad kterým se jakoby mimochodem tyčí sopka Misti. Působí tak neuvěřitelně, že si jí zpočátku ani nevšimneme. Víc nás zaujme ženský klášter Monasterio de Santa Catalina v rudých barvách, kde ženy a dívky (ne)dobrovolně zasvěcovaly svůj život bohu. Roman mě upozorňuje, že podle místních zvyklostí bych tady jako druhorozená dcera skončila taky. Je otázkou, pro koho z nás by to byla větší škoda. Šťastná v Latinské Americe Jedeme si na opojné vlně jet lagu, dokud ovšem nemusíme zařídit simkarty. Zdánlivě jednoduchý úkol na pár minut nám zabere několik hodin. Vždycky zapomenu, jak špatný nápad je, snažit se s místními „latinos“ cokoliv vyřídit. A jak nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Na druhou stranu je obdivuhodné, že tyhle státy i přes svoji všeobecnou neschopnost nějakým záhadným způsobem stále fungují. Cañon del Colca Jsou tři ráno a my překvapivě čiperně nasedáme do nacpaného mikrobusu. Poměrně brzy nám dochází, že čím déle si budeme udržovat jet lag, tím lépe s ohledem na brzké startovací časy výletů). Vyrážíme směr Cañon de Colca, čtvrtého nejhlubšího kaňonu světa. Cestou se zastavujeme na vyhlídce Patapampa a ve vesničce Chivay, kde nám místní dělají ve svých krojích divadélko pro turisty. Neodolám a vyfotím se s bejby lamou. A okamžitě ji začnu chtít domů. Roman mi to zakáže, takže si aspoň kupuju svetr z její vlny a jedeme na vyhlídku Cruz del Condor. Kondor je národní pták Peru a tady se jich předvádí hned několik v celé své parádě. Nad hlubokým kaňonem krouží svými ohromnými křídly a hledají mršinu, kterou by sežrali. Obávám se, že vypadáme jako snadná kořist. „Je to čtvrtý nejhlubší kaňon světa. Na dno to je sedm kilometrů, dalších osm půjdeme do oázy, kde přespíme. Vezměte si klacek, kolena dostanou zabrat,“ doporučuje nám průvodce. „A ráno si to celé vyšlápneme zase nahoru?!“ ptá se s neskrývanou panikou Roman. „Co bude zítra, neřeš. Dnes je dnes,“ odbyde ho průvodce. Možná jsme si mohli předem zjistit, jak náročný to bude výlet. Ale teď už nejde couvnout zpátky. To přece nějak dáme. Okolní hory jsou nádherné. Příroda se po uplynulém období dešťů zelená, bzučí, kvete, voní. Dokonce kvetou i obrovské kaktusy. Přiznávám, že udržet si nadšení celých patnáct kilometrů vyžaduje určitou mentální práci. Pomáhá žvýkat lístky koky. Konečně se po sedmi hodinách dostáváme k oáze, kde na nás čeká předražené pivo a studený bazén. A také nevyhnutelná otázka, jak se dostaneme zpátky nahoru. Odpověď není třeba říkat nahlas. Vyrážíme o půl páté ráno. Čeká nás 1100 metrů převýšení na šesti kilometrech. Očekávaná doba výstupu čtyři hodiny. „Jděte pomalu, čím budeme výš, tím hůř se bude dýchat,“ upozorňuje nás průvodce. Navzdory tomu nasazuje svižné tempo. Suneme se za ním jako housenka. Kužely světla z čelovek se pravidelně pohupují v rytmu našich kroků. Možná by ani nebyly potřeba. Hvězd máme nad hlavami rozseto na tisíce a měsíc září jako reflektor. Povídat si nejde. Kyslík je v těchto výškách cennou komoditou. Nakonec se rozdělujeme a každý ze skupiny jde podle své síly. Noha nohu mine a vždy došlápne o něco výš. Pomalu, ztěžka, unaveně. „A co sis myslela?“ směju se ve své hlavě. „Že to bude jednoduché? Že ten kopec po téměř měsíční nemoci vyběhneš jako laňka? Jen hezky šlapej, jiná varianta neexistuje,“ odpovídám sama sobě. Jak tma začíná šednout a hory nabírají ostřejší kontury, tím lépe se mi jde. Rozbřesk mě nahodí jak spadené pojistky. Jako by moje tělo jelo na solární energii a někdo ho teď konečně dobil. Na vrchol se dostávám za tři hodiny jako jedna z prvních, chvíli po mně přichází Roman. „A za tohle jsme dokonce platili!“ smějeme se zpocení a šťastní. Máme to za sebou. Namožené svaly následně necháme prohřát v termálních jezírkách a domů se vracíme přes národní rezervaci Salinas y Aguada Blanca kolem obrovského stáda alpak. Vyřízení, ale pyšní. Dali jsme to! Jezero Titicaca „Kde máme ty lístky koky? Nebo prášky?“ ptáme se jeden druhého v rytmu kodrcání autobusu cestou k jezeru Titicaca. Překonáváme dalších tisíc výškových metrů a tlak v hlavě se opět stupňuje. Nejvýš položené jezero světa ve 3 800 metrech nad mořem se po několika hodinách stoupání před námi rozprostře jako obří louže. Vyhladovělí po dlouhé cestě zamíříme do jedné z místních restaurací, kde nabízí tříchodové menu asi za čtyřicet korun. Super deal, pochvalujeme si, než přede mě číšník postaví játro velké jako moje předloktí. „Co to je?“ ptám se zděšeně. „Co sis objednala!“ smečuje. Ačkoliv svoji španělštinu považuji za plynnou, na slovní zásobě týkajících se vnitřností a podobných odporností musím evidentně ještě zapracovat. Na jezeře vyrážíme na unikátní plovoucí ostrovy Uros. Lidé na uměle vytvořených ostrovech z rákosí žijí už stovky let a přirozeně je musejí stále obnovovat, jak spodní vrstva ve vodě postupně uhnívá. Navštěvujeme několik z nich a cítíme se tak trochu v turistické pasti. Jedna indiánka nás dokonce zavleče do své chýše, chytí mě za ruku a nutí mi své výrobky. Pod nátlakem kupujeme předražený hliněný popelníček a až v lodi zpátky si uvědomíme, že vlastně nekouříme. To už ale indiánka chytá za ruku někoho jiného... Amantaní Přespáváme na ostrově Amantaní, které je po turistických Uros jako pohlazení po duši. Až sem tolik turistů nejezdí, takže tu nejsou žádné hotely a ubytování poskytují jen místní rodiny. My máme štěstí, že naše rodina je otevřená a přátelská. Pan domácí nás učí pár slov v původním indiánském jazyce kečuánštině, kterým na ostrově mluví většina obyvatel, a jeho žena nám na svém tkalcovském stavu ukazuje, kolik práce dá ručně utkat typickou pestrobarevnou látku. Ostrov celkově působí, jako by se tu