neděle 24. února 2019

PANAMA

Jedu nacpaným autobusem z letiště. Jsem jediná, kdo má světlou pleť a ještě světlejší vlasy. Všichni na mě zírají. Uprostřed tlačenice stojí útlá žena, která nad hlavami ostatních mává biblí a křičí, že “poslední soud bude brzy”. Tedy až potom, co přijde Ježíš. Vydrží to 45 minut v kuse. Usmívám se. Jsem ulepená, nevyspalá, hladová a šťastná. Fakt jsem to udělala. Adéla odjela.

Ahoj Panamo! 

Nenavštívila jsem zdaleka všechno, co Panama nabízí. Dopředu jsem si zarezervovala jen první dvě noci a žádný další plán jsem neměla. Nestudovala jsem dopředu průvodce (i když mi několik měsíců ležel doma), nevytvářela jsem si itinerář ani časový harmonogram. Kam mě tedy toulavý boty zavedly?

PANAMA CITY




Město, které vypadá, že se někdo rozhodl uprostřed džungle postavit mrakodrapy. Z dálky působí luxusně, až americky nablýskaně. Zevnitř je to nablýskaná bída. Už první den si ale vůči Panamě dělám pořádný dluh. Psala jsem o tom na FB TADY  
Slavný Panamský průplav jsem sice neviděla, ale další zážitky mi jej, troufám si říct, bohatě vynahradily.
V hlavním městě jsem strávila pár dní. Můžu doporučit hostel Mamallena (cca $12/noc/dorm). Tomu, kdo obratně dokáže zacházet s poškrábanou pánví, nabízí DIY palačinky k snídani. Kafe celý den. Spala jsem tam dvě noci. Třetí jsem si jaksi zapomněla booknout a neplánovaně spala v džungli v Parque Natural Metropolitano. O tom jsem psala zase TADY
Park je nádherný samozřejmě hlavně ve dne (vstup asi $5), určitě stojí za návštěvu a dobře poslouží k prvnímu seznámení se s džunglí. 



Žádný turista nevynechá z Panama City čtvrť Casco Viejo s krásnými koloniálními domy, dobrými restauracemi a happy hours. Je to pozlátko hlavního města, ale má příjemnou dovolenkovou atmosféru. Na každém rohu jsou policajti a svoji kasičku, kam turisté ochotně sypají peníze, bedlivě hlídají. 



Mořské plody, ryba a typické ceviche jsou výsadou Mercado de Mariscos. Podle pachu jej lze najít celkem snadno. 
Stará část Panamy neboli Panama Vieja za to tolik nestojí. Ruiny 1500 let starých domů ohromí jen toho, kdo má opravdu bujnou fantazii.

EL VALLE DE ANTÓN



Z městské džungle jsem chtěla co nejdřív prchnout do přírody. Zeleň, čerstvý vzduch, vodopády. Jo, přesně to potřebuju. A přesně to jsem našla za pouhé 2,5 hodiny autobusem z Panama City ve městečku El Valle de Antón. Městečko leží uprostřed kráteru. Doslova. Před já-nevím-kolika-lety tady byl vulkán, který po čase vybouchl. Z krajiny udělal krásný ďolíček, ve kterém si jednoho dne někdo postavil domeček… Chtěla bych potkat toho blázna, kdo si řekl: “Pojďme postavit město uvnitř sopky.” 

Nakonec to nebyl tak úplně špatný nápad. Ze země tečou termální prameny, jejich účinky si můžete vyzkoušet v Pozos Termales (vstup asi $5). Jen co jsem si napatlala na obličej léčivé bahno, slyším češtinu. Zase. To není možný!
Kolem dokola jsou nádherné hory. Nejpopulárnější výšlap je na India Dormida. Název v překladu znamená Spící Indiánka. Alespoň tu má připomínat zvlněný horský hřeben. Trek trvá 2-3 hodiny a po cestě jsou nádherné vodopády uprostřed džungle. Plavky s sebou! 






