Kdo hledá, ten najde

Před pár dny jsem oslavila svůj první měsíc v Mexiku. A myslím, že už jsem docela dobře aklimatizovaná. O tacos se mi dokonce i zdá, svůj den nemůžu začít bez zralého manga, pusou a objetím se zdravím i s prodavačkami v obchodě a občas ze mě vypadne ¡No mames, wey! Postupně poznávám všechny krásy Mexika a tohle jsou zatím ty nejzajímavější výlety, které jsem podnikla. Kvůli těmto místům rozhodně stojí za to zvednout zadek od výborných tamales ! TEOTIHUACÁN Ačkoliv se vám při představě Mexika asi nejdřív vybaví sombrero a tequila, naprostou dominantou tu jsou pyramidy. Kam se hrabe Egypt. Na území dnešního Mexika žilo několik desítek kultur, které zde zanechaly obrovité skvosty, nad nimiž turistickým agenturám srdce plesá. Jednou z nejvýznamnějších je archeologická oblast Teotihuacán, která je vzdálená od Ciudad de México přibližně 10 písniček reggeatonu. Pokud vám zrak nevypálí už u vstupu žhnoucí slunce, naskytne se vám pohled na ohromující komplex pyramid, kterým vévodí slavná dvojice Pyramida Slunce a Měsíce. Pohled na ně si budete moct vychutnat dostatečně, až budete stát několik hodin ve frontě na jejich výstup. XOCHIMILCO Naprosto neuvěřitelné místo, kam se budete chtít vrátit, protože si první návštěvu nebudete pamatovat. Tato romantická údolní oblast kanálů, po které plují roztomilé barevné lodičky trajineras stvořené pro zamilované páry, jež si za doprovodu pějících mariachi s kytarou chtějí vyznat lásku, je ve skutečnosti sodomou gomorou, bránou do pekel a noční můrou MUDr. Nešpora. Jakmile se totiž lodička odpíchne od břehu, začíná šílená peda, neboli brutální párty. Základem je umět polykat tequilu, když vám ji někdo lije do hrdla, přeskakovat mezi jednotlivými lodičkami, když se ta vaše začne zrovna potápět, a umět slova písničky Vacaciones . PUEBLA Nádherné koloniální městečko s typickými nízkými barevnými domy, krásným náměstím s ohromující katedrálou a spoustou roztomilých obchůdků, kde si za pár šupů nakoupíte vyhlášenou, ručně malovanou keramiku. Nejlepší z Puebly je však stejně jídlo. Musíte ochutnat mole poblano, což je kuře s čokoládovo-rajčatovo-chilli omáčkou, tacos arabes a silný likér pasitas, který se podává s kouskem sýra a rozinkou. Jestli to je pro někoho trochu nuda, doporučuju tam jet s chřipkou a ubytovat se v ulici, kam nechce jet ani taxikář, protože to je prý jedna z nejnebezpečnějších čtvrtí v Pueble. CHOLULA Víte, kde je největší pyramida na světě? Opět zapomeňte na Egypt. Je v Cholule! Až do roku 1910 se však o ní nevědělo. I když má 450 metrů z každé strany a je vysoká skoro 70 metrů, nebyla vidět. Je zasypaná hlínou, takže vypadá jako obyčejná hora, a na jejím vrcholku se ještě k tomu tyčí roztomilý kostelík. Kolem dokola se pak rozprostírají velehory s druhým největším mexickým vulkánem Popocatépetlem. Naprosto fantastický pohled. Nás ze zasněného rozjímání však rychle probraly výstřely, které se během naší návštěvy několik hodin rozléhaly v ulicích. Až poté, co jsme se k smrti vyděsily, když vedle nás několik chlapů v děsivých maskách vystřelilo a na pár vteřin nás připravilo o sluch, jsme zjistily, že ve vesnici neprobíhá válka gangů, ale tradiční karneval. VALLE DE BRAVO Zatím jeden z nejhezčích výletů, který jsem podnikla s milovanými Pumas (organizace, která pořádá výlety, mecheche a kulturní akce pro mezinárodní studenty). Valle de Bravo je kouzelná, magická vesnice v údolí jezera. Nad ním často krouží paraglaidisté, kteří se nechávají fascinovat úžasným výhledem na kulturně-přírodní scenérii, a na něm plují jachty, na kterých v noci řádí studenti jako utržení ze řetězu... 