zastavil čas. Při procházce potkáváme ženy v tradičních krojích, které se zrovna vracejí z trhu v přístavu. Auta na Amantaní nejsou, po kamenitých cestách občas projede jen někdo na koni. Všude vládne klid a ticho. My v pozdním odpoledni zatím pomalu stoupáme ke dvěma nejvyšším vrcholům ostrova. Nachází se na nich dvě prapůvodní svatyně Pachamama (Matka Země) a Pachatata (Otec Země). Kdo podle legendy svatyni Pachamama při západu slunce třikrát obejde proti směru hodinových ručiček, tomu se splní tři přání. Neváháme. Tiše jdeme podél zdi z kamenů, které zapadající slunce postupně zbarvuje do oranžovo-červena, a šeptáme jim svá přání. Slunce se mezitím rozpouští v jezeře Titicaca. Cuzco Vracíme se do rušnější civilizace a přijíždíme do bývalého hlavního města Inků, Cuzca. I přesto, že jeho tempo dnes určuje hlavně turistický ruch, město si hrdinně zachovává své tajuplné kouzlo. Místní prodejci to dobře vědí a snaží se jej jakkoliv zpeněžit. Unikáme jim do postranních uliček, kde nám Cuzco nerušeně ukazuje svou pravou krásu. Dlouho se tu však nezdržíme. Minibusem se přesouváme do vesničky Ollantaytambo, jejíž název je pro mě dodneška jazykolamem (schválně, zkuste si třikrát za sebou říct [ojantajtambo], pozor “ll” se čte jako “j”). Vesnice je významným inckým nalezištěm, které se nachází přímo ve Valle Sagrado de los Incas, tedy Posvátném údolí Inků, a je jedním z posledních dodnes obývaných inckých sídel. Atmosféru vesnice umocňují okolní zelené hory s terasovitými políčky, a hlavně impozantní incké chrámy, které se nad ní tyčí jako nesporný důkaz dávné kultury. Cesta k Machu Picchu My jsme nicméně více mainstream a přijeli jsme sem kvůli něčemu jinému. Vesnice je totiž ideálním výchozím bodem, jak se dostat k Machu Picchu, pokud chce člověk low cost variantu a nechce jet předraženým turistickým vlakem za 3 000 Kč. Low cost varianta, která vyjde v přepočtu tak na dvě stovky, znamená jet z Ollantaytamba autobusem do stanice Hidroeléctrica, kde končí silnice. A odsud jít pěšky asi dvě hodiny do vesnice Aguas Calientes, která leží přímo pod Machu Picchu. Easy. Jenže to bychom my, trdla, museli předem zjistit, v kolik autobusy odjíždějí. Místo toho ráno stojíme na prázdném náměstí Ollantaytamba a zoufáme si, co dál. Večer nutně musíme být v Aguas Calientes, protože na druhý den brzy ráno máme koupené lístky na Machu Picchu. Zbývá stopovat. Po několika autech, která kolem nás projedou prázdná s nechápavým výrazem řidiče, mi dojde trpělivost. A před další auto, která se k nám blíží, se nekompromisně postavím. Řidiči nezbývá nic jiného, než nás nabrat. Evidentně se nás chce i co nejdřív zbavit, nebo ho jen baví hazard na hraně života a smrti, a serpentinami to s námi krosí v 80kilometrové rychlosti. Dokonce předjedeme i autobus, který jsme ráno o hodinu zmeškali. Celou cestu mám zavřené oči a jen prosím žaludek, aby po několikadenní nevolnosti zrovna dnes zůstal na svém místě. Záhy však zjišťujeme, že tohle ještě zdaleka nebyla jízda smrti. Ta nastává, když nás chlapík kdesi vyhodí a bereme si taxíka už přímo ke stanici Hidroeléctrica. Borec se ani neobtěžuje s námi jet po asfaltce a stařičkou Toyotou Corollou s nájezdem tak milion kilometrl to bere zkratkou přes nezpevněnou prašnou cestu kolem nějaké hory, kde Čínani staví tunel. Na milimetry přesně v úzkých serpentinách couváme nebo se o chlup míjíme s obrovskými náklaďáky. Modlíme se, aby se sráz po námi neurval. Přežili jsme. Poslední dvě hodiny pěšky podél kolejnic železnice jsou už jako za odměnu. Ta pravá však přichází až večer, když konečně dorazíme do vesnice Aguas Calientes. Vyčerpaní se necháváme rozpustit v termálních lázních a doufáme, že celá ta štreka stála za to. Machu Picchu Stála. K Machu Picchu vyjíždíme prvním autobusem v 6 ráno a jeden z divů světa se před námi tak rozprostírá v čerstvém ranním oparu. Čekala jsem, že uvidím typickou fotku Machu Picchu ve 3D. To, co však vidím kolem sebe, žádná fotka zachytit neumí. Rozsáhlý komplex chrámů a budov, kterými si hledají cestu první sluneční paprsky uprostřed vysokých peruánských hor. Čekala jsem davy turistů. My jsme tu však téměř sami. Vydáváme se na svůj zaplacený okruh, během kterého bychom měli vystoupat i na horu Machu Picchu. Z té bychom celý komplex měli vidět ještě lépe. Jsme však unavení, bolaví a v půlce nekonečných strmých schodů tak usoudíme, že lepší výhled už mít stejně nebudeme. Nejsme tu přece pro ego z vystoupaného vrcholu. Raději si pořádně projdeme ruiny chrámů a tajně odposloucháváme průvodce turistických skupin. Dokonce se nám podaří se dostat i na okruh, na který nemáme lístek, a Machu Picchu si tak procházíme skoro celé. Inkové nám to snad odpustí. Svůj dluh vůči peruánskému turistickému ruchu splácíme alespoň cestou zpátky a do Ollantaytamba jedeme oním předraženým turistickým vláčkem. To, co nám při cestě tam trvalo celý den, vlakem zvládneme za dvě hodinky. Klikatou trasu skrze krásnou peruánskou krajinu užíváme snad jako jediní ve vláčku. Navzdory ceně jízdenky ostatní pasažéři klimbají a celou cestu prospí. Taková marnotratnost! Vinicucna Mám toho akorát tak dost. Jednou máme špatné sedadlo v autobuse, podruhé není džem k snídani, potřetí chce polívku Pho (v Peru!), počtvrté, popáté…podesáté nezapnu dostatečně rychle batoh a je z toho melodrama. Drahý evidentně nabral dojmu, že jsem kromě překladatelky ze španělštiny i delegátka. Ještě včera jsme byli na Machu Picchu, teď stojíme v 5 000 metrech nad mořem, sotva popadáme dech, a přesto na sebe štěkáme jak v latinskoamerické telenovele. „Co sis jako myslela?” ozývá se mi snad po sté v hlavě. „Že si dáte romantiku?” divím se sama sobě. Ostrá