Bez předchozí rezervace jsem se ubytovala v La Casa de Juan, barevném hostelu s velkou zahradou a kulečníkovým stolem. Tedy ubytovala… do kouta jsem si hodila batoh a natáhla si hamaku mezi dva stromy. 



Ačkoliv v noci bylo trochu chladno a foukal silný vítr, bylo to úplně v pohodě a cítila jsem se jako housenka v kokonu. Nedá se říct, že bych ráno vyletěla jako motýl, ale spaní na čerstvém vzduchu má něco do sebe.

Po výstupu na India Dormida navrhla Sol, mladá ztřeštěná domácí hostelu, že se půjdem podívat na západ slunce (mimochodem Sol znamená ve španělštině slunce). Prý si klidně můžu vzít žabky. Ještě že jsem ji neposlechla! Byl to hike na další 3 hodiny na vrchol hory Cerro Cara Iguana. Západ slunce jsme téměř nestihli, málem nás to odfouklo dolů, ale výhled byl nádherný. A cesta ve tmě zpět dobrodružná. 



PLAYA VENAO

Po šesti hodinách lezení po horách v jeden den jsem usoudila, že můj zadek je připravený na pláž. Z El Valle jsem nasedla na autobus do Las Tablas. Z Las Tablas do Chitré. Z Chitré do Pedasí. Z Pedasí do Venao... 100 kilometrů jsem jela 10 hodin. Ale vyplatilo se!



Dlouhá a liduprázdná pláž Playa Venao leží na pacifickém pobřeží a je rájem pro začínající surfaře. Pro nesurfující, mezi které se zatím stále řadím, je chillíček nevyhnutelný, protože nic jiného se vlastně dělat ani nedá. Nejbližší (a předražený) obchod je kilometry vzdálený, stejně tak restaurace a bary. Když hrozilo, že budu v hostelu Cove Venao  přežívat jen na svých ovesných vločkách dovezených z Česka, zachránila mě ta trojice českých mušketýrů, kterou jsem potkala už v El Valle. Pozvali mě na svoje těstoviny, já na oplátku vytáhla bezednou flašku slivovice. Nakonec to byly příjemné dva dny nicnedělání, houpání se v hamace, jógy na pláži a spontánních ukulele-kytary-příčné flétny jamů.
(Samým chillíčkem jsem ani nestihla fotit. Blbý.)

BOQUETE



Se svou svatou trojicí jsem se ještě svezla do horské oblasti Boquete. Šest hodin v autě byly daleko příjemnější než tři dny, které bych jinak strávila v autobuse. Mám zkušenost, že čím dál od domoviny potkáš krajiny, tím větší jackpot. Od teď se jim ale musím už vyhýbat. Za prvé alkohol mizí tak nějak rychleji a za druhé se zcela rozvrací zažitý stereotyp, že Češi jsou nevychovaní balíci, co cestují jen do Chorvatska s řízkem v alobalu. A to přece nemůžu dopustit.
Boquete jsem si zamilovala. Horské městečko je hlavním centrem pěstování kávy a základním táborem pro pěší túry. 



Myslela jsem si, že tam zůstanu tak dva dny, nakonec jsem tam strávila týden. Každý den jsem chodila po horách, s otevřenou pusou zírala do zelené džungle halící se do mlžných mraků, hlava se mi motala z nadmořské výšky, zdravila jsem ženy oblečené do tradičních barevných šatů, koupala se ve vodopádech, bavila se s prodavači na trhu… Večer jsem padala do postele vysílená, ale šťastná. 

Stihla jsem téměř všechny túry, které se v Boquete dají vyšlápnout. Las Cascadas Perdidas je jednoduchý, dobře značený hike na 2 hodiny ke třem krásným vodopádům. Platí se vstup $7, ale stojí to za to. Seberte odvahu a vlezte do třetího, nejvýš položeného vodopádu. Ledová voda bodá do těla jako jehličky, což za chvíli přejde a přichází čirá radost!





