Dýchá se těžko. Noha nohu mine a vždy došlápne o něco výš. Pomalu, ztěžka, unaveně. „A co sis jako myslela?“ ozývá se mi hlavě už po několikáté. V tu dobu ještě netuším, že to bude věta, která mě bude po Peru provázet.
Hrozně mě to sem táhlo. Ani nevím, co přesně. Peru jsem automaticky nominovala jako první stát Jižní Ameriky, který chci navštívit. Střední a Severní Ameriku mám prozkoumanou, teď přišla řada na jih. Lákala mě divoká příroda, vysoké hory, lidi s indiánskou krví. Peru mi to všechno splnilo. Ale nedalo nic zadarmo. Byla to “dovolená”, po které potřebujete další. A možná i panáka.
Arequipa
Otevřeným oknem do místnosti pronikají sluneční paprsky. Snídáme v krásném hotelu a já mám chuť tančit. Džus z manga, španělština a reggaetón. Jsem zase v Latinské Americe! Miluju to tady. Procházíme si malebné koloniální městečko s bílými fasádami, nad kterým se jakoby mimochodem tyčí sopka Misti. Působí tak neuvěřitelně, že si jí zpočátku ani nevšimneme. Víc nás zaujme ženský klášter Monasterio de Santa Catalina v rudých barvách, kde ženy a dívky (ne)dobrovolně zasvěcovaly svůj život bohu. Roman mě upozorňuje, že podle místních zvyklostí bych tady jako druhorozená dcera skončila taky. Je otázkou, pro koho z nás by to byla větší škoda.
Jedeme si na opojné vlně jet lagu, dokud ovšem nemusíme zařídit simkarty. Zdánlivě jednoduchý úkol na pár minut nám zabere několik hodin. Vždycky zapomenu, jak špatný nápad je, snažit se s místními „latinos“ cokoliv vyřídit. A jak nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Na druhou stranu je obdivuhodné, že tyhle státy i přes svoji všeobecnou neschopnost nějakým záhadným způsobem stále fungují.
Cañon del Colca
Jsou tři ráno a my překvapivě čiperně nasedáme do nacpaného mikrobusu. Poměrně brzy nám dochází, že čím déle si budeme udržovat jet lag, tím lépe s ohledem na brzké startovací časy výletů). Vyrážíme směr Cañon de Colca, čtvrtého nejhlubšího kaňonu světa. Cestou se zastavujeme na vyhlídce Patapampa a ve vesničce Chivay, kde nám místní dělají ve svých krojích divadélko pro turisty. Neodolám a vyfotím se s bejby lamou. A okamžitě ji začnu chtít domů. Roman mi to zakáže, takže si aspoň kupuju svetr z její vlny a jedeme na vyhlídku Cruz del Condor. Kondor je národní pták Peru a tady se jich předvádí hned několik v celé své parádě. Nad hlubokým kaňonem krouží svými ohromnými křídly a hledají mršinu, kterou by sežrali. Obávám se, že vypadáme jako snadná kořist.
„Je to čtvrtý nejhlubší kaňon světa. Na dno to je sedm kilometrů, dalších osm půjdeme do oázy, kde přespíme. Vezměte si klacek, kolena dostanou zabrat,“ doporučuje nám průvodce. „A ráno si to celé vyšlápneme zase nahoru?!“ ptá se s neskrývanou panikou Roman. „Co bude zítra, neřeš. Dnes je dnes,“ odbyde ho průvodce. Možná jsme si mohli předem zjistit, jak náročný to bude výlet. Ale teď už nejde couvnout zpátky. To přece nějak dáme. Okolní hory jsou nádherné. Příroda se po uplynulém období dešťů zelená, bzučí, kvete, voní. Dokonce kvetou i obrovské kaktusy. Přiznávám, že udržet si nadšení celých patnáct kilometrů vyžaduje určitou mentální práci. Pomáhá žvýkat lístky koky. Konečně se po sedmi hodinách dostáváme k oáze, kde na nás čeká předražené pivo a studený bazén. A také nevyhnutelná otázka, jak se dostaneme zpátky nahoru. Odpověď není třeba říkat nahlas.