výměna názorů je však kvůli nedostatečnému přísunu kyslíku poměrně rychlá a naštěstí i následné usmíření. Krok za krokem se škrábeme před Duhovou horu Vinicucnu, zatímco kolem nás běhají místní indiáni vedle oslů, kterými vozí nahoru pohodlnější turisty. A ani se nezadýchají. Konečně jsme nahoře. Úlevu vystřídají rozpaky. Na fotkách to vypadalo jaksi…výraznější. Barevné pruhy sice vidíme, ale asi nebyly vyprané v Perwollu. Nevadí, potom na svých fotkách vytáhneme kontrast a sytost, jako to evidentně dělají všichni, žejo. Lima Hnusné, rušné velkoměsto. Víc k tomu nemám. Jo, vlastně – je zde pár dobrých restaurací. Do jedné předražené jsme zašli na fenomenální ceviche. Ještě v noci se Romanovi z nich udělalo blbě. Paracas Poté, co jsme se po dvou týdnech putování po vnitrozemí Peru, vrátili zpátky na pobřeží do Limy, jsme zatoužili si dát pohodičku na pláži a oslavit zde zde i moje narozeniny. Peru však nemá pláže jako z Karibiku a drsný Pacifický oceán nic nedává zadarmo. Ačkoliv se z hlavního města přesouváme o kousek na jih na dovolenkový poloostrov Paracas, vítá nás větrem a studeným mořem. Opalovačku a koupání si rovnou můžeme škrtnout. „Co sis jako…” zaplaším zbytečné myšlenky. Místo toho se jdeme vyblbnout na nafukovací opičí dráhu na moři a objevujeme místní restauraci, kde majitele učíme dělat guacamole. Pokrm nezná, ale je ochotný dojít do nejbližšího obchodu, koupit avokádo, červenou cibuli a tortilla chips, a guacamole nám připravit. Za pár korun do velké mísy. Druhý den k němu jdeme znovu a pán se opět vydává do sámošky. Me gusta! Islas Ballestas Galapágy pro chudé. Nelichotivá přezdívka ostrovů Ballestas je vlastně spíše kompliment. Na ostrovech, které jsou od vesnice Paracas vzdálené asi půl hodinky lodí, lze pozorovat stejné druhy zvířat ve volné přírodě jako na Galapágách, aniž by člověk musel prodat ledvinu. Tisíce druhů ptáků, pelikány, tuleně, lachtany… Viděli jsme všechno a dosyta si užili i smradu z guána, trusu mořských ptáků, které se zde jednou ročně těží jako cenné přírodní hnojivo. Děkuji, na Galapágy snad už nemusím! Huacachina Poslední výlet, který v Peru absolvujeme, je do oázy Huacachina. Leží uprostřed pouště, uprostřed má jezírko a kolem něj vysoké palmy. Balená voda je tu třikrát dražší, přitom hotely mají vlastní bazény. Huacachina je plná protikladů, ale jisté kouzlo se jí musí nechat. Zelené palmy okolo jezírka v jinak vyprahlé poušti dávají cenný stín i pocit jistoty a bezpečí. To ale rázem zmizí když nastupujeme do konstrukce buginy. Nevím, co mám čekat, a vlastně se dost bojím. A vůbec za to nemůžou dva (!) bezpečnostní pásy, kterými je každý pasažér připoutaný! Nakonec je to super zábava. Lítáme v duchách pouště a nakonec zkoušíme i sandboarding. Jednoduše sjíždíme prudké duny na prkně po břiše. Písek pak máme sice všude, ale tady chybět rozhodně nebude. Peru. Země mnoha extrémů, se kterou jsme se nakonec poprali snad obstojně. Nic nám nedalo zadarmo a ukázalo nám, že jakékoliv domněnky můžou být naprosto mimo. A člověku nezbyde nic jiného, než přijímat realitu takovou, jaká je. Ať je náročná, nebo krásná. Tahle země totiž není pro bábovky.

Listopad. Nevlídno, sychravo, deka padá nejen na nebe, ale i na nás dva. „Chybí mi slunce,“ postesknu si. „Cestování, vzrušení, poznávání... Už je to dlouho.“ A tak kupujeme letenky aspoň do Itálie. Jen na delší víkend, vypadnout, nadechnout se, povznést se. „To není možný. Maledivy za 20 tisíc! All inclusive i s letenkou.“ Neodoláme. Je to sen, který se nám neměl nikdy splnit, zvlášť v téhle době. A teď stačí pár kliknutí. Trochu se stydíme. Obě dovolené odděluje méně než 48 hodin v Praze. /Dvě stě kilová žena mě osahává v letadle. Dělá, že spí. Její ruka nespí a jezdí mi po stehně. Odhodím ji, vrátí ji tam. Jsem zaklíněná mezi ní a okýnkem a cítím vztek, hnus a bezmoc. Odhodím ji podruhé, nechá toho. Co dál?/ Řítíme se strašlivou rychlostí. Loď dribluje na vlnách jako basketbalový míč. Bum bum bum báác! Bolí to. Držíme se železných madel do zbělení kloubů a křečovitě se na sebe usmíváme. Ne dlouho, každý se snaží najít alespoň jeden pevný bod na obzoru a k němu připevnit svůj žaludek. Ráj. /Až na ten bagr. Nepřijela jsem na Maledivy, aby mi pod okny burácel bagr. Stěhujeme se./ Ráj. /Který se dá obejít za patnáct minut a oběhnout za sedm. Učesaný, vysázený, udržovaný. Z nespoutané divočiny zde zbyly jen mrštné ještěrky. A dálnice v písku po krabech. Do vnitrozemí pro zaměstnance se nechodí. Tam to není tak hezký a bortí se zde iluze./ Konečně zase výskám do šnorchlu. Nádherné koráli, tisíce ryb, jedna děsivá muréna a tři žraloci. Tři! S otlačeným čelem, varhánky na prstech a širokým úsměvem už zdálky vidím, jak tam Muž stojí a tváří se ustaraně. „To už mi víckrát nedělej. Byla jsi tam víc jak hodinu! Já už se začínal bát.“ Však počkej, až to uvidíš taky. /Houpat se mezi stromy v hamace. Až jsem skoro zapomněla, jak mě to baví. Ultimátní chilling. Bývala jsem v tom dobrá. Naštěstí se to nezapomíná./ Jídlo! Ach bože. /Studené prostěradlo na horkou kůži rozpálenou od slunce do každé rodiny./ Žraloci se tři dny neukážou a Muž mi přestává věřit. „Támhle je! Viděls ho?“ ptám se skoro vyčítavě. „Jo, je přímo pod náma.