Legendární hike je na Volcán Barú. K sopce se nechejte dovézt v 11 večer autobusem (třeba z hostelu Mamallena), vybavte se dostatečným množstvím vody, čelovkou (!), něčím malým k snědku a teplým spodním prádlem (noci jsou chladné). Nahoru se jde 5-6 hodin a k vrcholu dorazíte zrovna na východ slunce. Lepší je nechvátat, jinak budete nahoře čekat dvě hodiny v -2 stupních Celsia jako já (holt dlouhý nohy no!). To, co se pak děje při východu slunce, však strčí do kapsy únavu, bolavé nohy, zimu i závratě z 3 475 metrů nad mořem. 










Někdo na sopku vyráží už odpoledne, pod vrcholem kempuje a vychutná si tak západ i východ slunce. Já už bych víc krásy asi nesnesla. O svém nočním výšlapu na Barunku jsem psala TADY



Na El Pianista Trail se doporučuje buď vůbec nejít, nebo si s sebou zaplatit průvodce. Před pěti lety se zde ztratily dvě mladé Holanďanky. Po pár týdnech se našla jen bota jedné z nich. S kusem nohy. Za dalších několik týdnů mobil s marnými pokusy o tísňové volání. Jejich smrt je zahalená děsivým tajemstvím. Já se ale po Volcánu Barú cítila jak mistr světa amoleta. O tom, jak jsem se tam ztratila a málem zabila, jsem psala TADY





Pipeline Trail je krásná, asi šesti kilometrová procházka téměř po rovince. Cestou se vám nad hlavou budou houpat roztomilé černé opičky, potkáte impozantní strom starý přes 1000 let a dojdete k vodopádu, který se tříští do malých kapek a připomíná obří přírodní sprchu. Příjemné zakončení mého dobrodružství v horách. 




BOCAS DEL TORO 



Asi nejznámější oblast Panamy hned po průplavu. Karibské souostroví Bocas del Toro vynechá málokterý turista. Což je znát i z přístupu místních lidí, zejména na hlavním ostrově Isla Colón. Tolik se neusmívají, nezdraví a jsou jaksi stažení do sebe. Není se čemu divit. Stojí tu jeden hostel vedle druhého, restaurace vedle baru, půjčovna surfů vedle půjčovny kol… Ostrov ožívá hlavně večer, kdy se surfaři vrací z Playa Bluff a turisté spálení do ruda z celodenních tours. 
Kdo už má dost nekonečné párty, kdy Filthy Friday střídá Dirty Saturday, prchá na okolní ostrůvky. 
Nejblíž je Isla Carenero, jehož pláž byla pro mě jedno velké zklamání a voda připomínala dětské brouzdaliště. 



Isla Zapatillas byla jednou ze zastávek celodenního výletu, který (ani nevím proč) mi kluk v hostelu dal za poloviční cenu. Na mini ostrůvku jsme strávili dvě hodiny, a kdybych z toho celou hodinu nesbírala odpadky po turistech, určitě by se mi tam líbilo.   




ISLA BASTIMENTOS  

Nejdéle jsem byla na Isla Bastimentos. Samozřejmě jsem si o ostrově předem vůbec nic nezjistila, takže jen co jsem se vydrápala se svou batožinou a ukulele na molo, lehce mě překvapilo, že tu žijí samí černoši, mluví zvláštním jazykem guari-guari, není tu voda a je tu dost draho. Později jsem se dozvěděla, že to jsou potomci Jamajčanů a obyvatelů Malých Antil a jejich prapodivný jazyk je kreolská směsice angličtiny a španělštiny. Zvláštní afro-karibskou komunitu doplňuje ještě etnikum Ngöbe-Buglé, které žije izolovaně na druhém konci ostrova.  



