UGANDA: Naplnit srdce, roztančit duši

Pán na imigrační přepážce se pomalu napije kávy. Všichni mu ji tiše závidíme. Jsou tři ráno a na cestě jsme bezmála šestnáct hodin. Úředník ale nespěchá. V klidu si dojde pro inkoust, který mu zrovna došel v razítku. A znovu se po-ma-lu napije kávy. Ví, že bez něj pod nápisem Welcome to Uganda stejně neprojdeme. Hakuna matata. Žádný spěch, žádný problém. Čím dříve se na africké tempo naladíme, tím lépe. Ještě netuším, že si za pár dní budu přát, aby čas plynul v Ugandě ještě pomaleji.

Po obdržení nutného razítka do pasu konečně nasedáme do 4x4 džípů, ve kterých v následujících květnových dnech strávíme mnoho, mnoho času. Vypadají jako dětská hračka. Na skoro každý den máme naplánované 6-9 hodinové přejezdy po nezpevněných afrických cestách (které se reálně protáhnou na 10-14 hodin jízdy denně) a během dvou týdnů projedeme státy Uganda, Keňa a Tanzánie. Kdybych vzhledem k událostem z posledních týdnů dokázala cítit pozitivní emoce, tak jsem naprosto nadšená a strašně se těším. Teď jen doufám, že Afrika mojí rozervané duši aspoň trochu pomůže.

První seznámení s Ugandou je pro mě velké překvapení. Čekala jsem rozvojovou, vyprahlou zemi, kde se většinu času nebudu cítit bezpečně. Opak je pravdou. Vítají nás zelené, šťavnaté hory a krásní, příjemní lidé. Potkáváme Uganďanky vystrojené v pestrobarevných šatech a s vlasy upravenými do úhledných copánků. Muži jsou slušní, usměvaví a umí dobře anglicky. Děti na nás kulí své velké oči, nadšeně nám mávají a volají „Hellooo!“. Na každé benzínce jsou čisté záchody s mýdlem. Kolem cest se jen výjimečně povalují odpadky. Skoro se stydím, jaké jsem měla předsudky.

Everyday is a banana day

Po obhlídce luxusních hotelů, které jako zástupci privátních cestovek můžeme nabízet movitým klientům, jdeme zpátky mezi běžné lidi. Ukazují nám ruční přípravu kávy od sušení na slunci, přes pražení zrn na ohni až po jejich drcení v dřevěném hmoždíři, abychom si mohli vychutnat jeden šálek poctivé černé kávy. Bez mléka a cukru. „Once you go black, you never go back“ tady platí dvojnásob. Jiné místní ženy nám předvádějí svůj tradiční tanec, při kterém hopsají, zpívají a třesou velkými zadky. Učíme se od nich i plést pestrobarevné košíky. 

Ve vedlejší vesnici nám zase totálně přemotivovaný a nejspíš i podnapilý Uganďan ukazuje, jak si z banánů a banánových listů ručně vyrábí vlastní banánový džus, z něho banánové pivo a posléze banánový gin. „Everyday is a banana day!“ vykřikuje každou půl minutu. A nalévá nám panáky svého výrobku. Jestli po tomhle neoslepneme, tak už po ničem.

Šimpanzi

Uganda je překrásná země, ale jezdí se sem hlavně za dvěma zážitky. Za stopováním šimpanzů a goril v divoké přírodě. My začínáme se šimpanzi, za kterými se vydáváme do národního parku Kibali na hranicích s Demokratickou republikou Kongo.

V sedm ráno již dostáváme krátké školení, jak se v přítomnosti šimpanzů chovat. Jakmile je najdeme, můžeme s nimi strávit maximálně hodinu. Měli bychom udržovat odstup aspoň deset metrů. Pokud se k nám šimpanzi sami přiblíží, je zakázané na ně sahat. Po celou dobu musíme mít nasazené roušky. Se šimpanzi totiž sdílíme 99,97 % DNA a mohli bychom si tak snadno navzájem předat nemoci. Je i zakázané napodobovat jejich řeč. „Tu se naučila jen Jane Goodall a trvalo jí to celý život. Nečekejte tak, že se to naučíte za hodinu. Stejně by vám nerozuměli a navíc byste jim mohli omylem říct něco nevhodného,” vtipkuje ranger.