Vyrážíme o půl páté ráno. Čeká nás 1100 metrů převýšení na šesti kilometrech. Očekávaná doba výstupu čtyři hodiny. „Jděte pomalu, čím budeme výš, tím hůř se bude dýchat,“ upozorňuje nás průvodce. Navzdory tomu nasazuje svižné tempo. Suneme se za ním jako housenka. Kužely světla z čelovek se pravidelně pohupují v rytmu našich kroků. Možná by ani nebyly potřeba. Hvězd máme nad hlavami rozseto na tisíce a měsíc září jako reflektor. Povídat si nejde. Kyslík je v těchto výškách cennou komoditou. Nakonec se rozdělujeme a každý ze skupiny jde podle své síly. Noha nohu mine a vždy došlápne o něco výš. Pomalu, ztěžka, unaveně. „A co sis myslela?“ směju se ve své hlavě. „Že to bude jednoduché? Že ten kopec po téměř měsíční nemoci vyběhneš jako laňka? Jen hezky šlapej, jiná varianta neexistuje,“ odpovídám sama sobě. Jak tma začíná šednout a hory nabírají ostřejší kontury, tím lépe se mi jde. Rozbřesk mě nahodí jak spadené pojistky. Jako by moje tělo jelo na solární energii a někdo ho teď konečně dobil. Na vrchol se dostávám za tři hodiny jako jedna z prvních, chvíli po mně přichází Roman. „A za tohle jsme dokonce platili!“ smějeme se zpocení a šťastní. Máme to za sebou. Namožené svaly následně necháme prohřát v termálních jezírkách a domů se vracíme přes národní rezervaci Salinas y Aguada Blanca kolem obrovského stáda alpak. Vyřízení, ale pyšní. Dali jsme to!
Jezero Titicaca
„Kde máme ty lístky koky? Nebo prášky?“ ptáme se jeden druhého v rytmu kodrcání autobusu cestou k jezeru Titicaca. Překonáváme dalších tisíc výškových metrů a tlak v hlavě se opět stupňuje. Nejvýš položené jezero světa ve 3 800 metrech nad mořem se po několika hodinách stoupání před námi rozprostře jako obří louže. Vyhladovělí po dlouhé cestě zamíříme do jedné z místních restaurací, kde nabízí tříchodové menu asi za čtyřicet korun. Super deal, pochvalujeme si, než přede mě číšník postaví játro velké jako moje předloktí. „Co to je?“ ptám se zděšeně. „Co sis objednala!“ smečuje. Ačkoliv svoji španělštinu považuji za plynnou, na slovní zásobě týkajících se vnitřností a podobných odporností musím evidentně ještě zapracovat.
Na jezeře vyrážíme na unikátní plovoucí ostrovy Uros. Lidé na uměle vytvořených ostrovech z rákosí žijí už stovky let a přirozeně je musejí stále obnovovat, jak spodní vrstva ve vodě postupně uhnívá. Navštěvujeme několik z nich a cítíme se tak trochu v turistické pasti. Jedna indiánka nás dokonce zavleče do své chýše, chytí mě za ruku a nutí mi své výrobky. Pod nátlakem kupujeme předražený hliněný popelníček a až v lodi zpátky si uvědomíme, že vlastně nekouříme. To už ale indiánka chytá za ruku někoho jiného...
Amantaní
Přespáváme na ostrově Amantaní, které je po turistických Uros jako pohlazení po duši. Až sem tolik turistů nejezdí, takže tu nejsou žádné hotely a ubytování poskytují jen místní rodiny. My máme štěstí, že naše rodina je otevřená a přátelská. Pan domácí nás učí pár slov v původním indiánském jazyce kečuánštině, kterým na ostrově mluví většina obyvatel, a jeho žena nám na svém tkalcovském stavu ukazuje, kolik práce dá ručně utkat typickou pestrobarevnou látku.
Ostrov celkově působí, jako by se tu zastavil čas. Při procházce potkáváme ženy v tradičních krojích, které se zrovna vracejí z trhu v přístavu. Auta na Amantaní nejsou, po kamenitých cestách občas projede jen někdo na koni. Všude vládne klid a ticho. My v pozdním odpoledni zatím pomalu stoupáme ke dvěma nejvyšším vrcholům ostrova. Nachází se na nich dvě prapůvodní svatyně Pachamama (Matka Země) a Pachatata (Otec Země). Kdo podle legendy svatyni Pachamama při západu slunce třikrát obejde proti směru hodinových ručiček, tomu se splní tři přání. Neváháme. Tiše jdeme podél zdi z kamenů, které zapadající slunce postupně zbarvuje do oranžovo-červena, a šeptáme jim svá přání. Slunce se mezitím rozpouští v jezeře Titicaca.
Cuzco
Vracíme se do rušnější civilizace a přijíždíme do bývalého hlavního města Inků, Cuzca. I přesto, že jeho tempo dnes určuje hlavně turistický ruch, město si hrdinně zachovává své tajuplné kouzlo. Místní prodejci to dobře vědí a snaží se jej jakkoliv zpeněžit. Unikáme jim do postranních uliček, kde nám Cuzco nerušeně ukazuje svou pravou krásu.