😉 Kousek od vesnice je slavná biosférická rezervace monarchy stěhovavého, kam se každoročně během ledna a února slétávají několikamilionová hejna oranžovo-hnědých motýlů až z daleké Kanady a USA. Uchváceným návštěvníkům, kteří za nimi vylezou strmou prašnou cestou na vrchol kopce, předvádějí fascinující představení, které má však smutný konec. Většina monarchů na konci sezony umírá. Prach, pot a kocovinu je pak nejlepší smýt v nedalekém vodopádu Velo de Novia. Je neskutečně studený, ale o to větší to je adrenalin a vzrušení. Já jsem to hecla a byl to skvělý zážitek! FOTKY Mrkněte na můj Instagram nebo Facebook . Musím balit a jet na letiště... Další mexické info už tak brzy! ❤

Jsem roztržitá, zapomnětlivá, neopatrná. Věděla jsem tak, že se to jednou stane. Bylo to nevyhnutelné. Nešlo o to, zda JESTLI, ale spíš KDY. A tak to přišlo. Minulý týden. Nečekaně, ale až překvapivě obyčejně. Jen tak. Z blbosti. Vlastní. Což trochu bolí. Ale nemohlo to dopadnout jinak. DEN D Po hodině francouzštiny, za kterou platím směšné 2 pesos za celý semestr (asi 3 Kč), jsme se spolužačkou zamířily na záchod, a jak to tak holky dělají, přes dveře kabinky jsme stihly probrat všechno - od francouzské výslovnosti čísla 20 přes sexy spolužáka až po možnosti integrace mezinárodních studentů do mexické kulturní tradice (sobotní párty). Nevím, jestli jsem byla myšlenkami zrovna u toho spolužáka nebo na baru už objednávala tequilu, ale když jsem vycházela z kabinky, telefon zůstal každopádně ležet na kulatém zásobníku na toaletní papír. Chudák. Můj stařičký iPhone 4s, moje černá skříňka plná pokladů. Přežil 10543krát pád na dlažbu, aniž by se mi po displeji rozlezl ošklivý pavouk. Utopila jsem ho na Srí Lance. Ten kabrňák se z toho oklepal. Když měl zrovna den, frčel jako dráha. A já ho nechám na smradlavých mexických záchodech. Vrátila jsem se pro něj do 20 minut. Běžela přes celý kampus a doufala ve šťastné shledání jako bývá na letišti objetí dvou odloučených milenců. Udýchaná jsem rozrazila dveře kabinky... a nic. Byl pryč. Následující hodinu jsem pokládala jen jedinou otázku. Odpověď na ni byla vždy stejná. Pokrčená ramena a soucitné, leč bezmocné pohledy. Nejhorší však bylo mlčení samotného telefonu. Byl vypnutý a bylo jasné, že od teď už patří někomu jinému. Za mlaskavého přežvykování zaměstnance Apple storu jsem telefon zablokovala a odmítla si koupit iPhone 7 Plus, který mi okamžitě vnucoval. Jako spráskaný pes jsem se vydala domů. Tenhle boj jsem prohrála. Když jsem nastoupila do autobusu, i přes svůj hluboký žal jsem se musela hořce zasmát. James Blunt totiž zrovna z repráků vzlykal: "You're beautiful. You're beautiful." No prostě doják jak blázen. DEN POTÉ Bylo zrovna asi 9 večer, když jsem přišla domů z tréninku, zapnula počítač a automaticky otevřela mail. Srdce mi