“ Není. Už je vedle nás a začíná kolem nás kroužit. To není dobrý. Asi. Nebo nevím. Ale radši zdrháme. /Desítky cedulí se jmény a daty zasnoubení, které jsou poseté po celém ostrově, vypadají jako náhrobky./ Smějeme se obavám, jestli se na mini atolu nebudeme nudit. Je to nabitý! Ráno snídaně /sladká nebo slaná? Raději obě/. Namazat se /nesnáším to./ Potom do moře-do písku-do moře-do písku. Šnorchlovat. Oběd. Chilling. Do moře-do písku-do moře-do písku. Práce /freelancer, co pracuje na pláži. Kýč jak bič. Když ona se ta písmenka sypou sama jako zrnka písku, když člověk leží ve stínu na lehátku/. Fitko /beachbody se dá dohnat i na pláži/. Večeře, víno, karty, kóma. Láska. Láska. Láska. Manty!! Těším se strašně. Miluju je. Koráby pod vodou, létající koberce. Cesta k nim je nekonečná. A konečně. Skáčeme za nimi všichni a barevné šnorchly na hladině připomínají brčka v pití. Počkám si. Vím, že plavou v kruhu a vrátí se. Netřeba je pronásledovat zvlášť proti proudu. Jsou tady. Nádherné, obrovské, majestátní. Neodolám a potopím se pod ně. Však to uši tentokrát vydrží. Pár vteřin spolu tancujeme pod vodou. Jedna proplave nade mnou, druhá se mě tak tak dotkne. Nebojí se. Odplouvají a zase se vracejí. To už je tu ale i celá skupina brček. Tanec končí, děkuji! /Ti delfíni snad už ani nemuseli být. Pár metrů od nás, naštěstí jen z lodi. Něco si musíme nechat přece na příště./ Na shledanou. Malé Velké Divy. Více divů Ach. Nehoří. Jednou provždy nehoří! Palmy na odchodu. Past na turisty. Srdce bylo moc vysoko a nedalo do něj vlézt. Východ nebo západ? Za A). 5:50 ráno Krabí dálnice. Bagr. Strašně, ale strašně dobrý. Mini atol Fihalhohi. Dva asi z deseti delfínů, kteří chvíli plavali vedle naší lodi. R+A

Strašně rychle to uteklo. 5 měsíců mi připadá jako 5 týdnů. To už je konec? Možná není... V únoru jsem absolutně netušila, do čeho jdu a co mě čeká. Během necelého půl roku solo cestování jsem si ale našla vlastní tempo a takový způsob trajdání, který mi nejvíc vyhovoval. Možná proto se domů nevracím uštvaná, nemocná nebo švorc. Jakým stylem jsem si projela Střední Ameriku? 1. Nic jsem si neplánovala ... a nechávala všechno tak nějak plynout. Byla v tom hrozná svoboda, radost a klid, že nakonec všechno dopadne, jak má. 2. Nebookovala jsem si ubytování ... více jak den předem. Někdy ani to ne. V záloze jsem měla hamaku, ve které se mi spalo stejně nejlíp. 3. Vařila jsem si v hostelu ... z potravin koupených na trhu. Ze zeleniny, tropického ovoce a samozřejmě avokáda jsem kouzlila levná, zdravá a chutná jídla, která by mi záviděli všichni hipsteři v Praze. 4. Na restaurace jsem se ptala místních ... vždy se stejnou otázkou, kde se můžu najíst “rico y barato”, tedy dobře a levně. Většinou mě poslali do lokální jídelny, kde jsem za pár korun mohla ochutnat tradiční pokrmy. 5. Vlastně jsem se ptala na všechno místních ... při čemž španělština byla samozřejmě nutností a nedocenitelnou výhodou. 6. Navštěvovala jsem místa podle doporučení ostatních cestovatelů ... s podobným stylem trajdání. Recenze jsem moc nepročítala, raději jsem dala na osobní radu. 7. Nevybírala jsem si víc jak 5000 korun ... a i ty jsem si rozdělila do menších peněženek. 8. Vždy jsem se snažila mít v záloze dolary ... aspoň $20 jako pojistku, kdybych zůstala bez peněz. Američany sice latinos nesnáší, ale jejich dolary milujou. 9. Nepila jsem ... do opilosti. Jedno, dvě piva a dost. Ani ne tak kvůli úspoře, i když co si budem, alkohol je drahý všude. Spíš jsem vůbec neměla chuť pít, a když jsem se trochu picla, necítila jsem se bezpečně. 10. Cvičila jsem hodně jógu ... protáhla jsem si zkracené tělo a bolavá záda po nošení těžkého bahohu, případně krkolomných polohách v autobuse. Srovnala jsem si myšlenky a uklidnila rozjitřené smysly, na které byl denně kladený velký nápor. :) 11. Nemalovala jsem se ... vůbec. Make-up jsem na sobě neměla ani jeden den. Cítila jsem se tak líp, přirozeněji, svobodněji a vlastně mi přišlo úplně zbytečný se malovat. Zajímavý rozdíl oproti tomu, když jsem doma. 12. Nemusela jsem vidět za každou cenu všechno ... v čem mě “stará” Adéla nepoznávala. Zážitky jsem samozřejme lačně hltala, ale fanaticky jsem je nevyhledávala. To, že jsem neměla žádný seznam věcí, co chci vidět a zažít, tomu určitě pomohlo. 13. Raději jsem delší dobu zůstala na jednom místě ... a skamarádila se s místními, dala si pohodu, nikam nespěchala, dobře jedla, cvičila a pracovala. Ne jako když člověk uštvaně lítá z místa na místo jen proto, aby si něco povinně vyfotil do albíčka. 14. Dala jsem na intuici a vlastní tělo ... jo, je to klišé jako z časopisu. Jenže já se na nikoho jiného než sama na sebe spolehnout ani nemohla. A fungovalo to. Cítíš se dobře? Pecka. Jsi unavená? Odpočiň si. Je ti někde, s někým, při něčem divně? Jdi od toho. Takhle jednoduchý to je. 15. Snažila jsem se být offline ... někdy se mi to dařilo více, někdy méně. Pokud jsem zůstala sama, neviset na telefonu bylo docela těžké. Jakmile jsem byla mezi lidmi, na telefon jsem často úplně zapomněla. Klidně několik dní. 16. Když jsem měla strach, skamarádila jsem se ... nejčastěji s pouličními džentlmany, kteří se nebáli mi projevit svoje sympatie a touhy. Ignorace nepomáhala. Jakmile jsem jim na hlasité pozdravy a povyky odpověděla, rázem sklapli. 17. Pracovala jsem za ubytování ... a někdy i za stravu jako dobrovolnice. První dobrovolničení jsem si našla přes WorkAway, pak už mi nějak samo padalo do klína. 18. Tahala jsem co nejmíň věcí ... ale i tak jsem se po 2 měsících naštvala a půlku věcí vyházela. Paradoxně přesně ty věci, které jsem si před cestou koupila. Ale protože #zerowaste, darovala jsem je jednomu pánovi na trajektu, ať udělá radost třeba svojí vnučce. 19. Nikdy jsem nebyla sama ... když jsem zrovna sama být nechtěla. Možná to je mojí náturou, že si hned se všema povídám, ale osamoceně jsem se za celou dobu necítila snad ani jednou. Poznala jsem skvělé lidi s dobrou energií a vždy mi trhalo srdce, když jsme se museli rozloučit. 20. Připomínala jsem si, jak ohromné mám štěstí ... a snažila se být za každý den vděčná.