Dlouho se tu však nezdržíme. Minibusem se přesouváme do vesničky Ollantaytambo, jejíž název je pro mě dodneška jazykolamem (schválně, zkuste si třikrát za sebou říct [ojantajtambo], pozor “ll” se čte jako “j”). Vesnice je významným inckým nalezištěm, které se nachází přímo ve Valle Sagrado de los Incas, tedy Posvátném údolí Inků, a je jedním z posledních dodnes obývaných inckých sídel. Atmosféru vesnice umocňují okolní zelené hory s terasovitými políčky, a hlavně impozantní incké chrámy, které se nad ní tyčí jako nesporný důkaz dávné kultury.
Cesta k Machu Picchu
My jsme nicméně více mainstream a přijeli jsme sem kvůli něčemu jinému. Vesnice je totiž ideálním výchozím bodem, jak se dostat k Machu Picchu, pokud chce člověk low cost variantu a nechce jet předraženým turistickým vlakem za 3 000 Kč. Low cost varianta, která vyjde v přepočtu tak na dvě stovky, znamená jet z Ollantaytamba autobusem do stanice Hidroeléctrica, kde končí silnice. A odsud jít pěšky asi dvě hodiny do vesnice Aguas Calientes, která leží přímo pod Machu Picchu. Easy. Jenže to bychom my, trdla, museli předem zjistit, v kolik autobusy odjíždějí. Místo toho ráno stojíme na prázdném náměstí Ollantaytamba a zoufáme si, co dál. Večer nutně musíme být v Aguas Calientes, protože na druhý den brzy ráno máme koupené lístky na Machu Picchu. Zbývá stopovat. Po několika autech, která kolem nás projedou prázdná s nechápavým výrazem řidiče, mi dojde trpělivost. A před další auto, která se k nám blíží, se nekompromisně postavím. Řidiči nezbývá nic jiného, než nás nabrat. Evidentně se nás chce i co nejdřív zbavit, nebo ho jen baví hazard na hraně života a smrti, a serpentinami to s námi krosí v 80kilometrové rychlosti. Dokonce předjedeme i autobus, který jsme ráno o hodinu zmeškali. Celou cestu mám zavřené oči a jen prosím žaludek, aby po několikadenní nevolnosti zrovna dnes zůstal na svém místě. Záhy však zjišťujeme, že tohle ještě zdaleka nebyla jízda smrti. Ta nastává, když nás chlapík kdesi vyhodí a bereme si taxíka už přímo ke stanici Hidroeléctrica. Borec se ani neobtěžuje s námi jet po asfaltce a stařičkou Toyotou Corollou s nájezdem tak milion kilometrl to bere zkratkou přes nezpevněnou prašnou cestu kolem nějaké hory, kde Čínani staví tunel. Na milimetry přesně v úzkých serpentinách couváme nebo se o chlup míjíme s obrovskými náklaďáky. Modlíme se, aby se sráz po námi neurval. Přežili jsme. Poslední dvě hodiny pěšky podél kolejnic železnice jsou už jako za odměnu. Ta pravá však přichází až večer, když konečně dorazíme do vesnice Aguas Calientes. Vyčerpaní se necháváme rozpustit v termálních lázních a doufáme, že celá ta štreka stála za to.
Machu Picchu
Stála. K Machu Picchu vyjíždíme prvním autobusem v 6 ráno a jeden z divů světa se před námi tak rozprostírá v čerstvém ranním oparu. Čekala jsem, že uvidím typickou fotku Machu Picchu ve 3D. To, co však vidím kolem sebe, žádná fotka zachytit neumí. Rozsáhlý komplex chrámů a budov, kterými si hledají cestu první sluneční paprsky uprostřed vysokých peruánských hor. Čekala jsem davy turistů. My jsme tu však téměř sami.
Vydáváme se na svůj zaplacený okruh, během kterého bychom měli vystoupat i na horu Machu Picchu. Z té bychom celý komplex měli vidět ještě lépe. Jsme však unavení, bolaví a v půlce nekonečných strmých schodů tak usoudíme, že lepší výhled už mít stejně nebudeme. Nejsme tu přece pro ego z vystoupaného vrcholu. Raději si pořádně projdeme ruiny chrámů a tajně odposloucháváme průvodce turistických skupin. Dokonce se nám podaří se dostat i na okruh, na který nemáme lístek, a Machu Picchu si tak procházíme skoro celé. Inkové nám to snad odpustí. Svůj dluh vůči peruánskému turistickému ruchu splácíme alespoň cestou zpátky a do Ollantaytamba jedeme oním předraženým turistickým vláčkem. To, co nám při cestě tam trvalo celý den, vlakem zvládneme za dvě hodinky. Klikatou trasu skrze krásnou peruánskou krajinu užíváme snad jako jediní ve vláčku. Navzdory ceně jízdenky ostatní pasažéři klimbají a celou cestu prospí. Taková marnotratnost!