začalo splašeně bušit. Dobře. Mám adresu. Vím přesně, kde ten můj chudák je. Mám číslo domu, ulici. Lokace je stará 8 hodin. To není tak moc. Ale co teď? Už už jsem si objednávala taxíka, že se pro toho svého tuláka hned vydám a pojedu ho zachránit. Se svým odvážným plánem jsem se svěřila mexické rodině. Rychle mě zchladila. Telefon se prý nachází v dost hnusné a nebezpečné čtvrti. A ať mě ani nenapadne tam teď v noci sama jet. Zavolala jsem tak na policii. Ti se pro něj určitě okamžitě vydají, přeperou potetované gangstery, kteří můj nebohý telefon vězní, a ještě tu noc mi ho přivezou. „Slečno, bez vás tam jet nemůžeme. Takže tam jeďte teď sama a přímo z místa lokality telefonu zavolejte policii,“ poradil mi chlápek na lince. Jasně. Takže jsem šla spát. END OF STORY S téměř vítězoslavným pocitem, že nás od shledání určitě dělí jen jedna jízda policejním autem a zabušení na dveře, jsem hned ráno nakráčela na stanici. „Noo, na to my nemáme právní aparát,“ přivítal mě muž zákona. Za hodinu v právní kanceláři univerzity: „Noo, to může řešit jen univerzitní advokát.“ Po třech hodinách u advokáta. „Noo, my na to nemáme právní aparát, aby vás někdo mohl na tu lokalitu doprovodit. Příští týden se můžete stavit do právní kanceláře mého kolegy. Raději ale ne 14. února, hahaha, však víte, co to je za den, ne?“ Moje trápení celou dobu sledoval jeden policista. „Víte, slečno, já bych vás tam klidně hodil. Ale ta pravděpodobnost, že ho najdeme, je velmi malá. Navíc je to v opravdu nebezpečné čtvrti. A dneska tady vlastně ani nemám auto. Ale zítra se tam pojedu podívat na vlastní pěst, spolehněte se. Mám odznak i tuhle zbraň. Víte, ono to tam je fakt ošklivý. Dám vám vědět, jo?“ ujišťoval mě, když si zpátky zastrkoval tričko, pod kterým měl pistoli. Sbalila jsem dvacetistránkové lejstro své výpovědi s otiskem svého palce na svém podpisu a šla domů. Tenhle boj jsem prohrála.

Když jsem před pár měsíci začala pyšně prohlašovat, že pojedu na půl roku do Mexika, reakce okolí byla většinou velmi podobná. Obočí povyskočilo, tváře se protáhly a oči se vyděšeně vykulily. Ústa poté vyjekla: "Do Mexika?!" Připomínalo to, jako by si dotyčný sedl na špendlík. Ze začátku jsem se tím bavila. Ráda jsem si dělala legraci, že moje játra nikdo chtít fakt nebude, ale ledviny bych ještě střelila. Nebo že se nesmím moc opalovat, abych pořád byla bílý maso. A že mým vzorem je Salma Hayek, coby královna drogového kartelu ve filmu Savages. Bylo velmi vtipné pozorovat, jak se lidé sice zasmáli: „Haha, jasně černej humor, to máme rádi," ale následně se jejich tváře ještě více stáhly do vyděšené křeče. S blížícím se odjezdem mě to však začalo pěkně štvát. Nikdo si neušetřil nějaké životně důležité varování nebo alespoň bodrou, pardon, dobrou radu. Čím více jsem se to záměrně snažila zlehčit humorem, tím více se mě lidé snažili přesvědčit, že mě v Mexiku zabijou. Samozřejmě jsem nevěděla, co mě tu čeká a kolik je na hrůzostrašných historkách pravdy. Jenže to ani moji chroničtí plašiči. Ti, kteří mě totiž k smrti děsili, se do Mexika nikdy nepodívali. Jsem tu přesně dva týdny. Ačkoliv je to stále krátká doba na to, vynášet nějaké soudy, ráda bych uvedla na pravou míru alespoň pár věcí, kterým