Pura vida je slunce, které vysvitne po několika dnech deště. Pura vida jsou lenochodi, co se vždycky smějou. Pura vida je přejít silnici a být na pláži. Pura vida je pozorovat vlny a cítít respekt, strach, obdiv i touhu. Pura vida jsou tři ananasy za 38 Kč. A tři avokáda. Pura vida je jezdit na zrezivělým kole a nedržet řídítka. Pura vida je jóga na pláži. A běh v džungli. Pura vida je horká kůže. Pura vida je salsa caribeña. Pura vida je otevřít kokos holýma rukama. Pura vida je naučit místňáky na ukulele. Pura vida je, když si koupí svoje ukulele a pojmenujou ho Adelita. Pura vida je, když Tě učí na surfu, aniž by za to něco chtěli. Pura vida je sjet si první vlnu. Pura vida je odřený břicho, bok a kolena. A šťastnej úsměv. Pura vida je houpačka na stromě na pláži. Pura vida je společně vařit a společně večeřet. Pura vida je dulce de leche. Pura vida je prodávat alfajores. A hlavně je jíst. Pura vida je psí láska. Pura vida je ležet v hamace třeba celý odpoledne. Pura vida je hluboko v tmavých očích. Pura vida je kouřit trávu a smát se nabíječce. Pura vida je rondon na ulici. Pura vida jsou zvuky džungle. Pura vida je hrozivý řev opic. Pura vida jsou vodopády, co buší do zad. Pura vida jsou spadlý stromy přes silnici. Pura vida je být bez signálu, internetu a elektřiny. Pura vida je chodit nenamalovaná, neučesaná. A bez spodního prádla. Pura vida je zářící měsíc s velkým prstencem okolo. Pura vida je oheň pod hvězdami. Pura vida je vychlazený pivo. Pura vida je žít 30 dní na jednom místě a chuť tam zůstat navždycky. Pura vida je zvednutý palec a malíček. Pura vida je Puerto Viejo. A pláž Cocles. Pura vida není,... .. . . ...když musíš odjet.

Než vám tady začnu brečet, že mi do odletu z Mexika zbývá jen pár hodin, že se vlastně domů netěším tolik, jak bych asi po půl roce v cizině asi měla (ale trochu přece jen jo), že se bojím náhlý zodpovědnosti, změny a nejvíc toho, že mě brzy začne pálit dobré bydlo a ve slabé chvilce si zas někam koupím letenku (hm, tak už ji mám na září...), tak nejdřív se chci podělit o můj poslední velký, dlouho očekávaný výlet na Kubu. Ať z toho máte i něco užitečnýho, ke klasickým top zážitkům připojuju i praktický tipy, na které jsem při plánování cesty nikde nenarazila a na Kubě by se mi hodily o krapet dřív, než když jsem si na ně přišla sama. Co tedy byly ty nejlepší, nejsilnější nebo nejzajímavější věci, které jsme zažili? Bylo jich asi trilión, protože jestli jsem si myslela, že Mexiko je jiný svět, tak Kuba je jiná galaxie. Celková atmosféra se nedá popsat slovy. Třeba ten pocit, že cestujete zpět v čase a zasekli jste se někdy v 50. letech. Vůně doutníků. Pohled na zchátralé budovy, které připomínají starou dámu, o které víte, že v mládí byla krasavice. Rytmus salsy, podle kterého vám začne bušit srdce... Těžko vybírat, který zážitek byl nejsilnější. Tyhle tři věci mně osobně ale utkvěly asi nejvíc. 1. TÝDEN BEZ INTERNETU Je trochu smutný, že mě to napadlo jako první, ale na co si nalhávat, že s telefonem netrávím téměř 24 hodin v kuse. Na Kubě internet neexistuje. Respektive existuje, ale jen když se Raúl dobře vyspí, na chvíli zapne signál a turisté, kterým se už klepou ruce jako feťákovi dva dny bez dávky, na něm můžou jednu předraženou hodinu frčet a nechávat si do žil s úlevou proudit data. Po překonání počátečního absťáku a pocitům paniky, kdy najednou nevíte, do jaké restaurace jít, protože nezjistíte, kolik má hvězdiček a recenzí na TripAdvisoru, nemůže postnout fotky na Instáč a sbírat lajky a jste naprosto fascinováni časem, který najednou plyne pomalu a nemůžete ho zatlouct jako hřebík do zdi Facebooku... najednou přichází neskutečná úleva. Svoboda. Volnost. Cestování bez ustavičného googlování bylo zrazu více vzrušující a dobrodružnější. Na dobrou restauraci jsme se zeptali místních a volné chvíle netrávili filtrováním fotek, ale - teď se nelekněte - povídáním. Soustředili jsme se na to, co druhý říká, a dokonce rozvinuli i několik hlubších diskuzí na vážná témata. Zkuste tohle s telefonem v ruce. Bez šance. Ulice v Trinidadu. Tip: Pokud bez netu fakt nevydržíte, téměř v každém hotelu si můžete koupit kartu s unikátním přihlašovacím jménem a heslem. Cena záleží na tom, jak dlouho potřebujete surfovat na kolísavé a velmi špatné wifi vlně. V centru Havany seženete hodinovou kartičku za asi 1,5 CUC. Přihlásit se pak můžete jen ve veřejných wifi spotech a jen tehdy, kdy je signál. Jinými slovy, pokud si kartu koupíte a v zemi nebude pokrytí, máte stejně smůlu. 2. JÍZDA NA KONI Naprosto top zážitek!! Ty dva vykřičníky jsou oprávněné. Zadek v sedle jsme si nejdřív otlačili v nejkrásnějším kubánském městečku Trinidadu, odkud jsme jeli asi hodinu k přírodnímu skalnímu jezeru. Já měla štěstí na tmavého mladého divocha jménem Negrito, který se vždy rebelsky rozeběhl a chvíli nám trvalo, než jsme sladili svoje vášně a pohyby tak, abych se na něm netřásla jak pytel brambor. Pravá koňská láska však přišla až v nezapomenutelném údolí Viñales, které je slavné pěstováním tabáku. Jedině zde koupíte ručně dělané, originální kubánské doutníky přímo od farmářů. K jednomu takovému jsem dojela na statném vraníkovi s vulgárním jménem Chupa Chupa (použij Google Translate). Okolní příroda mi vzala dech. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve vyphotoshopované tapetě, kde někdo nastavil kontrast zelené na maximum. Farmář nám pak ve stodole ukázal, jak se balí a kouří pravý kubánský doutník (bez dvojsmyslu!) a dal nám ochutnat rum z ovoce guayaba. Nejlepší věc, co jsem kdy v životě pila. Kdybych neměla jen příruční zavazadlo, nakoupila bych toho litry. Takhle budu muset udělat podoceánské potrubí, kterým mi to poteče z Kuby rovnou do Prahy. Divoch Negrito. Tip: TripAdvisor i Lonely Planet doporučují agenturu Trinidad Travels, která za balíček projížďky na koni se zastávkou na oběd a doutník chce asi 60 euro. Jestli tohle zaplatíte, tak jste naprostí blázni. Skutečná cena je tak 10-15 euro (= 10-15 CUC). My to usmlouvali dokonce na 8 CUC. Tohle je na Kubě mimochodem naprostý základ. Turismus je jediná, ale opravdu jediná věc, ze které Kubánci žijí. I když jsou to velmi přátelští a vřelí lidé, cenu vždycky napálí na minimálně trojnásobek. Low cost dovolenou tak na Kubě nečekejte. My utratili dvojnásobek předpokládaného rozpočtu, a to jsme přitom skoro vždy vysomrovali tu nejlevnější variantu. Neberte tak první nabídku, nenechte se ukecat, smlouvejte, a když se bude příliš cukat, jděte o roh dál. Na něm totiž bude čekat deset takových, který vám to dají za polovinu. Nespornou výhodou je samozřejmě španělština. S angličtinou cenu dolů nikdy tolik nestlačíte. 