Vinicucna
Mám toho akorát tak dost. Jednou máme špatné sedadlo v autobuse, podruhé není džem k snídani, potřetí chce polívku Pho (v Peru!), počtvrté, popáté…podesáté nezapnu dostatečně rychle batoh a je z toho melodrama. Drahý evidentně nabral dojmu, že jsem kromě překladatelky ze španělštiny i delegátka. Ještě včera jsme byli na Machu Picchu, teď stojíme v 5 000 metrech nad mořem, sotva popadáme dech, a přesto na sebe štěkáme jak v latinskoamerické telenovele. „Co sis jako myslela?” ozývá se mi snad po sté v hlavě. „Že si dáte romantiku?” divím se sama sobě. Ostrá výměna názorů je však kvůli nedostatečnému přísunu kyslíku poměrně rychlá a naštěstí i následné usmíření. Krok za krokem se škrábeme před Duhovou horu Vinicucnu, zatímco kolem nás běhají místní indiáni vedle oslů, kterými vozí nahoru pohodlnější turisty. A ani se nezadýchají. Konečně jsme nahoře. Úlevu vystřídají rozpaky. Na fotkách to vypadalo jaksi…výraznější. Barevné pruhy sice vidíme, ale asi nebyly vyprané v Perwollu. Nevadí, potom na svých fotkách vytáhneme kontrast a sytost, jako to evidentně dělají všichni, žejo.
Lima
Hnusné, rušné velkoměsto. Víc k tomu nemám. Jo, vlastně – je zde pár dobrých restaurací. Do jedné předražené jsme zašli na fenomenální ceviche. Ještě v noci se Romanovi z nich udělalo blbě.
Paracas
Poté, co jsme se po dvou týdnech putování po vnitrozemí Peru, vrátili zpátky na pobřeží do Limy, jsme zatoužili si dát pohodičku na pláži a oslavit zde zde i moje narozeniny. Peru však nemá pláže jako z Karibiku a drsný Pacifický oceán nic nedává zadarmo. Ačkoliv se z hlavního města přesouváme o kousek na jih na dovolenkový poloostrov Paracas, vítá nás větrem a studeným mořem. Opalovačku a koupání si rovnou můžeme škrtnout. „Co sis jako…” zaplaším zbytečné myšlenky. Místo toho se jdeme vyblbnout na nafukovací opičí dráhu na moři a objevujeme místní restauraci, kde majitele učíme dělat guacamole. Pokrm nezná, ale je ochotný dojít do nejbližšího obchodu, koupit avokádo, červenou cibuli a tortilla chips, a guacamole nám připravit. Za pár korun do velké mísy. Druhý den k němu jdeme znovu a pán se opět vydává do sámošky. Me gusta!
Islas Ballestas
Galapágy pro chudé. Nelichotivá přezdívka ostrovů Ballestas je vlastně spíše kompliment. Na ostrovech, které jsou od vesnice Paracas vzdálené asi půl hodinky lodí, lze pozorovat stejné druhy zvířat ve volné přírodě jako na Galapágách, aniž by člověk musel prodat ledvinu. Tisíce druhů ptáků, pelikány, tuleně, lachtany… Viděli jsme všechno a dosyta si užili i smradu z guána, trusu mořských ptáků, které se zde jednou ročně těží jako cenné přírodní hnojivo. Děkuji, na Galapágy snad už nemusím!
Huacachina
Poslední výlet, který v Peru absolvujeme, je do oázy Huacachina. Leží uprostřed pouště, uprostřed má jezírko a kolem něj vysoké palmy. Balená voda je tu třikrát dražší, přitom hotely mají vlastní bazény. Huacachina je plná protikladů, ale jisté kouzlo se jí musí nechat. Zelené palmy okolo jezírka v jinak vyprahlé poušti dávají cenný stín i pocit jistoty a bezpečí. To ale rázem zmizí když nastupujeme do konstrukce buginy. Nevím, co mám čekat, a vlastně se dost bojím. A vůbec za to nemůžou dva (!) bezpečnostní pásy, kterými je každý pasažér připoutaný! Nakonec je to super zábava. Lítáme v duchách pouště a nakonec zkoušíme i sandboarding. Jednoduše sjíždíme prudké duny na prkně po břiše. Písek pak máme sice všude, ale tady chybět rozhodně nebude.
.
.
.
Peru. Země mnoha extrémů, se kterou jsme se nakonec poprali snad obstojně. Nic nám nedalo zadarmo a ukázalo nám, že jakékoliv domněnky můžou být naprosto mimo. A člověku nezbyde nic jiného, než přijímat realitu takovou, jaká je. Ať je náročná, nebo krásná. Tahle země totiž není pro bábovky.
0 komentářů:
Okomentovat