v Evropě věříme a které jsem si zatím mohla ověřit. Některé z nich jsou překvapivě pravda! NE! Mexiko je šíleně nebezpečná země a na každém rohu tě zabijou. Mexiko není šíleně nebezpečná země, pokud nejsi idiot. Vyšší kriminalita se samozřejmě nedá popřít, ale patří to k základním rysům této obří země (sorry jako, mezi 122 miliony lidí se pár grázlů prostě najde - on se najde i u nás, že). Cizinec se ale musí přizpůsobit a důsledně respektovat určitá bezpečnostní pravidla. Jenže to v každé zemi. ANO! Po příjezdu zažiješ kulturní šok. Nevěřila jsem tomu. Ani ve 4 ráno, když jsem přiletěla, všude byla tma a z taxíku jsem viděla jen nekonečný propletenec silnic a poblikávající světla, kolem kterých se vinuly tlusté dráty elektrického vedení a jako hroznýš utahovaly kolem nebohého stožáru neprodyšnou smyčku. Připomínalo to Palmovku. Ráno mě přivítalo mexické slunce. Domýšlivě jsem se ušklíbla, že to s tou aklimatizací nebylo tak hrozné. Jenže pak jsem ucítila neskutečnou, ochromující únavu. Když jsem se pak po 15 hodinách spánku probudila, začala jsem brečet. Z ničeho nic. Jen tak. Nevěděla jsem proč, jen jsem se cítila hrozně ztracená a sama. Aniž by to věděla, pomohla mi moje mexická rodina, která mě vzala na velký rodinný oběd a chovala se ke mně, jako kdybych k nim odjakživa patřila. A pak taky Gil, jediný mexický kontakt, který jsem získala skrz jeho příbuzné na jedné divoké pražské párty. S ním jsem se odvážila ven a zjistila, že na každém rohu opravdu nečekají ozbrojení mafiáni s připraveným pytlem, do kterého mě chytí jak králíka. Procourali jsme historické centrum, ochutnávali mexická jídla a já místo smrtonosných a děsivých nástrah viděla veselé lidi tančit na ulici, zářící slunce a neutuchající, živelné město. A jestli tu jsem sama? To opravdu nejsem! Stačilo jen vytáhnout paty a telefon mi nepřestává pod palbou zpráv na whatsappu vibrovat. ANO! Tequila v Mexiku se nedá srovnat s žádnou jinou. Ach bože. Už nikdy nechci pít jinou! A mimochodem, bez problému ji pijí se solí a limetkou. Jen prý pokaždé, když si ji někdo dá s pomerančem a skořicí, umře jeden Mexičan 😉 NE! Krádeže jsou na denním pořádku. Ke krádežím prý nejčastěji dochází v davu, kde si šikovné ruce šmátralky vždy najdou nějaký ten telefon nebo peněženku. Ale když se nikam moc necpeš, máš oči všude a neukazuješ, že máš peňáze, éura a zlaté reťazy, tak jsi v klidu. A pokud by došlo k ozbrojenému přepadení, tak je to úplně jedno. Stejně tvoje bílá tvář bude zářit jako lejno na oltáři a lupičům bude jasné, že jsi boháč z Evropy (nebo ze Žďáru nad Sázavou). MOŽNÁ! Mají výborné, ale ďábelsky pálivé jídlo. Na jídlo jsem se tu vyloženě těšila. A realita předčila očekávání! Mexičané si dokážou život doslova vychutnat. Pro mě jsou nejvíc asi tacos, které tu připravují na milion způsobů, pořádně tučné tamales, krémové enchiladas suizas, ale hlavně sýr queso oaxaca a místní ovoce! Co mě naopak moc neoslovilo, je michelada neboli pivo s tomatovou salsou, limetkou a chilli, svérázný staroaztécký nápoj pulque nebo chapulines. To jsou prosím pěkně pečené kobylky. Ano, zkusila jsem jednu chuděru. Video najdete tady . Jakákoliv chuť je dotažena do naprostého maxima. Pokud je něco sladké, je