Naše osmičlenná výprava, což je maximální počet povolených lidí ve skupině, následuje mladou ozbrojenou rangerku. I její dva pomocníci, kteří nás jistí zezadu, mají pušky. „V lese se vyskytují sloni a střet s nimi by nemusel dopadnout dobře. Proto máme pušky, abychom je případně mohli zaplašit varovným výstřelem,” vysvětluje rangerka. V tom jí zachrastí vysílačka a záhy nasazuje ukrutné tempo navzdory neprostupnému porostu. Žádné vyšlapané cesty tu nejsou, větvemi se prodíráme jeden po druhém. Po chvíli se zastavuje a ukazuje do koruny velkého stromu nad námi. Je na něm celá tlupa šimpanzů. V tom se několik z nich dává do pohybu a nad hlavami nám začíná drama jak z Planety opic. Jeden samec se začíná pářit se samicí, což ostatní jedinci nenesou dobře. Začnou příšerně vřískat a milovníka pronásledovat. Opice se honí v praskajicích větvích, kolem je jen řev, padající listí a chaos. Ve skupince si vyměňujeme vyděšené pohledy. Máme zdrhat? Rangerka je ale překvapivě v klidu. Drama po chvíli utichne a celá tlupa se přesouvá ze stromu na zem a netečně prochází kolem nás. Rangerka nám dává znamení, ať ji následujeme. Opět nasazuje vražedné tempo nehledě na bažiny i popadané stromy. S mlasknutím se mi podaří zabořit nohu do bahna až po kotník, ale to není čas řešit. Snažíme se za šimpanzi škrábat do kopce skrz neprostupnou vegetaci, ale tempo s nimi stejně udržet nezvládneme.

Útěchou nám je nicméně samice s mládětem, která, ukrytá ve vysokém porostu trávy, opečovává zadní partie svého druha. Ten poslušně drží a vystrkuje na ni své pozadí. Samice s mládětem mu z něj vybírají breberky a rovnou je konzumují jako svačinu. Idylku jim nechtěně narušujeme svým okouněním a samice s mládětem na zádech se k nelibosti svého zákazníka tak raději stahuje hlouběji do lesa.

Po chvíli bloudění narazíme ještě na osamělého samce. Sedí u stromu a jen tak kouká. S přikývnutím rangerky se co nejpomaleji posadím jen asi dva metry před něj a pod rouškou se snažím usmát. Když to funguje na lidi, tak proč ne na šimpanze. Vyměníme si pár přátelských pohledů. Na pár okamžiků tam tak spolu sedíme a prostě jen jsme. Jakmile ale s funěním dorazí zbytek skupiny, samec se také zvedá a mizí v houští.

Gorily

Ačkoliv vidět šimpanze v divoké přírodě byl zážitek, oproti tomu, co nás čeká, to bylo vlastně takové demo. Trekování horských goril patří k těm nejvíce exkluzivním a zároveň i nejdražším zážitkům. Pokud už jste viděli všechno, jedete se podívat na gorily. V Ugandě stojí 800 USD na osobu, ve Rwandě 1500 USD.

V národním parku Bwindi žije asi šedesát gorilích rodin a z toho jich je pětadvacet zvyklých na lidi. Zvykání probíhá nejméně dva roky, kdy rodiny navštěvují nejprve rangeři a až poté k nim pouští malé skupinky návštěvníků. Opět tu panují přísná pravidla. U jedné rodiny může být jen jedna maximálně osmičlenná skupinka. Ačkoliv rangeři vyrážejí do přírody brzy ráno, aby gorilí rodiny našli a turisté k nim poté šli více méně na jistotu, trekking může i tak trvat klidně tři hodiny. Od chvíle, kdy se skupina s rodinou setká, s ní může opět strávit jen hodinu. Od goril by lidé měli stejně, jako to bylo u šimpanzů, udržovat odstup, měli by mít roušky a nesmí se zvířat dotýkat. Nedoporučuje se gorilám, a zvláště samcům, dívat zpříma do očí, aby to zvíře nevnímalo jako agresivní gesto.