3. SALSA Ať se považujete za dřevo nebo Johna Travoltu v Pomádě, salsu na Kubě si prostě musíte zatančit. Já salsu miluju a v Praze mám dost problém. Nejen kvůli své výšce, protože sehnat tanečníka, který by neměl hlavu zabořenou v mém dekoltu, je dost těžké. Sehnat totiž jakéhokoliv tanečníka je u nás téměř nemožné. Není novinkou, že Češi celkově k tanečnímu parketu nemají kladný vztah, pokud se nejedná o trsání na devadesátky v Lucerně nebo sledování StarDance z pohodlí gauče. Abych byla spravedlivá, pár salsa clubů v Praze existuje. Stačí jediná návštěva a už tam nebudete chtít vkročit. Bude to znít hnusně, povýšeně a já nevím, co všechno, ale až se jednou do salsa baru odvážíte, dáte mi za pravdu. Téměř pokaždé tam najdete tři skupiny lidí. Ženy mezi 30-40 lety, které postávají kolem parketu a čekají, až je někdo vyzve. Je jich ale nepoměrná většina oproti mužům, takže velká část do sebe hodí tři cubalibre a raději jde domů bez protancovaných střevíců, než aby se nedejbože samy zeptaly chlapa, jestli by šel tancovat. Druhou skupinou jsou páry, co sem přišly spolu, tancovat umí, urvou si pro svoje taneční kreace půlku parketu a nikdy netancují s nikým jiným. No a pak tu jsou muži. Lvi salónu. Matfyzáci, ITáci, muži v krizi středního věku (už podruhé) a muži tmavší barvy pleti, kteří se snaží vypadat exoticky, i když jsou z Chomutova nebo z Ukrajiny. Nemějte mě za bitch, ale prostě ti, kteří si za normálních okolností tak často na ženskou nesáhnou. Jenže v salsa baru jdou na dračku, ženy se o ně přetahují. Poptávka zásadně převyšuje nabídku a nikde neplatí věta: "nebyl čas se ptát, kdo je kdo" víc než tady. Nebereš, netancuješ. Kuba je proto tanečním rájem na zemi. Kubánci to mají v krvi a podle mě dřív začínají tančit než chodit. To, co pak s vámi jsou schopní předvést na parketu, je naprosto neskutečný. Není divu, že se Kubánci prý často žení s cizinkami. Stačí, aby do ní nalili dvě tři mojita (na Kubě se míchá rum se sodovkou v podílu 2:1), párkrát protočili a holce už se motá hlava a nadšeně volá "Sí, sí!". Ne, nejsem vdaná. Slavný bar La Bodeguita del Medio v Havaně. Tip: Nestyďte se a běžte tancovat, i když to neumíte. Na Kubě není trapné tančit jak po zásahu elektrickým proudem, ale sedět na zadku. Holky, počítejte do sedmi a nechte se vést. V salse na emancipaci zapomeňte, jste naprosto podřízené chlapovi. Pánové, hoďte do sebe mojito, okoukejte základní krok (nebo se zeptejte jakéhokoliv Kubánce) a nebojte se to jít zkusit. FOTKY: Než abych popisovala těch zmíněných dalších trilión zážitků, radši se podívejte na fotky. Některé věci a místa se zkrátka nedají popsat slovy. Bohužel mě trochu zlobí zálohování fotek, takže některé jsou v horší kvalitě. Většina je za to ale #nofilter. Na konci najdete ještě pár cestovatelských tipů, které mi přišly důležité. Údolí Viñales Údolí Viñales Felices en los cuatro. Údolí Viñales. První fotka z Havany. El Capitolio v Havaně Zašlá krása Plaza Vieja v Havaně Chátrající stará dáma. Havana Na střeše v Havaně. S kubánským modelem před barem La Bodeguita del Medio. Parta hic Malecón Havana Playa Ancon Más libres que el aire./Více svobodní než vzduch. Trinidad Trinidad Valle de los Ingenios neboli Údolí cukrovarů, kterému se občas říká i Údolí otroků. V 18. a 19. století se zde pěstovala cukrová třtina a na plantážích pod ostrým karibským sluncem pracovaly tisíce otroků. Z této strážní věže se přísně dohlíželo nejen na jejich práci, ale i na možné pokusy o útěk či požáry. Dneska je Valle de los Ingenios oblíbeným výletem kousek od městečka Trinidad a turisti zde můžou ochutnat šťávu vymačkanou z cukrové třtiny "guarapo". Tíživý pocit, že tahle krásná krajina byla ještě celkem nedávno pro mnohé peklem na zemi, ale stále visí ve vzduchu. Valle de los Ingenios Ochutnávka guarapa s kubánským rumem. Rum z ovoce guayaba. Nejlepší, který jsem kdy pila! Mexičani na tripu. "Můj" kůň Chupa Chupa Je to pravda! Nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. Mural de la Prehistoria Kubánský venkov Ochutnávka ručně dělaného doutníku. Tipy: Na netu se dočtete, že jedinou možnou přepravou pro turisty je společnost Viazul, kterou si navíc musíte rezervovat dopředu. My jsme s ní nejeli ani jednou. Daleko pohodlnější, rychlejší a občas i levnější je taxík. Na Kubě skvěle fungují kontakty, známí, kamarádi kamaráda... čili se stačí zeptat v každém hotelu či hostelu a taxík vám zavolají až před dveře. Nebo si některý normálně zastavte na ulici. Dopředu si zjistěte, kolik cesta bude přibližně stát (třeba podle ceníku právě Viazul) a taxikáři pak řekněte na férovku, kolik jste ochotní zaplatit. Když na to nekývne první, druhý či třetí určitě ano. Na Kubě existují dvě měny. Konvertibilní peso CUC a národní peso CUP. Turistická měna je CUC a kurz je k české koruně téměř stejný jako euro. Když ale zjistíte, že 1 CUC je asi 25 CUP, zatoužíte po národní měně, ve které je všechno levnější. Jenže bacha, jen pro místní. My byli šťastní, když jsme se ke CUP dostali, ale nakonec nám to moc nepomohlo. Jakmile jste a vypadáte jako turista, cenu vám stejně vždycky přepočítají tak, že je jedno jestli platíte v CUC nebo CUP. Jestli jste zvyklí cestovat low cost, vařit si v hostelu a v supermarketu si nakoupit tuňáka a polívky ze sáčku, tak na Kubě budete nešťastní. Obchody tu neexistují. Nenajdete tu supermarket, sámošku ani večerku. Za celou dobu jsme objevili jeden jediný obchod a jeden stánek na ulici, které prodávali jídlo. Tedy přesněji řečeno olej, rum, konzervy, cukr, mouku a sůl. Nezbývá se stravovat po restauracích, ale dobré menu se dá sehnat za i 5 CUC a velká snídaně za 2 CUC. Ptejte se místních. S takovým balíkem peněz v národní měně CUP jsme si připadali jako boháči. Přitom to je asi jen nějakých 45 euro. Jeden ze dvou krámků, který jsme našli během týdenního cestování. Olej, rum, bujón a konzervy. Takhle jsme skončili po Kubě. Bez internetu a se zpožděným letadlem jsme měli spoustu času na jiné věci. Třeba se učit italsky a česky.