to až příšerně sladké. Pokud je něco ostré, připravte si hodně kapesníků a posolenou limetku. Její olíznutí prý pomáhá uhasit požár v puse. Pálí tu skoro všechno a chilli si Mexičané sypou dokonce i ovoce. ANO! Moctezumova pomsta postihne každého cizince. Bohužel. Tak, jako mají v Egyptě Faraonovu pomstu, tak v Mexiku můžete prožít intenzivní intimní chvilky s Moctezumou. Ačkoliv jsem tu od začátku zkoušela zmíněné roztodivné mexické lahůdky, žaludeční potíže mě postihly až po obyčejné housce s rajčetem a okurkou. Prozvracet noc a den je vlastně ale docela dobrý očistec. Vzpomenete si na všechny svaté, i když nejste katolík. NE! Holka si v žádném případě nemůže vzít sukni, a to ani ve 30 stupních. Jinak si o to prý vysloveně říká. Tak jsem to schválně zkusila. A kromě zatroubení, zahvízdnutí, případně utroušené poznámky, kterou si nelze vzít jinak, než jako lichotku... nic. Až nevím, jestli si to nemám brát osobně! Haha. Ne, samozřejmě záleží, kam slečna jde, s kým jde, jak moc krátká ta sukně je atd. Platí jednoduché pravidlo: čím kratší sukně, tím větší odvaha. Čím větší odvaha, tím větší risk. ANO! Mexičané jsou malinkatí 😊 Občas se skloním a zeptám se, jak se tam dole mají. Mimochodem, spíše tohle je důvod, proč bych asi neměla nosit sukni. NE! Po setmění už nemůžeš vycházet ven. Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsme s ostatními „intercambios" prvních pár dní úzkostlivě vzhlíželi k obloze a počítali, kolik máme času na to, dostat se domů, než se setmí. A bylo třeba půl šesté odpoledne. Teď už se málokdy stane, že bych se vracela domů za světla. I když se musím přiznat, že po osmé hodině už jsem nervózní a radši si zavolám Uber. Viz bod jedna. Better safe than sorry. ANO! Mexičané jsou přátelští a srdeční. Ano! Ano! Ano! Tohle klidně tisíckrát podepíšu. Ačkoliv si mě občas zvědavě prohlíží, a to dokonce daleko více holky, stačí bariéru prolomit jediným slovem. Získáte milého, srdečného a přátelského amiga, který vám se vším pomůže a příště vás vroucně pozdraví pusou na jednu tvář a objetím. Neubrání se ani ten nejstudenější čumák. PS: Pro ty, co vydrželi až do konce, tu má mám HRU! Na úvodním přivítání mezinárodních studentů si nás vyfotili a rovnou plácli na titulní stranu univerzitních novin. Dokážete mě najít? 😊 Nápověda: Mám bílé tričko. . . . Pořád nic? Tak tady mávám. ČAU! FOTKY: ¡Viva México! Co se vám vybaví při představě Mexika? Mně určitě i tohle. Mexičané jsou do fotbalu blázni! V CDMX fandí jenom a pouze univerzitnímu týpu Pumas. I já jsem se nechala strhnout! Kampus univerzity UNAM je obří město ve městě, po kterém jezdí 11 linek autobusů. Za mnou je centrální knihovna. Koloniální architektura. Pro nás možná naprosto nepochopitelná věc. Starší lidé v průměrném věku tak 70 let si každou neděli přinesou do parku velký reproduktor a několik hodin tančí! Limetkou si tu pokapávají snad všechno. A je to dobrý! Tacos al pastor Pečené kobylky. Bez komentáře (!) Zastávka metrobusu (autobus, který má vlastní pruh na silnici) v dopravní špičce kolem 19. hodiny. Nacpala jsem se až do sedmého, který přijel. Ozdobený mexický dům v nádherné čtvrti Coyoacán. I když vypadá velmi typicky, takto „učesaný" byl kvůli natáčení filmu.

