Občas to byla placená dovolená v ráji, občas dost dřina a mateřská školka. Celý únor jsem strávila v milované Kostarice, kde jsem pracovala jako průvodkyně dvou českých zájezdů. Z nabitého programu jsem vybrala tři highlighty, kvůli kterým se na Kostariku pravidelně vracím a jsem ochotná donekonečna odpovídat na otázku: Jaké bude počasí?

Jsou dny, které si do rámečku dát nechcete. Já jich měla v roce 2025 hodně. Ale pak jsou tady i ty jako 30. května 2025. Jednorožci. Naprosto dokonalé dny, u kterých při vzpomínce na ně blaženě přivřete oči a lehce se usmíváte. Cucáte je v mysli jako sladký bonbón. A které vám dávají sílu (pře)žít, i když máte na jazyku zrovna hořko. Já takových snových 24 hodin prožila v Tanzanii. (Pojďte si je pocumlat spolu se mnou.) 4:30 Vstávám za tmy. Hlava mi hučí z únavy a za očima p

„Zebraaa!” vykřiknu a vyskočím z auta. Ostatní členové posádky našeho džípu zalapají po dechu. Několik dní už posloucháme, že až se ocitneme na safari, v žádném případě nesmíme vystoupit z auta, jinak nás do minuty něco sežere. Je mi to jedno. Kvůli úmorně dlouhým cestám v džípu bez klimatizace mám v sobě asi páté pivo, šesté držím v ruce a poprvé v životě vidím obrovské stádo zeber. Za nimi se v dáli procházejí žirafy, jejichž krky jim do nebe trčí jako stožáry. V dohledné v

Pán na imigrační přepážce se pomalu napije kávy. Všichni mu ji tiše závidíme. Jsou tři ráno a na cestě jsme bezmála šestnáct hodin. Úředník ale nespěchá. V klidu si dojde pro inkoust, který mu zrovna došel v razítku. A znovu se po-ma-lu napije kávy. Ví, že bez něj pod nápisem Welcome to Uganda stejně neprojdeme. Hakuna matata. Žádný spěch, žádný problém. Čím dříve se na africké tempo naladíme, tím lépe. Ještě netuším, že si za pár dní budu přát, aby čas plynul v Ugandě ještě

‚‚Proč je tady takové ticho?” rozpačitě se kolem sebe rozhlížíme, zatímco kolečka našich kufrů drnčí po perfektně uklizených ulicích hlavního města Soulu. Žádné troubení, zvuk motorů, hudba, hlasy. Nic. Jen ta naše až neslušně hlasitá kolečka.