KEŇA: Jak mě zapomněli v noci na safari

„Zebraaa!” vykřiknu a vyskočím z auta. Ostatní členové posádky našeho džípu zalapají po dechu. Několik dní už posloucháme, že až se ocitneme na safari, v žádném případě nesmíme vystoupit z auta, jinak nás do minuty něco sežere. Je mi to jedno.

Kvůli úmorně dlouhým cestám v džípu bez klimatizace mám v sobě asi páté pivo, šesté držím v ruce a poprvé v životě vidím obrovské stádo zeber. Za nimi se v dáli procházejí žirafy, jejichž krky jim do nebe trčí jako stožáry. V dohledné vzdálenosti se krčí chýše vesničanů, takže lvi a jiné velké šelmy tu nebudou, odhaduji znalecky.

„Could you please come back to the car?” vyzve mě slušně náš rasta řidič zpátky do auta, kterému celá situace došla s pár sekundovým zpožděním. Vypadá jako Bob Marley, kouří pravděpodobně stejnou rostlinu a jeho reakce jsou poněkud zpomalené. „I’m coming!” zalžu a dál zírám na zebry. Když se pak konečně neochotně vrátím do auta, Afrikou protřelejší spolucestující se mi smějí: „Za pár dní kvůli zebrám nezvedneš ani oči.”

Past a pach masajské vesnice

Naší první zastávkou během krátké návštěvy Keni je typická masajská vesnice. Máme se zde seznámit s prostým životem Masajů, zatím jsme však svědky brutálního byznysu. Začne to nevinně. Poměrně pohledný mladý Masaj nás přivítá velkým úsměvem, silným tělesným pižmem a perfektní angličtinou. Vybaven pouze typickým červeným šátkem, kopím a nožem nás pozve do své skromné vesnice. Za její návštěvu chce pouhých třicet dolarů na osobu. Ochotně mu je vysolíme, snad abychom už nemuseli dále vdechovat jeho pronikavý pach. Za pár okamžiků nicméně bohužel zjistíme, že takto smrdí všichni Masajové.

Ti, povzbuzeni našim štědrým příspěvkem údajně na vzdělání dětí, nám předvádějí svůj tradiční tanec, do kterého nás i zapojí a na krk nám pověsí těžké cinkající náhrdelníky. S holkami samozřejmě ihned zatoužíme si je nechat a Masajům tak sypeme další dolary. Poté nás jiný smradlavý mladík zavede do své chýše a popisuje, jak v temném a skromném příbytku žije celá rodina. Jakmile vylezeme ven a dychtivě nasáváme čerstvý vzduch, zrovinka před chýší rozdělávají oheň pomocí lýka a troudu jiní dva Masajové (stejně tak se o to snažil Tom Hanks v Trosečníkovi). Nemůžu si pomoct, ale celé mi to přijde jako jedno velké divadlo. 

Ke konci naší návštěvy dětem rozdáme ještě hračky, pastelky a hygienické potřeby, které jsme jim přivezli z Česka. Čekáme aspoň náznak vděku či úsměvu, ale děti si předměty s nezájmem prohlédnou a odloží stranou. K východu z vesnice musíme projít ještě přes trh, kde Masajky prodávají další náhrdelníky, náramky a náušnice. Obchodní dovednosti mají ale žalostné a odmítají smlouvat o ceně. Náš mladý průvodce začíná být dost nervózní, snad aby nám nezbyly nějaké dolary v kapsách, a s ženami přece jen domlouvá malou množstevní slevu. Odcházíme ověšení předraženými cinkrlátky s kyselými masajskými výrazy v zádech.

I have GPS in my head

„Jak ještě dlouho pojedeme?” ptáme se po úmorně dlouhé jízdě po nezpevněných, kodrcavých cestách. Jedeme přes osm hodin, už je tma a měli jsme být již dávno po večeři v hotelu. Řidič nám oznamuje, že je to kousek, do hodinky jsme tam. Když se po dvou hodinách začíná ptát na cestu těch několika málo lidí, které potkáme, jsme už značně nervózní. Řidič nám své pochybení vysvětluje tím, že si spletl odbočku, protože cesty vypadají v noci jinak. A ať se nebojíme, že ještě hodinka a půl a jsme tam. „Proč si nezapnete GPSku?” ptáme se zoufale. „I have GPS in my head,” odpovídá zcela sebejistě. V jednu ráno, po 14 hodinách v autě, konečně přijíždíme k hotelu. Vyčerpáním a hladem nikdo ani nemluví. Za čtyři hodiny máme vstávat na ranní safari.

Ráno je vše zapomenuto a my natěšení s kruhy pod očima vyrážíme za východu slunce na safari do národního parku Masai Mara. „Sloni!!” ječím přes burácení motoru jak šílená. Přes cestu nám přechází zrovna sloní rodinka i s malými slůňaty. Zastavujeme a jen si v tichosti užíváme tu nádheru. Ranní paprsky prokreslují vrásčitou kůži slonů a prosvětlují jim jejich obří uši. Slůňata nemotorně mávají choboty a cupitají mezi dospělými slony. Vzduch je čerstvý, ještě příjemně studený, než ztěžkne pod africkým sluncem. Na sytě zelené trávě se ještě leskne ranní rosa.

Projíždíme dál obrovskou savanou a potkáváme buvoly, hrochy, krokodýly, hyeny, antilopy, žirafy, další slony a samozřejmě stáda zeber, ke kterým nicméně oproti očekávání ostatních vždy zvednu oči i foťák. Zebry totiž často stojí naproti sobě zaklíněné do sebe krky a vypadají, jako by se objímaly. To možná v důsledku dělají taky, ale podle průvodce si tím při odpočinku doslova krytí zda před predátory.