Do Amsterdamu jsem odjela s průvodcem do Mexika, s kufrem plným šatiček, plavek a varování, ať se nenechám při nejmenším zabít. Naprosto ideální výbava do poklidné holandské metropole, kde v době mého příletu 16. ledna bylo největším dramatem souboj třeskutého mrazu se slunečními paprsky a nejhrozivějším nebezpečím sejít z chodníku na pruh vyhrazený pro jízdní kola (adrenalinový zážitek, doporučuji). Bez mapy, bez průvodce, a tedy i bez předem nastudovaných pamětihodností, highlightů a top míst podle Trip Advisoru jsem v Amsterdamu i tak prožila úžasné čtyři dny před odletem do Mexika. Jen podle vlastní zkušenosti jsem pro vás napsala 10 věcí, které mě během mojí krátké návštěvy uchvátily, učarovaly nebo pobavily. Zdaleka jsem nevyzkoušela a nenavštívila všechno, neviděla tulipány a neprojela se v lodičce, takže nečekejte uceleného průvodce (to si kupte Lonely Planet). Tyhle věci se mi ale vryly do paměti a rozhodně je doporučuji. Impresionismus v přímém přenosu. 1. Půjčte si kolo Kolo moc nemusím. Většinou na něm vypadám jak cvičený medvěd v cirkuse, protože mi málokteré kolo je a koleny si drncám do brady. Kumpáni ze střední navíc pochopí, že k nechuti šlapat do pedálů přispěly traumatické zážitky s paní Mazlovou na školních výletech. V Amsterdamu je to ale naprosto první must do. Tohle město bylo pro kolo stvořené a Holanďané a Holanďanky podle mě začali drandit na kole dřív než chodit. Jinak si neumím vysvětlit, jak dokážou za jízdy psát smsku, mít ruce v kapsách, malovat se a snad i žonglovat. A to za plného provozu (a napadaného sněhu), kdy cesta v parku připomíná závod Tour de France. Fotky bohužel nemám, křečovitě jsem držela řídítka. 2. Hecněte se a běžte do galerie Van Gogh Muzea, galerie a výstavy mám ráda. Jsou pro mě symbolem prázdnin a dovolené, protože jindy do nich v podstatě nechodím. Problém je, že mi většina exhibicí naprosto splyne dohromady a spíš si vybavím, co bylo napsané na dveřích záchodů galerie, než jaké veledílo jsem viděla pověšené na stěně. Galerie Van Gogha mě ale naprosto nadchla. Šla jsem do ní trochu pokrytecky s tím, že když už jsem tady, tak na toho blázna s uříznutým uchem teda půjdu, ale taky jsem se potřebovala někde na chvíli ohřát. Nakonec jsem tam strávila přes tři hodiny. Mají to naprosto skvěle uspořádané, takže jednotlivá díla za sebou začnou dávat smysl a díky výborným popiskům si postupně skládáte fascinující příběh malíře, u něhož uříznuté ucho je vlastně asi ta nejmíň zajímavá věc. Tohle mě dostalo. V galerii Van Gogha dělají zdarma pro prohlídky pro malé děti tím způsobem, že si s nimi průvodkyně sedne na zem do kroužku, poutavě jim vypráví o tom, co mohou vidět před sebou, a děti pak mají dělat nějaké úkoly. Třeba se pokusit namalovat podobný obraz. Neviděla jsem jediný znuděný výraz a děti nadšeně výskaly při přesunu k dalšímu obrazu. 3. Smějte se holandštině Zní to, jako když kočka vychrchlává chlupy, zatímco se Němec snaží flirtovat. Vtipné a zároveň trochu nechutné (vyberte si, co je co). 4. „Kdo se v Amsterdamu nezhulil, jako by tam nebyl.