No, na první dobrou místňáci přátelští zrovna moc nejsou. Oční kontakt nenavazují, tváří se nevrle a mezi sebou se baví stylem, že by se jeden vsadil, že si brzo dají pěstí. A turisty, zvláště turistky, rádi provokují nejapnými poznámkami. Celkem rychle mi došlo, že mám dvě možnosti. Buď se můžu ustrašeně schovávat v hostelu a kolem posedávajících skupinek se snažit vždy co nejrychleji proplout, nebo se s nimi pokusím nějak skamarádit. 
Začala jsem se tak na ně usmívat, zdravit je španělsky a poznámky brát s humorem. Zafungovalo to. Sundali svou drsnou masku a začali si se mnou normálně povídat. Jeden večer přišla i místní legenda Calypso Joe s kytarou a hrál mi písničky na přání. Bavila jsem se nad pohledy turistů prchajících z restaurace do svých hostelů, ve kterých se mísil děs i úžas. 



K vyhlášené pláži Playa Wizzard jsem se dostala až druhý den, ten první jsem se jak si zasekla ve skvělé kavárně uprostřed džungle Up in the Hill. Psala jsem o tom TADY



Z pláže jsem to střihla rovnou ke slavné Red Frog Beach, kde by měly být malé červené žabičky. Byly tam jen staré ropuchy, co posedávaly na plážovém baru a pily pivo. Potkala jsem skupinku lidí ze svého hostelu a mrkli jsme se i na Turtle Beach (bez želv) a Polo Beach, kde jsem si od obrovského černocha s mačetou nechala propíchnout kokos, co jsem cestou našla. 



Jeden den jsem si udělala výlet i na protější ostrov Isla Solarte k pláži Hospital Point, kde mělo být pěkné šnorchlování. Sice jsem viděla krásného, velkého humra a on zas viděl mě, ale od potápění na Raja Ampat už šnorchlování nikdy nebude jako dřív…  



.
.
.
Sedím na pestrobarevné terase hostelu. Slunce si po ranním dešti snaží rozrazit cestu skrze mraky a ptáci v džungli si opět začínají hlasitě skákat do řeči. Moře jemně pobublává. Téměř měsíc v Panamě strašně rychle utekl a zbývá mi už jen pár dní, než nechám Kostariku, ať se mi předvede v celé své kráse. Nezávidím jí to. Panama nastavila laťku vysoko!






Must know:

• Lidé v Panamě jsou úžasní. Neuvěřitelně milí, přátelští. Zdraví na ulici, usmívají se a stydlivě klopí oči. Ochotně poradí a pomůžou.  



• V celé Panamě (kromě ostrovů Bocas del Toro) je voda z kohoutku pitná a jídlo na ulici bezpečné. A hlavně výborné!

• Když jsme u té bezpečnosti…V Panamě jsem se cítila naprosto v pohodě. Největší strach jsem si nahnala sama sobě během El Pianista Trail. Policisté bývají k turistům skoro přecitlivělí a upozorňují je, ať nikde nechodí sami, na všechno si berou průvodce, nenosí s sebou moc peněz apod., a to i přesto, že se v daném místě krádež nestala několik let. Samozřejmě je dobrá obezřetnost, ale raději jsem se několikrát ptala přímo místních a podle jejich rad se řídila. Pokud mi oni řekli, že je to v pohodě, strach jsem neměla. V opačném případě jsem tam radši nelezla.



• Autobusy fungují dobře, většinou se stačí postavit jen na kraj silnice a mávnout si na ten, který má na předním skle napsanou kýženou lokalitu. Platí se až při výstupu. Ve všech autobusech vyřvává reggaeton a romantické písně o nešťastné lásce.




Share:

0 komentářů:

Okomentovat

Co to je?

Stránka o mém trajdání, kde s vámi budu sdílet svoje zážitky, fotky, strasti a slasti. Tentokrát mě toulavý boty nesou do: Střední Ameriky.

Začínám v Panamě a skončím…možná v Mexiku. Možná taky někde úplně jinde.

Jedu sama. Mám jednosměrnou letenku, 5 měsíců, batůžek a taky ukulele jménem Alvaréz. Nemám moc peněz, počítač, plán, očekávání ani strach.

A strašně se těším!