Zvířata jsou hodně rozprostřená po krajině, větší stáda jsou již na cestě za vodou do sousední Tanzanie. My stejně ale nejvíce toužíme potkat nějakou kočičku. A konečně. Pod velkým stromem na kopci odpočívá pár lvů. Jsme u nich úplně sami. Vzrušením přerývaně dýcháme a tlumíme naše nadšení. Mladý lev s hustou hřívou nás letmo zkontroluje, lvice nám nevěnuje sebemenší pozornost. Až po chvíli si všimneme, že nás schovaná v trávě pozoruje ještě jedna lvice. Nevíme, co dřív. Zda fotit na mobil, zrcadlovkou nebo si jen vzácnou chvíli nechávat vpíjet do očí a srdcí. Naštěstí stíháme vše.

Nedobrovolné noční safari

Nasyceni zážitky a s přeplněnými paměťovými kartami se odpoledne přesouváme do dalšího ubytování. Nemělo by to být daleko. Těšíme se, že dnes konečně přijedeme na hotel včas a vyspíme se. Jsme naivní blázínci. Řidič se evidentně z předešlého dne nepoučil a opět se mu daří zabloudit. Jsme zoufalí. Navíc alkohol, který nám je věrným společníkem na úmorných cestách, nám již došel. Kvůli nabranému zpoždění hrozí, že budeme muset objet národní park, který se na noc zavírá, a v autě strávit o několik děsivých hodin navíc. Naskytne se však ještě jedno řešení. Pokud by nás přes park doprovodil oficiální ranger, mohli bychom požádat o výjimku a parkem projet i po zavíračce. Konečně se na nás usměje štěstí a jeden ranger se nad námi smiluje.

Jet zcela temnou savanou je intenzivní zážitek. A to nejen kvůli plnému močovému měchýři, který většinu z nás začíná velmi trápit. Z auta máme však přísně zakázáno vystoupit. Nikoho z nás to ani nenapadne. Ze tmy na nás svítí oči hyen a občas k nám dolehne jejich štěkavé chechtání. Potkáváme i stádo antilop, které se ustrašeně tisknou k sobě. Řidič dle pokynu rangera náhle zastaví. Cestu nám zatarasila velká slonice. A dost se na nás zlobí. U zadních nohou se jí krčí dvě mláďata a slonice se naší noční výpravou cítí nejspíš ohrožená. Stojí proti nám čelem, hrozivě máchá ušima a přešlapuje ze strany na stranu. Řidič má zařazenou zpátečku a nohu připravenou na pedálu. Slonice se slůňaty nakonec přejde mimo záři světel na kraj cesty a schová se do tmy za strom. Všem se nám uleví. Všem kromě rangera. „Jeď, jeď, jeď!” popohání naléhavě řidiče. Projedeme kolem slonice, která za námi nasupeně vyběhne. To bylo o fous.

Adéla neodjela

Poté, co nás nerozšlapala naštvaná slonice, můžeme opět toužebně vyhlížet konec parku a u něj vymodlené záchody. Konečně. Zastavujeme na parkovišti, kde už na nás čeká transfer do hotelu. „Jen si rychle odskočím,” oznamuji rangerovi, který s námi už dále nebude pokračovat. Ten trvá na tom, že mě k toaletám doprovodí. I během těch 20 metrů by mě prý mohlo něco sežrat.

Když se po pár minutách vracíme, v zatáčce zrovna mizí světla aut, která na nás čekala. Slabě k nám polehnou ještě výkřiky a smích mých spolucestujících. S rangerem zůstaneme stát jako zkoprnělí. Ranger se z němého úžasu probere jako první a začne baterkou na ujíždějící auta blikat signál S.O.S. Jsou příliš daleko. „Máš tam na někoho číslo?” ptá se mě zbytečně. Zavrtím hlavou a je mi trochu do breku. Kontakt mám pouze na zbytek české posádky, která nemá data ani signál. „Tak pojď,” pobídne mě a vede ke dvěma plechovým jurtám nedaleko toalet.

Na jednu z nich zabuší. Hlavu z ní vystrčí rozespalá černoška oblečená v chlupatém plyšovém overalu s ušima. Překvapením si nestačím ani uvědomit, co je za zvíře. Ranger jí svahilsky stručně vysvětlí situaci. Černoška, která v parku pracuje také jako rangerka a za pár hodin má jít na obhlídku rajónu kvůli pytlákům, má naštěstí číslo na jednoho z řidičů. „Za chvíli se pro tebe vrátí,” oznamuje mi radostnou novinu. Prý se při přesedání do transferu od hotelu posádky aut promíchaly a obě skupiny si myslely, že jsem v té druhé. „A jestli nepřijedou, tak můžeš spát u mě,” mrkne na mě soucitně. A možná i trochu střihne plyšovýma ušima.

Moje zachránkyně, kterou jsem potkala ještě druhý den ráno. Bohužel už bez plyšového overalu.

Do Amboseli jsme ani nemuseli

Oproti dosavadním zážitkům z Keni působí národní park Amboseli jako strašná nuda. Díky bohu. Jezdí se sem hlavně kvůli krásným výhledům na Kilimandžáro, ale to se před námi schovává v mracích. Okolní mokřady, ve kterých se obloha odráží jako v zrcadle, jsou ale také velmi okulibé. Co už není tak líbezné, tak obrovské zatopené díry na cestě. Jen tak tak se z nich vždy vyhrabeme. Řidiči naštěstí konečně po několika dnech přicházejí k rozumu a rozhodnou se vrátit, než v některé z nich uvízneme. Pravda, takový zážitek nám ještě chybí. 

A že jich bylo v Keni dost. Opět se potvrdilo, že zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou silné. Já na pach Masajů, naštvanou slonici a mizející auta v zatáčce určitě jen tak nezapomenu.