Čím se blíží návrat domů, tím tíživější pocit mám. Upřímně? Nechce se mi. Ačkoliv mě doma čekají od mých milovaných a nejbližších, až po spoustu běžných věcí a maličkostí, jejichž význam jsem si uvědomila, až když přestaly být mou každodenní samozřejmostí (řeč je přirozeně o proseccu), návrat do reality se mi zatím zdá bolestivý a nežádoucí. Není se čemu divit. Tady je to jiný svět. Není to moje "realita", běžný život. Od toho jsem utekla. A odjela jsem vlastně na pětiměsíční prázdniny. Pokud se vám nechce po týdenní dovolené zpátky do práce, zpátky k povinnostem, stereotypu a zodpovědnosti, a ten pocit, že se tomu ale stejně nevyhnete, vás tlačí tam někde v žaludku, vynásobte si ho 23 krát. Mými dvaceti třemi týdny. Samozřejmě to tu také není úplně ideální. Spoustu věcí přehlížím a na spoustu věcí jsem si zvykla jen kvůli omezené době trvanlivosti. Protože vím, že pro mě jsou jen dočasné. Všechny nepříjemnosti se ale vynulují víkendy, které celé procestuji, zážitky, u kterých lapám nadšením po dechu, bláznivými večírky nebo třeba jen pikantní chutí tacos na jazyku s koriandrem a limetkou. (Ne)komfortní zóna Často se mluví o zprofanovaném "vystoupení z komfortní zóny". Lidé k tomu hledají odvahu, neví, co to přesně znamená, čeho se musejí nebo by se měli vzdát. V jaké chvíli už jsou mimo ni. V Mexiku si s tím lámat hlavu nemusíte. Cizinec je tu z počátku všechno, jenom ne komfortní. Možnost nějakého "výstupu" je absolutně lichá, protože tady jakákoliv komfortní zóna přestane existovat. A člověk si pracně začne vytvářet novou, často takovou, která by byla pro něj v dřívějším kontextu nepřijatelná. Jenže v tu chvíli přichází zrada. Jakmile se uvelebíte, začnete se cítit dobře, uděláte si pohodlí... v tu chvíli jste vytrženi! Svou novou komfortní zónu musíte opustit a vrátit se domů. Vrátit se do té staré, dřívější. Jenže ta díky nově nabytým zkušenostem, přestala být pohodlná. Už není vaše. Už není moje. Do odjezdu mi zbývá pouhý měsíc. A když si promítnu ty uplynuté 4 měsíce, prožila jsem toho víc, než co bych možná prožila za několik "normálních" let. Ačkoliv se ve mně pere smutek, že to brzy skončí, s dychtivým očekáváním, co přinese poslední měsíc, pocit, který ve mně momentálně převládá, je obrovská vděčnost. Protože... DÍKY... Díky Mexiku jsem uspokojila, alespoň na čas, svoje cestovatelské touhy. Potvrdila jsem si, že tohle je to, co mě v životě nejvíc baví. Sbalit se do malého batohu a na pár dní, týdnů, měsíců se vydat vstříc novým místům, zážitkům, dobrodružství, zkušenostem, a především i lidem. Díky Mexiku jsem poznala, jaké to je, když jsou na vás všichni milí. Nezištně milí. Asi tak jako vy, často i já sama, až po pár panácích alkoholu. Oni ho k tomu nepotřebují. Je to hrozně příjemný pocit vědět, že ať se začnete bavit téměř s kýmkoliv, otevře vám srdce. A že vstřícnost a úsměv fakt nic nestojí, přitom se vám vrátí i s úrokem. Díky Mexiku jsem se naučila větší opatrnosti. Lidé jsou tu sice vstřícní, ale mezi důvěrou a naivitou je tenká hranice. Jinými slovy, seš fakt milej kluk, ale domů pojedu stejně radši Uberem. Díky Mexiku umím vyexovat dvě deci tequily. Díky Mexiku jsem poznala pravý rodinný život, kdy si je rodina opravdu nejblíž, schází se u jednoho stolu, drží pospolu, cení si jeden druhého a nezná žabomyší války, rozepře a hádky o ovladač. Díky Mexiku jsem si vybudovala odolnost. Skoro na všechno. Pokud jste měli se mnou dříve co do činění, když jsem byla třeba hladová či velmi unavená, víte, že se ze mě stává nesnesitelná bestie, kterou je lepší nakrmit, než si s ní zahrávat. Tady jsem zjistila, že tu příšeru ve mně neumí zkrotit jen potrava a postel. Dokážu bez mrknutí oka obětovat jídlo, spánek, pohodlí, poslední peníze a někdy i vlastní bezpečnost za nový zážitek, dobrodružství, nezapomenutelný moment. Nevím, jestli to už není na diagnózu. Díky Mexiku jsem se naučila užívat si každý den. Nebo se jej alespoň snažit prožít. Ačkoliv třeba nic nedělám a jsem doma. Plně si uvědomovat přítomnost. Cenit si krásných chvil a vědět, že nejsou samozřejmostí. Že vždycky se dá najít něco, co je na h**no, ale proč nevidět to hezký. Díky Mexiku jsem poznala skvělé lidi, ale i faleš a přetvářku. Sice trochu pozdě, aby mě to stačilo zamrzet, ale ne tak příliš, aby mě to zranilo. Poučení je z toho učebnicové. Ta osoba, která se tváří jako nejbližší přítel, může být ve skutečnosti pěkná bitch. Díky Mexiku jsem si posunula hranice. Jakékoliv naše nastavené hranice jsou absolutně směšné. Morální přesvědčení, mantinely, které často nabubřele vystavujeme na obdiv. Leštíme je a oprašujeme s opovržlivým, zato hlasitým komentářem, abychom nikoho nenechali na pochybách, že "Tohle já nikdy nepřekročím. Nikdy bych to neudělal/a, nezkusil/a, neriskoval/a..." Stačí změnit prostředí, ocitnout se v časoprostoru mimo svou dosavadní zkušenost, a teprve tehdy se ukáže, čeho jsme schopni. Nebo čeho doopravdy nejsme. Díky Mexiku jsem si utřídila hodnoty. Se střízlivým pohledem se tak dá říct, ze teprve mimo vlastní komfort se utvrdí naše hodnoty. A jsou podrobeny tvrdé zkoušce. Ty zbytečné naprosto ztratí na významu a stanou se z nich jen plytké formulky. Na povrch postupně vybublají jen ty důležité věci v konkrétních obrysech. Uvědomila jsem si, co doopravdy chci. Co je pro mě zásadní. Na čem mi záleží. Mexiko, díky!