Je půl osmé ráno a naše proškolená skupinka vyráží do terénu. Máme štěstí. Asi po půl hodině uslyšíme ve větvích kousek od stezky praskání a šustění. Chvilková panika, zda to není lesní slon, s nímž by mohlo být setkání nebezpečné, vystřídá nadšení. Našli jsme je. Kompletní gorilí rodinku s ohromným tátou Silverbackem, klidnou mámou se starostlivým pohledem a třemi hravými mláďaty. Dvě z nich bych klidně označila za batolata. Rangeři nám k nim prosekají cestu a my se s rodinou setkáváme tváří v tvář. Na vzdálenost asi dvou metrů. Mláďata jsou zvědavá. Prohlíží si nás, houpou se ve větvích, předvádějí se před námi, sourozenecky se perou. Mohutný Silverback s typickým stříbrným pruhem na zádech spí pod nimi pod stromem. Jedním okem občas zkontroluje situaci. Jeho klid a síla budí ohromný respekt. Gorilí máma sedí opodál. Její vytahané bradavky naznačují nekončící mateřské povinnosti. Ta pouhá hodina, kterou s nimi můžeme strávit, tady, uprostřed divoké přírody v jejich vlastním domově, se mi navždy vrývá do srdce. 

Po dlouhých sedmi týdnech hluboké temnoty zažívám první pozitivní emoci. První pocit štěstí. Aspoň na chvilku. Naplnit srdce, roztančit duši. Žít. Nejen přežívat. Sice vím, že doba temna ještě nekončí a pohltí mě zpátky, ale tento záblesk světla mi dodává naději, že jednou snad bude zase plně zářit... 

Děkuji, gorilí rodino.

Další fotky:

Číst více

JIŽNÍ KOREA: Země 23. století, do které se už nevrátím

Článek vyšel v magazínu ELLE v čísle 06/2024

‚‚Proč je tady takové ticho?” rozpačitě se kolem sebe rozhlížíme, zatímco kolečka našich kufrů drnčí po perfektně uklizených ulicích hlavního města Soulu. Žádné troubení, zvuk motorů, hudba, hlasy. Nic. Jen ta naše až neslušně hlasitá kolečka. A to se nacházíme ve čtvrti Hongdae, která by měla být centrem umění, hudby, klubů a zábavy. Lidé na ulici si sice povídají a dokonce se i smějí, ale tiše. Chodníky jsou neuvěřitelně čisté, ačkoliv zde neexistují veřejné odpadkové koše. Domy vypadají jako z LEGO. Nad hlavami nám blikají gigantické obrazovky, které někdy pokrývají celou stranu budovy. Po dokonale hladkých silnicích jezdí elektrická auta. Všude jsou pouze korejské nápisy. A kamery. Kam se podíváme, tam na nás sleduje minimálně jedno oko Velkého bratra. Údiv se v nás střídá s fascinací. A tyto dva pocity nás neopustí po celou dobu. Vítejte ve 23. století. Vítejte v Jižní Koreji.

Roboti a streetfood

Soul, hlavní město a doslova duše Koreji, je supermoderní megalopole s více než 10 miliony obyvatel. My s jeho průzkumem začínáme právě ve čtvrti Hongdae. K naší úlevě se ukáže, že se rozjíždí až večer a trýznivé ticho se zaplní mladými lidmi a stánkaři. Neodoláme a pár korejských wonů utrácíme v arkádových hrách, které jsou tu na každém rohu jako takové inkubátory budoucích gamblerů. Mladí je ale milují a dokáží v nich soutěžit celé hodiny. My si plyšáka ani čokoládu nevytáhneme a raději jdeme objevovat místní gastronomii.

Streedfood je v Koreji vyhlášený. Neváháme a ochutnáváme tteokbokki (rýžové nudličky v pikantní omáčce), dakkochi (kuřecí maso na špejli), (gyeranppang) vaječný chlebíček a smažené krevety. Vše chutná specificky. Zvláštně. Jinak. Ale rozhodně lépe než náš polední omyl, kdy nám robot v restauraci přivezl vepřovou polévku s vařenými vepřovými plátky a nudlemi s vepřovým. Vepřové nejíme. Zachránila nás jen rýže a kimčchi, které se automaticky podávají ke každému jídlu. Změnit objednávku či se někoho zeptat však nejde. Mnoho restaurací je v Koreji bezkontaktních, to znamená, že si na tabletu na stole objednáte jídlo a rovnou ho i zaplatíte kartou. Menu je většinou pouze v korejštině, takže si vybíráte podle obrázků. Pokrm vám poté ke stolu přiveze robot. Příbory a ubrousky najdete v šuplíčku ve stole. Pro lidi se sociální fobií je to ráj, družným povahám je smutno. My se tak raději stravujeme právě u stánků, kde sice názvům pokrmů také nerozumíme, ale alespoň se můžeme usmát na prodavačku. Jiná interakce bohužel s místními není možná, pokud nemluvíte korejsky. Ačkoliv angličtina má být druhým nejrozšířenějším jazykem, ve skutečností jí nemluví nikdo. I na recepcích v hotelech je nutnost mít po ruce překladač a pevné nervy.