“ Barevné tulipány vám vyrostou na zahradě, holandský sýr koupíte v Tescu, ale trávu jako v Amsterdamu si jinde na světě nezakouříte. Pokud teda nejste takoví střelci jako kluci z Bow Wave 😉Jinými slovy, jste-li milovníky kvalitních surovin, lokální tradice a příznivého poměru cena-výkon, tak si návštěvu coffeeshopu nemůžete nechat ujít. 5. Dejte si jablečný koláč ve čtvrti Jordaan Bývalá dělnická čtvrť na západě Amsterdamu je dneska jednou z nejoblíbenějších a nejvyhledávanějších lokalit, kam vás pošle každý místní Holanďan. V úzkých uličkách se mačkají starobylé domy (s ikonickými sedlovými střechami) s malými galeriemi, stylovými obchůdky a útulnými kavárnami. Do takové jménem Papeneiland jsem na doporučení jedné Holanďanky zabrousila a neudělala chybu. Vlastně ano. Jejich proslulý jablečný koláč jsem si neobjednala dvakrát. 6. Omrkněte prostitutky v Red Light Street A nenechte se zmást. Není to jen jedna ulice, ale celá čtvrť! Na své si tady přijde snad každý zvrhlík, tedy určitě i ty. A že je z čeho vybírat. Holky vystavené ve výlohách jako kus masa u řezníka si nicméně uvědomují tvrdou řeholi řemesla a ve svých vykachličkovaných kójích tak urputně ťukají do mobilu žhavé zprávy, než aby se nakrucovaly a vábily kolemjdoucí. Sex se evidentně přesunul už do virtuálního světa. 7. Zajděte si na kafe do Anne&Max Když projdete nebo spíš projedete krásný park Vondel, dostanete se na jihozápad Amsterdamu, který se stává dost hipster čtvrtí, takže tu najdete třeba bistro s uklidňujícím sloganem Don´t panic, we are organic! Já jsem zpanikařila a radši si šla dát neorganické cappuccino s kofeinem i laktózou (které rozhodně nebylo gluten-free, vegan ani paleo) do útulné kavárny Anne&Max. PS: Nevyhodí vás odsud, i když tu budete nad notebookem sedět tři hodiny o jednom kafi a jedné polívce...ehm. 8. Bojujte s větrnými mlýny v Zaanse Schaans Pouhých 18 minut vlakem z centrální stanice se dostanete do sousedství Zaanse Schaans, kde se mezi slavnými větrnými mlýny vrátíte v čase o několik století. Při pohledu na tyhle skvostné fešáky, kteří vzbuzují respekt, ale zároveň jsou neskutečně roztomilí, si uvědomíte, že chudák Don Quijote proti nim neměl nejmenší šanci. Až si mlýny asi tisíckrát vyfotíte, běžte do vedlejšího obchůdku se sýry, kde jich můžete pár rovnou ochutnat, a mrkněte se i do muzea dřeváků. Zatoužíte si některé zkusit a klapat po podlaze. 9. Zatajte dech při západu slunce Až se celí rozněžnělí z roztomilých větrných mlýnů a malovaných dřeváků vrátíte k večeru do Amsterdamu, bude na vás čekat podlá zrada. Obloha se zbarví do fialovo-zlata, voda v kanálech se začne třpytit, domy budou vypadat jak z perníku a vy budete mít pocit, že jste se ocitli v obrazu Van Gogha nebo Moneta. Ta nádhera se nedá snést. Nebraňte se a nechejte se dojmout. 10. Spleťte si čas odletu ...a radujte se z toho, že máte v Amsterdamu o jeden den navíc 😉. FOTKY: Amsterdam´s essentials Must have fotka Přímo uprostřed města stojí tenhle "hrad". Podle něj se musí dělat ty skákací, ne? Skvost ve čtvrti Jordaan. Přímo uprostřed města stojí tenhle "hrad". Podle něj se musí dělat ty skákací, ne?