Beze sporu jeden z nejkrásnějších výletů byl do státu San Luis Potosí na severovýchodě Mexika. Pláže s bílým pískem a teplé moře jsou sice více než fajn, ale pravé štěstí prožívám obklopená zelení, azurovou vodou v lagunách či ve sprše z vodopádu. Oblast Huasteca Potosina byla tak pro mě rájem na Zemi. Za pouhé čtyři dny jsem si to tam absolutně zamilovala. A tyhle věci se mi líbily úplně nejvíc. 1. Příroda Zelená, šťavnatá příroda, svěží vzduch, který na rozdíl od toho v Ciudad de México nemá konzistenci šedého želé, a příjemné, ne příliš ostré slunce vytvářejí v San Luis Potosí ideální klima, ze kterého se vám pramálo chce vracet do betonového, zaprášeného města. Po cestě na louce k azurově modré řece, kdy jsem musela kličkovat mezi pasoucími se krávami, bylo najednou velmi snadné si představit, že se stanu ženou jednoho z Mexičanů, který zrovna projížděl na koni v sombréru a vyšívané košili, a se kterým se budu po nocích pod bodlinami kaktusů opíjet tequilou. No, naštěstí v Česku máme aspoň ty krávy. 2. Kempování Není žádným tajemstvím, že většinu času tady trávím s ostatními studenty intercambia a s organizací iipumas, která pro nás pořádá výlety a večírky. Za ty čtyři měsíce jsme se hodně sblížili a skamarádili. Přirozeně se vytvořily i skupinky, které se schází mimo velké akce, ale na výletech se pak všichni promícháme a je z toho celkem vtipný mezinárodní cirkus. Ve Huastece jsme si na jednu noc rozbalili i svoje malá šapitó (z mého mi pak v noci koukaly nohy), mezi nimi rozdělali oheň a užívali si tu až skoro kýčovou romantiku. Rozpálené tváře od plápolajícího táboráku nám sice občas skropila malá přeháňka, zadek nám poštípali mravenci a místo kytary jsme stejně poslouchali reggeaton, ale celé to mělo takové zvláštní kouzlo. Hlavně když jsme se po půlnoci rozhodli vydat k laguně... 3. Laguna de la media luna Když jsme k ní potemnělým kempem s baterkou v ruce dorazili, otázka "Jdem se koupat?" byla už více méně zbytečná. Nikdo se nerozhodoval déle než tři vteřiny. Oblečení zůstalo na břehu a nahatý jsme naskákali do příjemně teplé vody. Nad hlavou jsme měli černo-fialové mraky, zpoza kterých občas vykoukl Měsíc. 4. Vodopády + skok z 10 metrů Já vlastně tý Pocahonthas rozumím, když vrcholem jejího štěstí byl skok z vodopádu. Já jsem sice neskákala přímo z vodopádu, ale jen pár metrů od něj. A byla to naprostá bomba. Nejdříve jsem si to zkusila jen tak nanečisto z pouhých čtyř metrů u vodopádu Tamasopo , ze kterého si místní vytvořili přecpané veřejné koupaliště, ale generálka byla teprve v nádherném, téměř opuštěném místě Puente de Dios . Tato laguna je právem považovaná ze jedno z nejkrásnějších míst Mexika. Po jejích stěnách teče několik vodopádů, skrze jeskyni se dá proplavat k další laguně a má tyrkysově modrou vodu. A břeh vysoký deset metrů. Jen málokdo se z něho odvážil skočit a raději sestoupil k vodě přes skalní schodiště. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Najedou jsem stála na okraji, v nekonečné hloubi pode mnou se blýskala voda a mně se začaly klepat kolena. Kamarádi dole křičeli moje jméno. Nadechla jsem se a udělala krok do prázdna. Jeden z nejsilnějších zážitků z celého Mexika. 5. Vlaštovky Sotáno de las Golondrinas bylo must-see místo, které jsme v San Luis Potosí museli navštívit. K obrovské propasti hluboké 500 metrů se jezdí buď ráno před úsvitem, nebo v podvečer před západem slunce. Není to totiž ledajaká propast. Je to vlaštovčí propast! Každé ráno z ní vstříc novému dni vylétá tisíce vlaštovek, které se pak v podvečer zase vracejí domů. Vstávání ve 4 ráno jsme samozřejmě nedali a radši přes noc udělali fiestu na střeše bývalého kláštera, kde jsme spali, a k jeskynní propasti se vydali až večer. I tak jsme přijeli pozdě, slunko bylo už dávno za humny, takže jsme schody k propasti brali po dvou, aby nám vlaštovky nefrnkly před nosem. Nakonec jsme to stihli. Bylo to úžasné představení, u kterého jsme jen s otevřenou pusou tiše seděli a snažili se okem zachytit ptáky vlétávající střemhlav do temné propasti. Za zmínku by stál určitě i třeba surrealistický hrad Castillo Surrealista , který postavil Edward James. Člověk si v něm připadá jako ve filmu Tima Burtona podle námětu Salvadora Dalího. Místo mého plácání se se ale radši podívejte na fotky. Těch bohužel zas tak moc nemám, protože jsem většinu času byla mokrá v plavkách a rozhodla jsem se užívat si výlet bez strachu o dobrou fotku na Instáč. I ta se ale nakonec našla!