V rytmu města

Následující dny prozkoumáme turistický a o poznání rušnější Myeongdong. Necháváme se pohltit davem, který v ulicích proudí v denních i nočních hodinách, a občas zaplujeme do některého ze stovek obchodů. Nejvíce času strávím v řetězci obchodů Olive Young s korejskou kosmetikou. Takzvaná K-beauty je celosvětový fenomén pro svoji kvalitu i cenovou dostupnost. Korejky berou péči o pleť opravdu vážně a odměnou jim je mladistvá, zářivá pleť se “skleněným” efektem, kterou jim závidí celý svět. Jejich beauty rutina se skládá až ze třinácti kroků, které obsahují několikafázové čištění, výživné oleje, séra, hydratační krémy, pleťové masky a BB krémy s vysokou ochranou SPF. Produkty mají čistě přírodní složení a často zajímavé ingredience jako hlemýždí sliz nebo ženšen.

Po nákupech se necháváme lanovkou vyvézt i na místní “Petřín” Seoul Tower, navštívíme nádherný historický palác Gyeongbokgung a malebnou vesničku Bukhon Hanok. Jeden večer se vydáme i do supermoderní čtvrti Gangnam, kterou proslavil zpěvák PSY megahitem Gangnam Style. Na jeho počest tu mají dokonce památník ve tvaru rukou překřížených v zápěstí, pod kterým si můžete hit pustit a přímo na ulici si slavný koňský taneček zatančit. My takovou příležitost samozřejmě využijeme. A nepotřebujeme k tomu ani místní pálenku Soju, která se prodává rovnou po třetinkách v zelených skleněných lahvích, takže vypadá spíš jako minerálka. Čirý obsah ale už zdálky voní po jehličí a špatním rozhodnutí. A jak chutná? Představte si myslivce s čirým lihem. Asi tak. Není pak divu, že už v jedenáct večer se o každou pouliční lampu v předklonu opírá minimálně jeden konzument či konzumentka. Snad nikdo se neumí tak rychle opít jako Korejci. Ve spotřebě tvrdého alkoholu na hlavu patří k nejlepším na světě. My se k nim naštěstí nepřidáme a raději jdeme tančit na korejský pop do jednoho z místních klubů. A hádejte, co hráli? “Oppa Gangnam style…!”

Obávaná hranice

Korea samozřejmě není jen Soul, ačkoliv v metropoli můžete strávit klidně týden a stále budete mít co dělat. Až se nabažíte obchodů, ochutnáte tradiční bibimbap, což je pestrý pokrm složený z rýže, zeleniny, masa a vejce, a rozbolí vás hlava z přetlaku signálů WiFi (každý hotelový pokoj má vlastní router), popojeďte o pár kilometrů směrem na sever. Zhruba hodinu od Soulu leží zcela jiný svět. Neprodyšně uzavřený, obávaný, vyhladovělý. Severní Korea. Výlet do demilitarizační zóny (DMZ) je možný pouze s turistickou agenturou a je rozumné si jej zarezervovat alespoň několik dní dopředu. To, že Jihokorejci udělali z hraničního pásma turistickou atrakci, mě překvapuje míň, než že naše průvodkyně mluví anglicky. Dozvídáme se tak spoustu zajímavých informací o KLDR, její historii i aktuálním stavu konfliktu. U památníku DMZ sice zdáli slyšíme střelbu, ale průvodkyně nás ujišťuje, že to je jen vojenské cvičení. Rozhodneme se jí věřit. Navštěvujeme i jeden z objevených tunelů, kterým se Severokorejci snažili prokopat až do Soulu, nebo vyhlídkovou věž, odkud si dalekohledy prohlížíme obávaného souseda. Smíšené dojmy poté vstřebáváme nad americkou limonádou v místní kavárně s bohatou nabídkou a obrovskými okny. Jistě zcela náhodou jsou nasměrována právě na sever. Smutně se koukáme do dáli. Jen pár kilometrů od nás lidé umírají hlady. A kvůli čemu vlastně?

Kousek přírody

Mrakodrapy a roboti jsou fajn, ale my po dvou týdnech zatoužíme po přírodě. Na chvíli zklidnit duši a prchnout z tepajícího velkoměsta. Přelétáme tak na ostrov Jeju, který je oblíbenou dovolenkovou destinací Korejců. I upracovaný Korejec potřebuje stromy. A trávu místo betonu. A mandarinky. Je jich plný ostrov. Na každé zahradě ze stromů visí jako oranžové ozdoby. Procházíme se tichými uličkami vesnice, z jednoho domu slyšíme někoho hrát na kytaru. Slunce nám hladí tváře, sundáváme jednu vrstvu. Výstup na nejvyšší horu Jižní Koreji, sopku Halla-san, kvůli přísné návštěvní době nestihneme, takže se vydáváme aspoň ke dvěma místním vodopádům. Ke dvaadvacet metrů vysokému Cheonjiyeon a unikátnímu Jeongbang, který jako jeden z mála na světě padá z útesu přímo do moře.

Duše jsme nasytili a můžeme se vrátit zpět do víru hypermoderních měst. Ještě nás toho čeká mnoho. Musíme vyzkoušet gaming, který byl vyhlášen korejským národním sportem, nebo tradiční barbecue. Oboje si necháváme pro druhé největší město Bussan, které má západnější ráz a nabízí údajně skvělé gastronomické zážitky. Ty jsme si opravdu užili a na vyhlášené korejské barbecue jsme z prostředí toalety vzpomínali ještě několik dní. Raději si však budeme pamatovat západ slunce z lanovky nad mořem, vlak jedoucí 300 km/h či usměvavé Korejce, co se při poděkování uklánějí. A pocit, že tahle země je tak nesmírně jiná a zvláštní, že ji můžete buď nenávidět, nebo milovat.

Tipy:

Nesmrkat! Vrcholem neslušnosti je se na veřejnosti vysmrkat. Popotahování a srkání je ovšem v pořádku. Pokud si tak v restauraci sednete vedle někoho, kdo má rýmu a objednal si nudlovou polévku, máte o zážitek postaráno.

Přezouvání. V Koreji je zvykem se před vstupem do místnosti zouvat. Na recepci hotelu tak bývají erární papuče a boty si uložíte do botníku. Jiné pantofle máte připravení před pokojem, A jiné do koupelny. Boty se sundávají i před vstupem do chrámů.

Žádný Google ani Uber. Ani jedno vám v Koreji nebude fungovat. Zachrání vás jedině aplikace Papago na překlady z korejštiny do angličtiny a KakaoMap pro orientaci ve městě a objednání taxi.

Fotky

Severní Korea

Kuř budka

Zajímavosti:

• Před přechodem pro chodce je lišta, která se rozsvítí červeně nebo zeleně, aby ti, kdo koukají do mobilu, věděli, kdy přejít.
• Často ale přechody nejsou. Jen otravné, hluboké a dlouhé podchody pod silnicí.
• Je nepřístojné na veřejnosti smrkat.
• Všichni tak POSMRKÁVÁJÍ a rádi SRKÁJÍ.
• Lidé se při poděkování uklánějí.
• Podávají a přijímají věci dvěma rukama.
• Přísně se přezouvají. Při vstupu do domu i do pokoje, dokonce i do koupelny, do muzea apod.
• Sprchovou hadici mají často vyvedenou nad umyvadlem. Sprchovým koutem se stává celá koupelna.
• Mají vyhřívanou podlahu, rádi spí na zemi.
• K-Pop, neboli korejský pop je tu superpopulární.
• K-beauty je fenomén. Ženy chtějí vypadat stále mladě, mají 13 kroků péče o pleť.
• Korejci se velmi rychle opíjí do němoty. 
• K sushi nejí sojovku.
• Milujou vepřový.
• Rádi jí to tlustý.
• Nekouří se na ulici, jen na vyznačených místech a v uzavřených skleněných kuřárnách.
• Záchody mají vyhřívané prkénko, spršku a fén.
• Je zde bezpečno, nekrade se.
• Všude je miliarda kamer. 
• Všude jsou mega obrazovky.
• Každý pokoj v hotel má svoji silnou wifi. Bolí z nich hlava.
• Na ulici nejsou žádné odpadkové koše.
• Nikdo neumí anglicky ANI SLOVO.
• Nápisy hlavně v korejštině.
• Nefunguje Uber ani Google Mapy.
• Korejci jsou milí a usměvaví.
• I přes ochotu málokdy s něčím pomůžou kvůli jazykové bariéře.
• Jsou svázaní pravidly.
• Je zde cítit velká stádovitost, šedost.
• Ženy se neholí. Vy víte kde.

Číst více